Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.07.2005, sp. zn. 33 Odo 629/2005 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.629.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.629.2005.1
sp. zn. 33 Odo 629/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. Š., proti žalované J. K., o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 189/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 10 Co 256/2002-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2001, č. j. 13 C 189/2000-54, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala „vydání“ částky 2,000.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně neprokázala, že zmocnila žalovanou k tomu, aby ji zastupovala ve věci uplatnění restitučních nároků po matce účastnic a vydání majetku po ní. Žalovaná tento restituční nárok uplatnila sama a veškerý nemovitý majetek, který byl předmětem restituce podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl vydán jí. Žalovaná následně vydané nemovitosti prodala a žalobkyně se v tomto řízení domáhala vydání poloviny kupní ceny, kterou žalovaná takto získala. Soud prvního stupně dovodil, že žalované nevzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, protože vydání veškerého majetku žalované bylo v souladu s §9 zákona č. 403/1990 Sb. a nešlo tedy o přijetí plnění bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu či z právního důvodu, který odpadl, ani o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Žaloba není důvodná ani z titulu odpovědnosti žalované za škodu, neboť nedošlo-li k dohodě o zastoupení na základě plné moci, nemohla žalovaná porušit povinnosti plynoucí z této dohody a chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu, t. j. protiprávní jednání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 10 Co 256/2002-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho názorem, že s ohledem na zjištěný skutkový stav nemůže být žaloba důvodná ani z titulu vydání bezdůvodného obohacení, ani z titulu odpovědnosti za škodu. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že „vznesená právní otázka zplnomocnění daného žalobkyní žalované ústně před uplatněním restitučních nároků může mít po právní stránce zásadní význam“. Vytkla odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu její tvrzení, že se se žalovanou ústně dohodla, že žalovaná za obě účastnice uplatní restituční nárok na nemovitý majetek, který byl odebrán jejich matce. V této souvislosti uplatnila výhrady k tomu, že soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, hodnotil výpověď žalované jako věrohodnější než výpovědi svědků, kteří potvrzovali, že účastnice o tom, že žalovaná vyřídí restituční nároky i za žalobkyni, jednaly už koncem března 1991. Podle názoru žalobkyně z důkazního řízení plyne, že takováto ústní dohoda mezi účastnicemi skutečně existovala, a soudy obou stupňů k ní měly přihlédnout. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná zpochybnila přípustnost dovolání s tím, že většina námitek žalobkyně má skutkový charakter a že v dovolání naznačená právní otázka nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jenOSŘ“). Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Žalobkyně ve svém dovolání vyslovila názor, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahového vylíčení jejích dovolacích námitek se však jedná výlučně o projev nesouhlasu s tím, že odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nebyla prokázána existence dohody, na jejímž základě měla – podle žalobního tvrzení – žalovaná zastupovat žalobkyni při uplatnění restitučního nároku po jejich matce, konkrétně že nepřihlédl k důkazům, ze kterých mělo být patrno, že takováto dohoda byla uzavřena ústně už v březnu 1991. Tento v dovolání zpochybněný závěr je závěrem skutkovým. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalobkyně výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Je tedy zřejmé, že žalobkyně v dovolání ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Její dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení (s ohledem na to, že její písemné vyjádření k dovolání nebylo sepsáno advokátem) žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 19. července 2005 Vít Jakšič,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/19/2005
Spisová značka:33 Odo 629/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.629.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20