ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.713.2004.1
sp. zn. 33 Odo 713/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce B. T., proti žalovanému P. Ch., o zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 59/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2004, č. j. 14 Co 436/2003-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2004, č. j. 14 Co 436/2003-122, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 26. května 2003, č. j. 3 C 59/2002-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 175.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 7. 1999 do zaplacení s odůvodněním, že koupil od žalovaného blíže specifikovaný osobní automobil, který však později s ohledem na to, že šlo o vozidlo odcizené, musel vydat jeho vlastníkovi. Kupní smlouva je neplatná a jelikož žalobce již svoji povinnost vydat plnění, které podle ní dostal, splnil, je na žalovaném, aby vrátil převzatou kupní cenu.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2002, č. j. 3 C 59/2002-64, žalobě vyhověl, když vycházel z názoru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť jejím předmětem bylo vozidlo, jehož vlastníkem nebyl žalovaný. K odvolání žalovaného však Krajský soud v Plzni jako soud odvolací uvedený rozsudek usnesením ze dne 18. března 2003, č. j. 14 Co 15/2003-84, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž vyslovil názor, že skutečnost, že prodávající není vlastníkem prodávané věci, nemá vliv na platnost kupní smlouvy. Důsledkem takovéto skutečnosti je odpovědnost prodávajícího za právní vady věci, a proto bylo na místě zkoumat, zda žalobce dodržel zákonné postupy pro uplatnění práv z této odpovědnosti žalovaného.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 26. května 2003, č. j. 3 C 59/2002-99, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z právního názoru odvolacího soudu a dovodil, že žalobce ve lhůtě šesti měsíců počítané ode dne, kdy se dozvěděl o tom, že koupil odcizené vozidlo, tuto vadu žalovanému nevytkl, čímž odpovědnost žalovaného zanikla. Navíc je nárok žalobce promlčen, neboť nebyl u soudu uplatněn v obecné tříleté promlčecí době.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 22.ledna 2004, č. j. 14 Co 436/2003-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za vady a dospěl též k závěru, že žalobce nevytkl včas právní vadu koupené věci ani od smlouvy neodstoupil, takže jeho právo uplatňovat nároky z titulu odpovědnosti žalovaného za vady zaniklo. Současně uvedl, že není-li kupní smlouva neplatným právním úkonem, nelze žalobci přiznat ani nárok z bezdůvodného obohacení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho přesvědčení měla být kupní smlouva uzavřená mezi účastníky posouzena jako neplatná podle §37 odst. 2 a §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jelikož jejím předmětem bylo nemožné plnění. Šlo o počáteční právní nemožnost plnění, když žalovaný nebyl oprávněn toto plnění poskytnout. Kromě toho je smlouva neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. Věc proto měla být posouzena podle §457 ObčZ a při řešení otázky namítaného promlčení nároku žalobce mělo být přihlédnuto k §107 odst. 3 ObčZ. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci tak, jak je žalobce obsahově vymezil a dospěl k závěru, že jeho dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §37 odst. 2 ObčZ právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Už v rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 3, pod č. C 257, vyslovil dovolací soud názor, že právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, je neplatný pro nemožnost plnění. Od tohoto názoru není důvodu se odchýlit ani v této věci. Odvolací soud vycházel z (nezpochybněného) skutkového závěru, že žalovaný prodal žalobci vozidlo, jehož vlastníkem byl někdo jiný. Je tedy zřejmé, že kupní smlouvou měl žalovaný převést na žalobce vlastnické právo, které mu nepříslušelo, což shora uvedené zásadě odporuje. Proto je tato smlouva neplatná podle §37 odst. 2 ObčZ pro počáteční právní nemožnost plnění. Pokud odvolací soud (a před ním – vázán právním názorem odvolacího soudu – i soud prvního stupně) vycházel z názoru, že skutečnost, že žalovaný nebyl vlastníkem prodávaného vozidla, nemá za následek neplatnost kupní smlouvy, a věc posoudil podle ustanovení o odpovědnosti za vady, nikoli podle §457 ObčZ, aplikoval jiný právní předpis než jaký na zjištěný skutkový stav dopadá, čili věc po právní stránce nesprávně posoudil. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu