ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.716.2004.1
sp. zn. 33 Odo 716/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) M. G. a b) M. G., proti žalovanému J. K., o zaplacení 32.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 288/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2002, č. j. 14 Co 113/2002-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2002, č. j. 14 Co 113/2002-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 16. 5. 1995 domáhali po žalovaném zaplacení 22.000,- Kč s příslušenstvím z titulu sankce za prodlení se splněním závazku zhotovit truhlářské výrobky (okna). Uváděli, že 21. 7. 1992 uzavřeli smlouvu o dílo se sdružením G., jehož byl žalobce společníkem. Po zániku tohoto sdružení převzal závazek zhotovit dílo žalovaný, který však dopisem ze dne 5. 10. 1993 od smlouvy odstoupil. Sankce za nesplnění sjednaného termínu byla sjednána ve výši 1% z ceny denně a prodlení čítá 965 dnů. Dne 12. 5. 1999 žalobci změnili žalobu a požadovali po žalovaném zaplacení 32.000,- Kč s tím, že tuto částku od nich dne 24. resp. 26. 5. 1993 převzal s příslibem, že dokončí dílo zadané G. Bezdůvodně se tím na jejich úkor obohatil, neboť dílo nedokončil. O změně žaloby rozhodl Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 16. srpna 1999, č. j. 7 C 288/95-35.
Rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, č. j. 7 C 288/95-86, Okresní soud v Sokolově uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům částku 32.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný převzal od žalobců částku 32.000,- Kč na zaplacení skel do oken zhotovených pro žalobce, avšak k tomuto účelu ji nepoužil. Skla do oken totiž objednala a následně od dodavatele převzala firma G.(pod tímto názvem podnikal R. B.). Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle §541 odst. 2 občanského zákoníku. Uzavřel, že částka 32.000,- Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které na úkor žalobců získal tím, že od nich přijal tuto částku na zaplacení skel, resp. na zasklení oken, a následně pak svůj závazek nesplnil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. 14 Co 113/2002-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu byl skutkový stav věci soudem prvního stupně zjištěn správně, byl jím však nesprávně posouzen po stránce právní. Odvolací soud vzal za prokázané, že dne 21. 7. 1992 byla mezi žalobcem a firmou G. uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení oken, vstupních dveří a garážových vrat s termínem plnění do 30. 9. 1992. Cena díla byl dohodnuta částkou 44.000,- Kč, z toho zálohově bylo uhrazeno 22.000,- Kč. Pod obchodním jménem „R. B., G.“ podnikal jako fyzická R. B. a předmětem jeho podnikání bylo zámečnictví a truhlářství. Žalovaný nebyl účastníkem sdružení G., pracoval zde jako truhlář. Přestože žalovaný připustil, že od žalobců částku 32.000,- Kč převzal, v písemném potvrzení ze dne 21. 7. 1992 je uvedeno, že doplatek ve výši 32.000,- Kč na provedení truhlářských prací podle smlouvy uzavřené s firmou G. v H.S. převzal O. K.(bratr žalovaného), který se zároveň zavázal, že všechna okna a dveře vyrobené podle této smlouvy osadí do 15. 8. 1993. Nelze tudíž najisto postavit, který z bratrů uvedenou částku skutečně převzal, a nelze ani vyloučit, že žalovaný peníze převzal pro svého bratra. Žalobci tudíž v řízení neprokázali, že přijetím částky 32.000,- Kč se na jejich úkor obohatil právě žalovaný. Prokázáno rovněž nebylo, že částka 32.000,- Kč nebyla použita právě k účelu, k němuž byla poskytnuta, neboť žalovaný žalobcům okna zasklil a dodal. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že „na straně žalovaného tedy nebyla splněna žádná z podmínek, za nichž dochází k bezdůvodnému obohacení“ a žalovaný tak není ve sporu pasivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítají, že již s výpovědi samotného žalovaného vyplynulo, že částku 32.000,- Kč od žalobce skutečně převzal a z písemného potvrzení, které žalobci soudu předložili, je zřejmé, že touto částkou měly být zaplaceny truhlářské práce, které se žalovaný zavázal za firmu G. pro žalobce dokončit. Žalobci rovněž prokázali, že od žalovaného žádné odpovídající plnění neobdrželi, neboť dne 5. 10. 1993 od jejich smlouvy odstoupil s tím, že zakázku nedokončí. Tvrdí-li žalovaný, že převzaté peníze použil na zasklení oken žalobců, z jím předložené faktury týkající se skel se takový závěr nepodává. Odvolací soud chybně interpretoval výpovědi žalobců dovodil-li z nich, že nepopřeli, že jim okna byla žalovaným dodána. Žalobci ve skutečnosti nepopřeli pouze to, že okna jim byla dodána firmou G., vykazovala však vady, které nebyly odstraněny. Mají zato, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatil. Nesprávným shledávají žalobci rovněž právní posouzení věci odvolacím soudem. Ustanovení §562 občanského zákoníku na posuzovaný případ nedopadá, neboť nebyl prokázán závazkový vztah mezi žalobci a třetí osobou a v řízení nebylo zjištěno, že žalovaný byl oprávněn přijmout plnění za jiného. Protože žalovaný převzal žalovanou částku od žalobců svým jménem bez právního důvodu a neposkytl za ni žalobcům odpovídající plnění, bezdůvodně se na jejich úkor obohatil. I v případě, že by soud dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovaným byla uzavřena nová ústní smlouva, žalovaný od ní odstoupil a žalobcům tak vznikl nárok na vrácení poskytnutého plnění.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb. obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Byť v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud deklaruje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a že jeho rozsudek změnil pouze proto, že dospěl k odlišným právním závěrům (tedy že se od skutkových zjištění soudu prvního stupně neodchýlil), z obsahu rozsudků soudů obou stupňů se podává něco jiného. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na zjištění, že žalovaný dne 24. 5. 1993 převzal od žalobců částku 32.000,- Kč na zaplacení skel do jejich oken, aniž ji k tomuto účelu použil. Z uvedeného nelze dovodit nic jiného, než že dospěl po skutkové stránce k závěru, že žalovaný od žalobce peníze převzal svým jménem a že mezi žalobci a žalovaným v této souvislosti vznikl, nebo již existoval, závazek (z něhož jednoznačně vyplýval účel, ke kterému měly být peníze použity), který žalovaný posléze nesplnil. Tomu ostatně odpovídá i právní posouzení věci soudem prvního stupně v tom smyslu, že dovodil na straně žalovaného povinnost peníze vydat, aniž měl – narozdíl od soudu odvolacího pochybnosti o jeho pasivní věcné legitimaci. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že v řízení nebylo zjištěno, že to byl právě žalovaný, kdo částku 32.000,- Kč od žalobce převzal, ozřejměno ani nebylo za jakým účelem a komu byla tato částka předávána a na co byla použita. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že svá skutková zjištění dovodil z výpovědí účastníků a z písemného potvrzení o převzetí peněz. Odvolací soud naproti tomu, aniž zopakoval některý z důkazů provedených soudem prvního stupně či provedl výslech účastníků ohledně rozhodných skutečností, hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně - a zejména výpovědi účastníků (jejich tvrzení) - odlišně a dospěl tak ve věci i k jinému skutkovému zjištění. Za skutkové zjištění soudu prvního stupně navíc považuje všechny skutečnosti, jež vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo. Tyto skutečnosti však nelze zaměňovat se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, neboť ten – na rozdíl od odvolacího soudu – mnohé z nich do svého závěru o skutkovém stavu věci nezahrnul a svůj rozsudek na nich nezaložil.
Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedené vady řízení je dovolací soud – v případě přípustného dovolání – povinen zkoumat i tehdy, nebyla-li v dovolání výslovně namítána (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu