ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.872.2004.1
sp. zn. 33 Odo 872/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K., proti žalované L. M., o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 123/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 23 Co 99/2004-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 23 Co 99/2004-53, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. prosince 2003, č. j. 14 C 123/2003-43, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2003, č. j. 14 C 123/2003-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 90.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce daroval žalobkyni, s níž tehdy žil jako její druh, částku 90.000,- Kč na koupi bytu a že žalovaná tento dar přijala. K darování došlo tak, že žalobce poukázal uvedenou částku ze svého účtu přímo na účet prodávajícího subjektu. Soud prvního stupně současně konstatoval, že tvrzení žalovaného, podle kterého bylo předání peněz vázáno na to, že ho žalovaná posléze učiní spoluvlastníkem bytu, zůstalo neprokázáno. Proto dovodil, že nejde o bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce a že žaloba není opodstatněná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2004, č. j. 23 Co 99/2004-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 16. 2. 2003 do zaplacení do šesti měsíců od právní moci rozsudku; jinak jej v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pokládá za úplný a že jej proto pro své rozhodnutí přebírá, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Podle jeho názoru totiž lze na základě provedených důkazů učinit závěr, že žalobce poskytl žalované částku 90.000,- Kč jednak kvůli její ekonomické situaci, jednak proto, že v kupovaném bytě tehdy bydlel jako její životní partner a očekával, že v něm bude bydlet i nadále. Právním důvodem poskytnutí uvedené částky tedy bylo soužití účastníků. Po odstěhování žalobce z bytu tento počáteční právní důvod plnění odpadl, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení žalované a žalobce se právem domáhá jeho vydání. Obrana žalované, že spornou částku dostala od žalobce darem, nemůže podle názoru odvolacího soudu na závěru o bezdůvodném obohacení nic změnit, jelikož žalovaná neprokázala a ani nenabídla důkazy pro to, že došlo k předání a převzetí poukazu na peníze nebo k uzavření písemné darovací smlouvy, t. j. k řádnému darování, jak má na mysli např. rozhodnutí uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR č. IV (dále jen „Sborník IV“) na str. 607. Na rozdíl od žalobce odvolací soud dovodil, že žalovaná se ocitla v prodlení se splněním svého závazku vydat mu bezdůvodné obohacení až 16. 2. 2003 a teprve od tohoto dne je povinna platit úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené v té době bankou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle nějž jí žalobce poskytl spornou částku proto, že byl jejím tehdejším partnerem a právem očekával, že s ní bude v koupeném bytě bydlet i nadále, a vytkla tomuto soudu, že jednostranně hodnotil výpověď žalobce a nedocenil výpovědi svědkyní popisující soužití účastníků. Trvala na tom, že žalobce jí peníze poskytl bez jakékoli podmínky a až v rámci tohoto sporu začal hovořit o příslibu převedení spoluvlastnického podílu k bytu. Žalovaná dále namítla, že názor odvolacího soudu, že nemohlo dojít k darování, protože nebyl předán předmět daru, je nesprávný, neboť zákon nehovoří bezvýhradně o předání předmětu daru a je nutno vážit konkrétní okolnosti každého případu. To, že žalovaný poukázal část kupní ceny za byt přímo na účet prodávajícího, vyplynulo z toho, že šlo o jednodušší způsob převedení finančních prostředků. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná v dovolání neuvádí výslovně, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s výroky, jimiž jí bylo uloženo zaplatit žalobci 90.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení, a že naopak nevznáší výhrady proti výroku, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen. Proto nebylo nutno zabývat se otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Dovolání je důvodné.
Žalovaná sice své dovolací námitky označuje souhrnně jako nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, ale podle obsahu dovolání je část jejích výhrad poukazem na nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Soud prvního stupně po zhodnocení důkazů uzavřel, že obsahem ujednání účastníků byl projev vůle žalobce darovat žalované částku 90.000,- Kč a projev vůle žalované tento dar přijmout. Pokud odvolací soud přijal závěr, že žalobce poskytl žalované částku 90.000,- Kč jednak kvůli její ekonomické situaci, jednak proto, že v kupovaném bytě tehdy bydlel jako její životní partner, očekávající, že bude v bytě bydlet i nadále, jde z pohledu citované judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, o výklad projevu vůle žalobce, tedy rovněž o závěr skutkový. Ten se ovšem liší od skutkového závěru, který vzal za základ svého právního posouzení věci soud prvního stupně.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovéto vadě musí dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dán mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 OSŘ a zopakoval důkazy, na nichž založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 61). Je tomu tak proto, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti a ústnosti a že při hodnocení výpovědí účastníků a svědků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/68). I když zmíněné pravidlo neplatí bezvýjimečně (listinné důkazy a výpovědi účastníků či svědků učiněné v řízení v prvním stupni prostřednictvím dožádaného soudu může odvolací soud hodnotit jinak než soud prvního stupně a vyvodit z nich případně jiné skutkové závěry, aniž by tyto důkazy musel zopakovat), je v této věci nepochybné, že soud prvního stupně dospěl k závěru o obsahu ujednání účastníků zejména na základě výpovědí svědkyní H., I. a K., tedy na základě důkazů provedených přímo tímto soudem. Z toho plyne, že tyto výpovědi hodnotil, na rozdíl od výpovědi žalobce, jako věrohodné. Odlišné skutkové závěry odvolacího soudu o obsahu projevu vůle žalobce ve svém důsledku znamenají, že tento soud hodnotil naopak žalobcovu účastnickou výpověď jako věrohodnou a výpovědi zmíněných svědkyní nikoli. Aby tak ale mohl učinit, bylo jeho povinností – ze shora uvedených důvodů – předtím žalobce i všechny svědkyně znovu vyslechnout. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná sice ve svém dovolání na toto pochybení odvolacího soudu výslovně nepoukázala, ale – jak již bylo uvedeno – k procesním vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když je dovolatel neuplatnil. Proto je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §628 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být darovací smlouva písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Darovací smlouva tedy vzniká zpravidla reálně, t. j. projevem vůle dárce předmět daru bezplatně přenechat a projevem vůle obdarovaného dar přijmout, spojenými s odevzdáním a přijetím předmětu daru. Převzetím věci ve smyslu §628 odst. 2 ObčZ se sice obvykle míní faktické přebrání věci („z ruky do ruky“), ovšem nelze vyloučit převzetí movité věci i jinak. Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na situaci, v níž k darování došlo apod. Odvolací soud vyslovil v napadeném rozsudku názor, že ani v případě, že by byla prokázána vůle žalobce spornou částku žalované darovat a vůle žalované tento dar přijmout, nebylo by možno uvažovat o řádném uzavření darovací smlouvy, neboť nedošlo k předání a přijetí předmětu daru a darovací smlouva měla mít proto písemnou formu. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje. Právě zde je nutno zvažovat specifické okolnosti případu, zejména povahu předmětu daru (finanční částka) a jeho určení. Jestliže totiž byla částka 90.000,- Kč určena na částečnou úhradu kupní ceny za byt, který kupovala žalovaná, a žalobce s jejím vědomím a souhlasem tuto částku poukázal přímo na účet prodávajícího, lze to (samozřejmě pouze bude-li prokázán úmysl účastníků uzavřít darovací smlouvu) považovat za odevzdání a převzetí předmětu daru i bez jeho fyzického předání. Tento postup je v souladu se současnou tendencí preferovat bezhotovostní formu platebního styku a je možno klást ho na roveň mechanismu předání peněz, který by zcela nepochybně odpovídal ustanovení §628 odst. 2 ObčZ, t. j. že by žalobce částku vybral ze svého účtu, předal ji v hotovosti žalované a ta by ji následně poukázala prodávajícímu. Žalovaná má tedy pravdu, když namítá, že účastníci pouze zvolili nejjednodušší způsob převedení finančních prostředků a že z toho ještě nelze dovozovat, že darovanou částku nepřevzala. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1977, sp. zn. 6 Co 45/77, publikované ve Sborníku IV na str. 607, pak není případný. Názor vyslovený v tomto rozhodnutí, podle kterého je darovací smlouva platně uzavřena, je-li vydán dárcem do rukou obdarovaného příkaz k převodu nebo k výplatě peněz z konta u peněžního ústavu, totiž dopadá na situaci, kdy bylo úmyslem dárce přenechat obdarovanému hotovost, která měla být do rukou obdarovaného vyplacena peněžním ústavem, nikoli na případ, kdy darovaná částka má být na základě dohody účastníků darovací smlouvy použita ve prospěch obdarovaného k předem stanovenému účelu. Lze tedy konstatovat, že závěr odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem, za nichž byla částka 90.000,- Kč žalované poskytnuta, nemohlo dojít k řádnému darování, je založen na nesprávném výkladu jinak správně použitého právního předpisu. Proto je dán i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v přezkoumávaném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu