ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.890.2005.1
sp. zn. 33 Odo 890/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. Z., proti žalovanému JUDr. T. M., o 372.362,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 1250/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 16 Co 114/2001-127, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 16 Co 114/2001-127, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8.prosince 2000, č. j. 12 C 1250/99-67, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 217.373,- Kč, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 16 Co 114/2001-127, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. prosince 2000, č. j. 12 C 1250/99-67, v zamítavém výroku tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 154.989,- Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21. 455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č. j. 12 C 1250/99-67, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 217.373,- Kč do tří dnů od jeho právní moci, ohledně další částky 154.989,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli písemně smlouvu o půjčce částky 1.000.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit dne 19.3.1999. Protože nedošlo písemně ke sjednání nové lhůty k plnění, dostal se žalovaný do prodlení 20.3.1999. Vznikla mu tedy povinnost zaplatit žalobci mimo jistiny též úrok z prodlení a smluvní pokutu z neuhrazených částek. Jelikož žalobce neposkytl žalovanému řádnou součinnost ke splnění zbývajícího dluhu ve výši 600.000,- Kč, úrok z prodlení a smluvní pokuta mu nemohou náležet za období od 23.8.1999 do 28.2.2000 (tj. do data zaplacení částky 600.000,- Kč). Soud prvního stupně neshledal důvod ke snížení smluvní pokuty podle §3 obč. zák., protože její dohodnutá výše se nepříčí dobrým mravům s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2005, č. j. 16 Co 114/2001-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 217.373,- Kč, v zamítavém výroku jej změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 154.989,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že dne 19.10.1998 byla mezi účastníky řízení uzavřena písemná smlouva o půjčce, na jejímž základě půjčil žalobce žalovanému 1.000.000,- Kč se splatností do pěti měsíců, sjednaným 17% úrokem a majetkovou sankcí v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1% z nevrácené částky denně. Žalovaný v termínu splatnosti půjčku nevrátil, pouze poskytl částečná plnění dne 9.8.1999 ve výši 300.000,- Kč a dne 17.8.1999 ve výši 100.000,- Kč; na sjednaných úrocích z prodlení splatných do dne 19.7.1999 mimo to uhradil částku 127.800,- Kč. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že sjednanou lhůtu plnění bylo možno změnit jen dodatečnou písemnou dohodou, a protože se její existenci žalovanému nepodařilo prokázat, dostal se do prodlení se splněním svého závazku vrátit poskytnutou půjčku dne 20.3.1999. Ve vztahu k nárokům, které vznikly žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného, soud prvního stupně přiléhavě vyhodnotil, že ujednáním o „sankci ve výši 0,1% z nevrácené částky“ účastníci sjednali pro případ porušení smlouvy smluvní pokutu podle §544 obč. zák., jejíž výše není v rozporu s dobrými mravy. Proto nebylo odvolání žalovaného shledáno důvodným a rozsudek soudu prvního stupně byl ve vyhovujícím výroku potvrzen. Odvolací soud se ale neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že odmítnutím přijetí částky 600.000,- Kč oproti podpisu potvrzení o úplném vypořádání nároků žalobce vůči žalovanému žalobce neposkytl potřebnou součinnost ke splnění dluhu a proto nemohl být žalovaný v období od 23.8.1999 do 28.2.2000 v prodlení. Odmítl-li žalobce podepsat takové potvrzení, poněvadž by se tím připravil o právo uplatňovat majetkové sankce, nelze jeho jednání považovat za neposkytnutí potřebné součinnosti ke splnění dluhu. K prodlení žalovaného došlo tedy i v rozsahu částky 600.000,- Kč a žalobce má tudíž právo i na úroky a smluvní pokutu ve výši 154.989,- Kč. Rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku odvolacím soudem změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci i částku 154.989,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm a) o. s. ř., pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolací soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku. Uvádí, že napadené rozhodnutí má v tomto rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu podle něj navozuje závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu a úrok z prodlení, když žalobce řádně nabídnuté částečné plnění nepřijal, resp. nepřijel do místa plnění. Důvodnost dovolání přitom spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel - nesprávně se v dovolání označující jako žalobce – potvrdil existenci jím vypracovaného prohlášení o tom, že nic žalobci nedluží, ale uvedl, že předání peněz nepodmiňoval jeho podpisem. Odvolací soud správně nevyhodnotil chování žalobce, který se nedostavil k převzetí peněz a částečné plnění na dluh nepřijal právě proto, že souhlasil s prodloužením splatnosti závazku. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, popř. aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto dílem pro nepřípustnost, neboť proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu žalovaný neformuloval řádně otázku zásadního právního významu, kterou by se měl dovolací soud zabývat, dílem pro jeho nedůvodnost ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu. Dovolatel totiž napadá samotné hodnocení důkazů a nikoli způsob, jakým soud důkazy provedl. Tvrdí-li žalovaný až v dovolacím řízení, že se žalobce nedostavil do místa plnění, jde o novou skutečnost, kterou před soudem prvního stupně a soudem odvolacím neuplatnil, tedy o skutečnost, jejíž uplatnění není v dovolacím řízení přípustné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 2 písm a) o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vyplývá z §237 odst. 1 písm a) o. s. ř. Bylo však třeba zjistit, zda je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména v případech, kdy vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo kdy odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (nové) řešení této právní otázky. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle těchto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Jestliže soud prvního stupně vyhověl žalobě v částce 217.373,- Kč, představující smluvený úrok 50.923,- Kč za dobu od 20.3.1999 do 28.8.1999, dále smluvní pokutu v částce 154.900,- Kč za dobu od 20.3.1999 do 28.8.1999 a částku 11.550,- Kč jako úrok z prodlení z vyčíslené smluvní pokuty za období od 18.8.1999 do 28.8.1999, a odvolací soud v tomto rozsahu prvostupňové rozhodnutí potvrdil, nemohou námitky dovolatele o tom, že žalobce odmítl žalovaným nabídnuté plnění, resp. nepřijel do místa plnění k převzetí půjčky (rozuměj plnění v rozsahu částky 600.000,- Kč ze dne 23.8.1999) založit přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm c) o. s. ř., neboť se vztahují k nároku, na smluvní pokutu a úrok z prodlení za dobu od 29.8.1999 do 28.2.2000, tj. k nároku který je předmětem měnící části rozsudku odvolacího soudu. Protože řešení těchto právních otázek (prodlení věřitele a neposkytnutí potřebné součinnosti) nemělo v projednávaném rozsahu pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, je dovolání proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného v tomto směru odmítnuto.
Ve výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody.
Odvolací soud ve věci mimo jiné řešil právní otázku, zda odepřením nabídnutého plnění v částce 600.000,- Kč se žalobce dostal do prodlení, které vylučuje prodlení dovolatele (§520 a 522 obč. zák.).
Podle §559 obč. zák. dluh zaniká splněním. Musí být splněn řádně a včas.Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
Podle §520 věty první obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Podle §522 věty první obč. zák. je věřitel v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Podle §569 odst. 1 obč. zák. věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn.
Podle §569 odst. 2 obč. zák. dlužník je oprávněn plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení.
Je nesporné, že do dne 23.8.1999 žalovaný neuhradil zcela dluh vůči žalobci, představující jistinu ve výši 600.000,- Kč a sjednané úroky, smluvní pokutu a úroky z prodlení z nezaplacené smluvní pokuty, tj. že původně sjednaný závazek neuhradil řádně a včas (§559 obč. zák.). Nemohlo proto dojít k jeho zániku. Účastníci si telefonicky sjednali schůzku v místě pracoviště žalobce, kde dovolatel nabídl žalobci částku 600.000,- Kč a zaplacení smluvených úroků. Tento krok ale podmínil podepsáním jím dříve vypracovaného písemného potvrzení o tom, že výplatou těchto částek jsou se žalobcem zcela vypořádáni. S takovým potvrzením ovšem žalobce nesouhlasil, neboť by se tím zbavil nároku uplatňovat vůči žalovanému smluvní pokutu. Peníze proto nepřevzal a potvrzení nepodepsal. I přesto, že žalobce odmítl nabídnuté plnění, nelze v jeho chování spatřovat porušení povinnosti poskytnout řádnou součinnost při splnění závazku. Písemné potvrzení o splnění dluhu (kvitance) - §569 obč. zák. - je důkazní listinou, jejímž obsahem je potvrzení věřitele, že přijal plnění na určitý dluh. Jeho vystavení má za následek, že na věřitele přechází důkazní břemeno ohledně případného tvrzení, že poskytnutým plněním nedošlo ke splnění dluhu. Pouhé potvrzení o plnění (platbě) přitom není kvitancí. Dlužník je sice oprávněn odepřít plnění, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení o splnění dluhu (§569 odst. 2 obč. zák.), ale může tak učinit pouze tehdy, když věřitel takové potvrzení o splnění dluhu odmítne bezdůvodně vydat. Neodůvodněným nebude odmítnutí vydání kvitance za situace, kdy obsahuje nepravdivé údaje nebo kdy neodpovídá skutečnosti. Odmítl-li žalobce potvrdit úplné splnění dluhu (tj. včetně příslušenství a majetkových sankcí), na které bylo vázáno vrácení zbývající části dluhu, nemohl mít tento úkon žalobce za následek vyloučení prodlení dlužníka a vznik prodlení věřitele. Obsah potvrzení žalovaný totiž formuloval způsobem pro žalobce nepřijatelným, neboť by se tak žalobce zbavil možnosti vymáhat po žalovaném sankční plnění, sjednaná ve smlouvě o půjčce. Dovolací námitka, spočívající v tom, že žalobce nepřijal řádně nabídnuté plnění (nevázané na nepřijatelnou podmínku), nemůže proto obstát.
S ohledem na rozsah dovolacího přezkumu, vymezeného přípustným dovoláním, se dovolací soud zabýval i tvrzením žalovaného o tom, že mu žalobce neposkytl součinnost, potřebnou ke splnění dluhu (§522 odst. 1 obč. zák.) tím, že se nedostavil k převzetí peněz. Obecně se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků a není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka (§567 odst. 1 obč. zák.). Účastníci si telefonicky (dohodou) ujednali, že k předání zbývající části dluhu (600.000,- Kč) dojde dne 23.8.1999 v místě pracoviště žalobce a k tomuto setkání skutečně došlo. Žalobce tedy poskytl nezbytnou součinnost ke splnění závazku žalovaného, byť ze shora uvedených důvodů k plnění žalovaného nakonec nedošlo.
Žalovanému se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, zpochybnit. Proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v dotčeném rozsahu podle §243b odst. 2 části před středníkem o. s. ř. zamítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud zohlednil, že dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto.
Jestliže dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (o částce 217.373,- Kč) bylo odmítnuto pro nepřípustnost, řídí se otázka náhrady nákladů této části dovolacího řízení ustanoveními §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V důsledku odmítnutí dovolání je žalovaný povinen nahradit žalobci náklady řízení. Při hodnotě předmětu dovolacího řízení (217.373,- Kč) činí sazba odměny advokáta 15.000,- Kč (§10 odst. 3, §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tato částka však musela být krácena o 50 % proto, že advokát v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání (§18 odst. 1, §14 odst. 1 citované vyhlášky). Po krácení představuje sazba odměny 7.500,- Kč.
V části, v níž došlo k zamítnutí dovolání žalovaného, má podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů. Náklady představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovenou podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 13.880,- Kč, a paušální částku náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Celkově na náhradě nákladů dovolacího řízení náleží žalobci 21.450,- Kč (7.500,- + 13.880,- + 75,-) Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu