ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.112.2005.1
sp. zn. 4 Tz 112/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných 1.) J. M., 2.) R. N., 3.) M. D., 4.) V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, a v řízení předcházejícím, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §260 tr. ř. ve prospěch obviněných J. M., R. N., M. D. a V. S.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 33 T 3/2004, byli obvinění J. M., R. N. a V. S. v bodě I. výroku rozsudku uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., jehož se dopustili tím, že v době od 1. 7. 2002 do 23. 8. 2002 obvinění M. a N. přijali do svých podniků R. a R. v H., okres Ch., k provozování prostituce ženy jménem S. K., a T. Ch., ačkoliv věděli, že byly najaty na U. k provozování prostituce v České republice nezjištěnou osobou, obviněný V. S. dne 6. 8. 2002 vlastním vozidlem přepravil z polského území přes hraniční přechod N. do Ch. ženu jménem S. K., kde jí předal jízdenku ČD do Ch. s instrukcí, že ji bude na nádraží v Ch. čekat muž, u kterého bude pracovat, tímto mužem byl obviněný J. M., který jednal s vědomím, že tato žena byla na U. najata k provozování prostituce na území ČR. V bodě II. výroku rozsudku bylo jednání obviněných J. M. a R. N. právně kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle 204 odst. 1 tr. zák., jehož se oba obvinění dopustili tím, že v době od 1. 7. 2002 do 2. 4. 2003 soustavně organizovali prostituci v okres Ch. v nočních podnicích R. na adrese H. a R. na adrese H. a nočním podniku R. L. s původním názvem G. na adrese A., S., obžalovaný M. fakticky celý provoz nočních podniků ovládal a spolu s R. N., která byla formálním provozovatelem podniků, řídili jejich chod, kde byla pod záminkou pohostinské a ubytovací činnosti provozována prostituce ženami převážně z U., kdy tyto poskytovaly zákazníkům pohlavní styk za ceny stanovené obviněným M. a takto vydělané peníze jemu a obviněné N. odevzdávaly, zpočátku všechny, když z nich byly hrazeny dluhy vzniklé zprostředkováním jejich dopravy a v souvislosti s vyřizováním úředních formalit, později těmto ženám bylo ponecháváno 50 % z částky, jež prostitucí vydělávaly, přičemž v případě jejich nekázně jim byly peníze strhávány pod záminkou finančních pokut, a to takto ve svých podnicích ubytovaly za účelem provádění prostituce celkem 56 žen (jména a data narození jsou specifikována na str. 1057 a 1058 rozsudku). V bodě III. rozsudku bylo jednání obviněného M. D. kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu kuplířství podle §10 odst. 1 písm. c) a §204 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od 1. 7. 2002 do 2. 4. 2003 spolupracoval s obviněnými J. M. a R. N. při opatřování přesně nezjištěného množství žen k provádění prostituce v jejich podnicích R. a R. v H. a G. v A., a to nejméně jejich dopravou do těchto podniků.
Za to byl obviněnému J. M. uložen v sazbě §246 odst. 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §51 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest propadnutí majetku, který podle §52 odst. 1 tr. zák. postihuje jeho celý majetek.
Obviněné R. N. byl v sazbě §246 odst. 2 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a i jí byl uložen trest propadnutí celého jejího majetku.
Obviněnému M. D. byl v sazbě §204 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest vyhoštění, a to podle §57 odst. 2 tr. zák. na dobu neurčitou.
Obviněnému V. S. byl v sazbě §246 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti rozsudku podali odvolání všichni obvinění a také v neprospěch všech obviněných krajská státní zástupkyně. Z podnětu těchto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 To 140/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných. Podle jeho názoru byl tímto usnesením ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních §260 a §2 odst. 4 tr. ř.
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí aplikaci ustanovení §260 tr. ř. odůvodnil velmi stručně tím, že v době rozhodování soudu druhého stupně došlo ke změně zákonné úpravy, když novelou trestního zákona, jež byla provedena zákonem č. 537/2004 Sb., bylo ustanovení §246 tr. zák. zrušeno a nahrazeno trestným činem obchodování s lidmi podle §232a tr. zák. Podle názoru vrchního soudu došlo k objektivnímu porušení zákona tím, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem, který v době rozhodování odvolacího soudu již neexistoval. Vrchní soud odůvodnil svůj procesní postup tím, že je nutné sdělit obviněným obvinění pro takový trestný čin, který platný trestní zákon zná a současně jim musí být umožněno se k novému obvinění vyjádřit a uplatnit jejich obhajobu. Ministr spravedlnosti v této souvislosti vytýká vrchnímu soudu užití terminologie, která ignoruje platnou právní úpravu vyplývající z ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, podle kterého se obvinění nesděluje, ale zahajuje se trestní stíhání konkrétní osoby formou usnesení.
Právní názor vyslovený odvolacím soudem odporuje znění a smyslu ustanovení §260 tr. ř., stejně jako §160 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání se zahajuje pro konkrétně vymezený skutek, nikoli pro jeho právní kvalifikaci. Postup podle §260 tr. ř. by byl možný pouze v tom případě, kdy by státní zástupce dostal pokyn zahájit trestní stíhání pro skutek, pro který trestní stíhání vůbec zahájeno dosud nebylo. V takovém případě by šlo o neodstranitelnou procesní vadu. Takovouto vadou však předmětné trestní řízení netrpí a ani odvolací soud nevytýká nesoulad mezi podanou obžalobou a usnesením policejního rady ze dne 2. 4. 2003, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání všech obviněných.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že dojde-li ke změně trestního zákona v průběhu trestního řízení, musí na tuto okolnost reagovat při respektování ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. ten orgán, u něhož se trestní stíhání v době změny zákona vede. Vrchní soud v Praze se věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval, na což ministr spravedlnosti usuzuje z názoru vrchního soudu, že věc by mohla být posouzena podle §232a tr. zák. v platném znění. Odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby sám adekvátně reagoval na nastalou změnu právní úpravy, tj., aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám ve věci rozhodl a užil na popsané jednání právní kvalifikaci, která je z pohledu §16 odst. 1 tr. zák. pro pachatele příznivější, a aby jednání obviněných M., N. a S. v bodě I. kvalifikoval jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák, popřípadě u obviněného S. toto jednání kvalifikoval jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Pokud považoval za nutné doplnit dokazování v nějakém směru, mohl věc po zrušení rozsudku vrátit soudu prvního stupně, neměl však procesní podmínky pro to, aby postupoval podle §260 tr. zák. Vrchní soud proto svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení §260 tr. ř., ale také v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., neboť v důsledku vrácení věci státnímu zástupci k došetření se řízení výrazně prodlouží a může dojít k dalším výrazným časovým prodlevám.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v ustanoveních §260 a §2 odst. 4 tr. ř. ve prospěch obviněných.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené čísti rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle ustanovení §260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření.
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenými zákonnými ustanoveními se vrchní soud důsledně neřídil.
V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud jen velmi stručně uvedl, co ho vedlo k užití ustanovení §260 tr. ř., když nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, pokud vytýká odůvodnění tohoto usnesení pouhý rekapitulační charakter předchozích procesních postupů. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 tr. zák. odvolací soud konstatoval, že novelou trestního zákona, jež byla provedena zákonem č. 537/2004 Sb. ze dne 29. 7. 2004, s účinností od 22. 10. 2004, bylo ustanovení §246 tr. zák. zrušeno a nahrazeno trestným činem obchodování s lidmi podle §232a tr. zák., který se svými znaky poněkud odlišuje od předcházející právní úpravy. V době rozhodování odvolacího soudu tak došlo k objektivnímu porušení zákona pokud obvinění J. M., R. N. a V. S. byli uznání vinnými trestným činem, který již není uveden ve zvláštní části trestního zákona. Odvolací soud tak konstatoval, že je nezbytné věc vrátit státnímu zástupci k došetření, aby bylo obviněným sděleno obvinění pro takový trestný čin, který stávající trestní zákon v platném znění zná, aby jim bylo umožněno se k novému obvinění vyjádřit a uplatnit svou obhajobu. V této souvislosti je třeba akcentovat stížnostní námitku ministra spravedlnosti, že terminologie užitá vrchním soudem v napadeném usnesení neodpovídá platnému znění §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, podle něhož se obvinění nesděluje, ale trestní stíhání konkrétní osoby se zahajuje usnesením. Vrchní soud nadto důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření shledal důvodným návrh obviněné N., aby byly v řízení vyslechnuty všechny jednotlivé poškozené, které měly v jejích podnicích prostituci provozovat.
Právní názor vrchního soudu koliduje se zákonným zněním ustanovení §260 a §160 odst. 1 tr. ř. a se smyslem těchto ustanovení.
Trestní stíhání se podle §160 odst. 1 tr. ř. zahajuje pro konkrétně vymezený skutek, nikoli pro jeho právní kvalifikaci. Rozhodující pro posouzení, zda bylo usnesením zahájeno trestní stíhání, je popis skutku, nikoli jeho právní kvalifikace, a proto pokud byly od počátku trestního řízení známy a v usnesení o zahájení trestního stíhání popsány všechny potřebné znaky trestného činu - tedy objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka a protiprávnost, jedná se již od počátku trestního stíhání o řízení o tomto skutku, bez ohledu na to, že by posléze mohl být skutek jinak právně kvalifikován, než jaká právní kvalifikace byla zvolena např. policejním orgánem. Vrátit věc podle §260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby bylo zahájeno trestní stíhání, by bylo důvodné jen v případě, že by státní zástupce podal obžalobu pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání. V případě takovéhoto právního stavu by byl požadavek na došetření důvodný, neboť by šlo o před soudem neodstranitelnou procesní vadu. Touto vadou však řízení netrpí a odvolací soud také nevytkl žádný nesoulad mezi podanou obžalobou a usnesením policejního rady ze dne 2. 4. 2003, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání všech obviněných.
Dojde-li ke změně hmotněprávní úpravy v průběhu trestního stíhání, musí na tuto změnu při respektování ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., o působnosti trestních zákonů, reagovat ten orgán činný v trestním řízení, před kterým se v daný okamžik změny zákona řízení vede. V obecné rovině není vyloučeno, že skutek bude nadále posuzován podle novelou zrušeného ustanovení trestního zákona v případě, že tento skutek je i nadále trestným činem a dřívější právní úprava byla pro pachatele příznivější. Stejně tak při zachování totožnosti skutku může být jednání posouzeno i podle nového ustanovení trestního zákona, je-li to pro pachatele příznivější, byť toto ustanovení zákon před novelizací vůbec neobsahoval. Byla-li obžaloba podána pro skutek, pro který bylo řádně zahájeno trestní stíhání, nemůže být změna hmotněprávní úpravy, jež nastala po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, důvodem k procesnímu postupu podle §260 tr. ř. Je třeba přisvědčit názoru stěžovatele, že by bylo absurdní považovat za vadu přípravného řízení okolnost, že orgán rozhodující o zahájení trestního stíhání při vydání podle §160 odst. 1 tr. ř. nepřihlížel k budoucí změně trestního zákona.
Důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze stadia odvolacího řízení již není pouhý požadavek náležitého objasnění věci, jak tomu bylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb., a to ani tehdy, jestliže by se jednalo o nedostatečná skutková zjištění znamenající obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci, jež by soud prvního stupně nemohl provést rychleji než státní zástupce. Z hlediska aplikace §260 tr. ř. je proto bez významu požadavek na provedení výslechu jednotlivých žen, jež jsou jmenovitě uvedeny v bodě II. výroku rozsudku, a jež byly zjednány k provozování prostituce. Je proto nutno přisvědčit názoru ministra spravedlnosti, že dokazování v tomto rozsahu není potřebné pro skutková zjištění o nichž nejsou důvodné pochybnosti, zřejmě je neproveditelné, když se jedná o občanky U., jejichž současný pobyt není znám.
Nedostatečná aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je zřejmá z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i z toho závěru uvedeného soudu, pokud v něm poukazoval na možnost posouzení věci podle ustanovení §232a tr. zák. v platném znění.
Není pochyb o tom, že ustanovení §246 tr. zák. bylo zrušeno a v době rozhodování vrchního soudu měl tento soud zkoumat, zda skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině vykazuje zákonné znaky některého z trestných činů, jež je uveden v nové právní úpravě a která z právních úprav je pro pachatele příznivější.
Trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku v jeho základní skutkové podstatě podle §264 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 21. 10. 2004 se dopustil ten, kdo do ciziny nebo z ciziny zlákal, najal nebo dopravil jiného v úmyslu, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku. Trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 tr. zák.(aplikace ustanovení §232a odst. 1 tr.zák. nepřichází v úvahu, neboť žádná z osob trestnou činností dotčených nebyla mladší osmnácti let) se dopustí ten, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito k účelům dále uvedeným pod písmeny a)-c) tohoto ustanovení. Z hlediska posuzované trestní věci přichází v úvahu účel uvedený pod písm. a) – k pohlavnímu styku nebo jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání.
Skutkové podstaty trestných činů podle §246 odst. 1 tr. zák. a §231a odst. 2 tr. zák. se zcela nekryjí. Obě postihují jednání pachatele, který jiného – zlákal, najal nebo dopravil, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku. Ustanovení §246 odst. 1 tr. zák. dále vyžadovalo, aby se tak stalo – z ciziny nebo do ciziny. Naproti tomu ustanovení §232a odst. 2 písm. a) tr. zák. vyžaduje, aby k tomuto zlákání, najmutí či dopravení bylo užito násilí, pohrůžky násilí nebo lest, anebo aby bylo zneužito jeho omylu, tísně nebo závislosti. Znak – do ciziny nebo z ciziny – je z hlediska současné právní úpravy irelevantní.
Skutek tak, jak je vymezen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje skutkové okolnosti odpovídající použití násilí, pohrůžky násilí atd. a nelze tedy tento skutek podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle §232a odst. 2 písm. a) tr. zák. pro nedostatek formálních znaků uvedené skutkové podstaty. Z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je aplikace ustanovení §232a tr. zák. v posuzované trestní věci ostatně vyloučena již z toho důvodu, že trestní sazby §232a tr. zák. v základních a kvalifikovaných skutkových podstatách jsou pro pachatele výrazně přísnější nežli tomu bylo v základních i kvalifikovaných skutkových podstatách trestného činu podle §246 tr. zák. Právě možnost užití právní kvalifikace podle §232a tr. zák. vrchní soud v napadeném usnesení naznačuje, byť tak vzhledem k nedostatečné odůvodněnosti svého rozhodnutí nečiní zcela jednoznačně. Jednání obviněných však nelze po datu 21. 10. 2004 kvalifikovat ani jako trestný čin obchodování s lidmi podle §246 tr. zák., neboť současná právní úprava již neobsahuje speciální skutkovou podstatu, která by přísněji postihovala zjednání, najmutí atd. jiného k pohlavnímu styku v případě, že se tak stane – z ciziny nebo do ciziny - a je tedy v tomto směru pro obviněné příznivější.
To však neznamená, že jednání obviněných J. M., R. N. a V. S. uvedené pod bodem I. výroku o vině by bylo beztrestné. Ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. zák. ve znění platném do 21. 10. 2004 bylo speciálním k ustanovení §204 odst. 1 tr. zák.. Trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. nebyl novelou trestního zákona účinnou od 22. 10. 2004 dotčen. Objektem obou trestných činů byly morální zásady a svoboda rozhodování v pohlavní oblasti, přičemž skutková podstata trestného činu podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. postihovala útoky proti těmto objektům spáchané z ciziny nebo do ciziny. K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. postačuje pouhé zjednání jiného k prostituci nebo kořistění z ní. Znakům této skutkové podstaty při tom skutkové okolnosti popsané pod bodem I. výroku o vině nepochybně odpovídají. Sazba trestu odnětí svobody uvedená v ustanovení §246 odst. 2 tr. zák. činila tři až osm let, mírnější je i trestní sazba u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu kuplířství podle §204 odst. 3 tr. zák., která činí dva až osm let.
Odvolacímu soudu tak nic nebránilo tomu, aby dostál povinnostem, které mu vyplývaly z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a sám adekvátně reagoval na nastalou změnu právní úpravy, tj. aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně postupoval v intencích §259 odst. 3 tr. ř. a jednání obviněných J. M. a R. N. v bodě I. kvalifikoval jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák., jednání obviněného V. S. jako pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pokud považoval za nutné dokazování v nějakém směru doplnit, což z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, mohl teoreticky po zrušení rozsudku soudu prvního stupně věc vrátit tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, v žádném případě však nemohl postupovat podle §260 tr. ř.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodnutí podle §254 odst. 1 tr. ř. nezabýval a nevypořádal s odvolacími námitkami, které ve svém opravném prostředku uplatnila státní zástupkyně, avšak Nejvyšší soud je v tomto směru vázán rozsahem a důvody stížnosti pro porušení zákona, které v ní ministr spravedlnosti uvedl (§267 odst. 1 tr. ř.), proto v tomto směru nečiní další závěry.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 10 To 140/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §260 tr. ř. ve prospěch obviněných J. M., R. N., M. D. a V. S. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen ve prospěch obviněných, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok.
Pokud v řízení před Nejvyšším soudem vznikly ze strany obhájců obviněných pochybnosti, zda byl zákon porušen ve prospěch či neprospěch obviněných, nutno konstatovat, že vždy, kdy je trestní věc ze stadia řízení před soudem vrácena do stadia přípravného řízení, se jedná o procesní stav, který je pro obviněného příznivější. Nelze totiž předjímat, jaké závěry orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení na základě nově provedených důkazů učiní, a zda ve věci bude podána obžaloba či zda trestní řízení neskončí jiným ze způsobů předvídaných trestním řádem. Zákon tedy byl Vrchním soudem v Praze porušen ve prospěch obviněných a stížnost pro porušení zákona tak byla důvodně podána v jejich neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á