ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1367.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1367/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2005 o dovolání obviněného J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 1/2004, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. N. zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 39 T 1/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. N. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 39 T 1/2004, byli obviněný J. N. a spoluobviněný M. H. uznáni vinnými trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že poté, co dne 23. 1. 2002 na valné hromadě firmy E. B., s. r. o., se sídlem P., K., byl odvolán její jednatel obžalovaný M. H. a do této funkce zvolen jednatel obžalovaný J. N., a poté, co se na přelomu listopadu a prosince 2001 tato firma vystěhovala ze svého sídla z prostor pronajatých na adrese P., K., nebyl ani jedním z obžalovaných podán návrh na změnu zápisu do obchodního rejstříku těchto údajů, což bylo provedeno až ke dni 24. 9. 2003, a tím bylo znemožněno včasné vymožení pohledávky pronajímatele uvedených prostor R. B., trvale bytem K., P., na úhradu nájemného od srpna 2001 ve výši 5 měsíčních nájmů v celkové částce 175.000,- Kč a obchodního partnera firmy V. A., trvale bytem N. B., na proplacení faktur: č. splatné dne 1. 2. 2001 na částku 50.400,- Kč, č. splatné dne 28. 2. 2001 na částku 2.440,- Kč, č. splatné dne 28. 2. 2001 na částku 43.995,- Kč, č. splatné dne 30. 5. 2001 na částku 59.800,- Kč a splatné dne 18. 5. 2001 na částku 4.685,- Kč, v celkové částce 161.320,- Kč.
Za tento trestný čin byli obviněný J. N. i spoluobviněný M. H. odsouzeni podle §125 odst. 2 tr. zák. shodně k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. B., trvale bytem P., K., s nedoloženým nárokem ve výši 393.500,- Kč s nevyčísleným příslušenstvím odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o kterých Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, tak, že k odvolání obviněného M. H. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ohledně obviněného M. H. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že poté, co dne 23. 1. 2002 na valné hromadě firmy E. B., s. r. o., se sídlem P., K., byl odvolán jednatel M. H. a zvolen jednatel J. N., a poté, co od podzimu 2001 se tato společnost vystěhovala z prostor pronajatých na adrese P., K. a fakticky změnila své sídlo, nebyly podány návrhy na změnu zápisu do obchodního rejstříku a tím bylo zmařeno uplatnění nároku R. B., bytem P., K., na úhradu nájemného ve výši 175.000,- Kč a V. A., bytem N. B., na proplacení faktur ve výši 161.320,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. Odvolání obviněného J. N. odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 39 T 1/2004, podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce Mgr. J. R. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v tomto směru namítl, že u společnosti E. B., s. r. o., jejímž je jednatelem, nebyly v daném případě dány podmínky pro zápis změny sídla této společnosti do obchodního rejstříku, neboť valná hromada této společnosti nepřijala žádné usnesení, kterým by rozhodla o změně sídla, ani nebyl pořízen žádný notářský zápis o této skutečnosti. Tento stav pak bránil obviněnému v podání návrhu na zápis změny sídla obchodní společnosti do obchodního rejstříku tak, aby rejstříkový soud mohl tomuto návrhu svým usnesením vyhovět. Takto tedy obviněnému ještě nevznikla povinnost podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.
V následující části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 1. 6. 2000 mezi poškozeným R. B. na straně pronajímatele a obchodní společností E. B., s. r. o., jednající v té době prostřednictvím jednatele M. H. na straně nájemce. Tuto neplatnost obviněný dovodil v souvislosti s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, které stanoví, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že podle §85 odst. 1 věta první zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení, a proto ve smyslu judikatury civilních soudů, jestliže jsou byty pronajímány nájemní smlouvou k nebytovým účelům, jedná se o smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, přičemž tuto neplatnost je soud povinen zkoumat bez ohledu na námitky stran z úřední povinnosti. S odkazem na listinný důkaz čtený v předchozím řízení před soudem, konkrétně na přípis odboru výstavby Ú. m. č. P. ze dne 12. 3. 2004, ze kterého vyplynulo, že pronajaté prostory jsou prostory bytovými, dovolatel namítl, že poškozený R. B. z neplatné nájemní smlouvy nemá vůči nájemci nárok na zaplacení nájemného. V neposlední řadě obviněný v podaném dovolání namítl, že v trestním řízení byla porušena zásada obžalovací, konkrétně požadavek na zachování jednoty a totožnosti skutku, neboť skutkové věty v usnesení o zahájení trestního řízení, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku jsou zcela nekonzistentní.
V závěru dovolání obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č. j. (správně sp. zn.) 61 To 178/2005, ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že je toho názoru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu §125 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Vzhledem k tomu státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Tento obviněným uplatněný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu §125 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Popsaného jednání se pachatel musí dopustit úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.).
První námitka obviněného s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívala v tom, že v daném případě podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro zápis změny sídla společnosti do obchodního rejstříku, protože tento úkon je změnou společenské smlouvy, a o této změně musí rozhodnout usnesením valná hromada, která však v daném případě takto doposud nerozhodla, ani o této skutečnosti nebyl pořízen notářský zápis. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že mu předmětná zákonná povinnost ještě nevznikla.
Nejvyšší soud v této otázce zastává názor v zásadě shodný s názory nalézacího i odvolacího soudu, přičemž k tomu považuje za nutné zdůraznit, že obviněný byl po valné hromadě ze dne 23. 1. 2002 jediným jednatelem a společníkem společnosti E., s. r. o., a proto je třeba na něho aplikovat ustanovení §132 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého, má-li společnost jediného společníka, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento společník. Rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno společníkem. Rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis. Z uvedeného plyne, že obviněný měl podle zmíněného ustanovení učinit ohledně změny sídla společnosti E. B., s. r. o., příslušné kroky bez zbytečného prodlení poté, co se stal jediným společníkem této firmy, neboť podle citovaného ustanovení se v takovém případě valná hromada nekoná a její kompetence přecházejí na jediného společníka tedy na obviněného J. N., který byl zároveň i jediným jednatelem této společnosti. Již jen pro úplnost je třeba připomenout skutečnost, že usnesením valné hromady společnosti E. B., s. r. o., ze dne 23. 1. 2002 byla obviněnému uložena také povinnost, aby zajistil zapsání změny údaje o společníkovi a jednateli této společnosti do obchodního rejstříku, proti čemuž obviněný ani v dovolání ničeho nenamítá. Skutková podstata předmětného trestného činu je tedy v této části naplněna právě s ohledem na znění §125 odst. 2 alinea třetí tr. zák., neboť jednání obviněného spočívalo v tom, že obviněný „ … bez zbytečného odkladu nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku …, ač je k tomu podle zákona … povinen“. Shora uvedená dovolací námitka obviněného je tedy v tomto směru neopodstatněná. Naproti tomu je třeba konstatovat, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně obviněnému J. N. kladeno za vinu, že „… poté, co se na přelomu listopadu a prosince 2001 tato firma vystěhovala ze svého sídla z prostor pronajatých na adrese P., K., nebyl … jím … podán návrh na změnu zápisu do obchodního rejstříku těchto údajů …“, neboť tato povinnost mu nemohla vzniknout na přelomu listopadu a prosince 2001, když v té době ještě nebyl jednatelem společnosti E. B., s. r. o.
Další výtka obviněného směřovala k jím namítané absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené v P. dne 1. 6. 2000 mezi poškozeným R. B. jako pronajímatelem a obchodní společností E. B., s. r. o., jako nájemcem, a to z důvodu rozporu této smlouvy se zákonem.
Podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném v době uzavření smlouvy, se tento zákon vztahuje na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení. Podle §3 odst. 2 téhož zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Podle §85 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění rozhodném v době uzavření smlouvy, lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Podle §104 odst. 1 věty první stavebního zákona, nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který je stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Nájem bytu je upraven v ustanoveních §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Charakteristika bytu byla dříve uvedena v bytovém zákoně (nyní již zrušený zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). V současné době se o bytu hovoří jen ve stavebně-právních předpisech. Bytem se rozumí soubor místností a prostor pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým i funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Rozhodný je přitom kolaudační stav, nikoli faktický způsob užívání. Zní-li kolaudační rozhodnutí, tj. rozhodnutí stavebního úřadu, o užívání tak, že jde o byt a nebyl udělen souhlas k jeho užívání k nebytovým účelům [srov. §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb.], nelze k takto vymezenému předmětu platně uzavřít nájemní smlouvu k nebytovému prostoru.
S ohledem na tyto právní závěry považuje Nejvyšší soud v návaznosti na napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 39 T 1/2004, za nutné uvést jen to, že z důvodů zmíněných dovolatelem s odkazem na uvedená ustanovení citovaných předpisů je skutečně předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor, vzhledem k tomu, že jejím předmětem byly prostory stavebně určené k bydlení, absolutně neplatná. K tomu je pak třeba uvést, že při posuzování znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. je třeba v tomto případě zvažovat naplnění znaku „ohrožení nebo omezení jiného na právech“, přičemž nelze opomenout skutečnost, že předmětné prostory v domě pronajímatele společnost E. B., s. r. o., skutečně užívala, byť od počátku pro uvedenou absolutní neplatnost bez právního důvodu, a proto minimálně po dobu pěti měsíců, kdy za užívání předmětných prostor neplatila jejich vlastníkovi žádnou úplatu, se takto bezdůvodně obohacovala na úkor vlastníka. O nároku poškozeného R. B. pak již rozhodl soud v občanskoprávním řízení platebním rozkazem, proti kterému povinná společnost E. B., s. r. o., nepodala odpor, a toto rozhodnutí tedy nabylo právní moci. Byť toto rozhodnutí nemá na uvedenou absolutní neplatnost předmětné nájemní smlouvy vliv, lze uzavřít, že v souvislosti s naplněním ostatních znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu dovolatel svým jednáním i přes absolutní neplatnost nájemní smlouvy mohl ohrozit poškozeného R. B. na jeho právech, nikoli však z důvodu nezaplacení nájemného, ale z důvodu nevydání bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů je tedy také tato dovolací námitka obviněného ve svém základu (ohrožení nebo omezení jiného na právech) neopodstatněná. Podobně je tomu i s námitkou, že v trestním řízení byla porušena zásada obžalovací, konkrétně požadavek na zachování jednoty a totožnosti skutku, neboť skutkové věty v usnesení o zahájení trestního řízení, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku jsou zcela nekonzistentní. Tuto námitku s ohledem na její povahu nelze podřadit pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc tato námitka nemá ani věcné opodstatnění, když totožnost skutku je zcela nepochybně zachována vzhledem k totožnému následku spočívajícímu v konkrétním tvrzeném ohrožení práv jiného spočívajícím ve zmaření uplatnění nároku poškozených R. B. ve výši 175.000,- Kč a V. A. ve výši 161.320,- Kč, které je popsáno ve všech uvedených rozhodnutích.
V neposlední řadě obviněný J. N. ve svém dovolání uplatnil v návaznosti na absolutní neplatnost předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor také námitku spočívající v tom, že poškozenému R. B. nezpůsobil svým jednáním škodu, a proto poškozený ani nemá nárok na zaplacení nájemného a nemůže tedy být naplněna skutková podstata souzeného trestného činu v té části, kde zákon požaduje, aby obviněný svým výše již specifikovaným jednáním jiného ohrozil nebo omezil na právech.
Soud prvního stupně spatřoval „ohrožení jiného na právech“ v tom, že shora popsaným jednáním obviněného J. N. „bylo znemožněno včasné vymožení pohledávky pronajímatele uvedených prostor R. B., trvale bytem K., P., na úhradu nájemného od srpna 2001 ve výši 5 měsíčních nájmů v celkové částce 175.000,- Kč a obchodního partnera firmy V. A., trvale bytem N. B., na proplacení faktur: č. splatné dne 1. 2. 2001 na částku 50.400,- Kč, č. splatné dne 28. 2. 2001 na částku 2.440,- Kč, č. splatné dne 28. 2. 2001 na částku 43.995,- Kč, č. splatné dne 30. 5. 2001 na částku 59.800,- Kč a č. splatné dne 18. 5. 2001 na částku 4.685,- Kč, v celkové částce 161.320,- Kč“. S tímto závěrem soudu prvního stupně se ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, ztotožnil i odvolací soud, byť se k němu v podrobnostech v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil.
Jak ovšem zjistil Nejvyšší soud ze spisu, poškozený R. B. sice disponoval pravomocným platebním rozkazem, který mu měl sloužit jako exekuční titul k vymožení pohledávky, platebním rozkazem přiznané, nicméně ve spise není doloženo, že by ohledně uvedené pohledávky byl podán návrh na zahájení výkonu rozhodnutí, když poškozený R. B. v hlavním líčení dne 22. 4. 2004 výslovně uvedl, že návrh na exekuci nepodal (č. l. 329 spisu). Nejvyšší soud je toho názoru, že nelze za této situace tvrdit, že by pouhým nepodáním návrhu na zápis změny sídla předmětné obchodní společnosti do obchodního rejstříku bylo znemožněno včasné vymožení pohledávky poškozeného R. B., neboť je nutno zohlednit zákonná ustanovení týkající výkonu rozhodnutí, ať už prostřednictvím soudního vykonavatele či soudního exekutora.
Podle §27 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „obch. zák.“), jsou skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, a tedy v tomto konkrétním případě, pokud obviněný jako jednatel předmětné společnosti fakticky přemístil její sídlo, byl sice povinen bez zbytečného odkladu podat návrh na zapsání této změny sídla, výslovně uvedeného ve společenské smlouvě, do obchodního rejstříku, nicméně pokud tak neučinil, pro třetí osoby i za této situace platilo, že daná společnost má sídlo na adrese v rozhodné době zapsané v obchodním rejstříku, a nic nebránilo, aby poškozený podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce. Jak ustanovení §251 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak i ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), stanoví, že pokud povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, které je takto zároveň i exekučním titulem, oprávněný může podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či na nařízení exekuce. Není to ovšem povinností oprávněného. V této konkrétní trestní věci pak z rozhodnutí nalézacího soudu, potažmo ze spisového materiálu, nevyplynulo, že by poškozený R. B. takový úkon učinil nebo se o to i jen pokusil a proto závěr o znemožnění včasného vymožení jeho pohledávky vzbuzuje již z tohoto hlediska závažné pochybnosti o své správnosti. V tomto směru je totiž potřeba vzít v úvahu, že nucené vymožení pohledávky, ať už je to formou soudního výkonu rozhodnutí či nařízením exekuce, může být uskutečněno několika způsoby, a zdaleka ne všechny tyto způsoby jsou odvislé od shody sídla obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku a faktického sídla téže společnosti. Podle §258 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem; podle §59 ex. ř. pak lze exekuci provést srážkami ze mzdy a jiných příjmů, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí a prodejem podniku. Podle obou výše zmíněných právních předpisů, upravujících výkon rozhodnutí, nic nebrání stanovení místně příslušného soudu podle sídla společnosti zapsaného v obchodním rejstříku, neboť je následně po nařízení výkonu rozhodnutí prováděno šetření ohledně majetku povinného, který se nemusí nutně nacházet pouze v sídle společnosti, jak ostatně vyplývá i z různých shora uvedených způsobů vedení výkonu rozhodnutí či exekuce, a je tak splněn základní požadavek pro vymožení pohledávky. Vzhledem k tomu, že v případě poškozeného R. B. nebyl ani podán návrh na výkon rozhodnutí, nelze již vůbec posoudit, který způsob výkonu rozhodnutí či exekuce by byl soudním vykonavatelem či exekutorem zvolen a zda by tento způsob vymožení pohledávky byl znemožněn pouhým nesouladem mezi faktickým sídlem povinné společnosti a sídlem uvedeným v obchodním rejstříku, když statutární orgán povinného, kterým byla v tomto případě obchodní společnost E., s. r. o., obviněný J. N., by měl povinnost součinnosti se soudním vykonavatelem či exekutorem, a na základě této povinnosti a zároveň tedy oprávnění soudního vykonavatele či exekutora by mohl být předvolán k prohlášení majetku, či k uvedení jiných pro výkon rozhodnutí relevantních skutečností. Vzhledem k tomu, že i z výpovědi samotného poškozeného R. B. vyplynulo, že on sám byl schopen zjistit, kdo je v dané době skutečně jednatelem společnosti a kde má bydliště, lze z toho usuzovat na to, že by toho byl schopen i soudní vykonavatel či exekutor, a nelze dopředu vyloučit, že by takto bylo možno i zjistit, kde například má společnost uskladněn movitý majetek, který byl údajně z prostor rejstříkového sídla vystěhován, u kterých bankovních ústavů má společnost zřízený účet či účty, či zda společnost vlastní nějaké nemovitosti, a vymoci tak alespoň část pohledávky. Z tohoto je zřejmé, že včasné vymožení pohledávky poškozeného B. rozhodně nebylo z převážné části odvislé jen od souladu v obchodním rejstříku uvedených údajů se skutečností.
Dále musí Nejvyšší soud poukázat též i na další pochybení soudu prvního stupně, patrné již z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku tohoto soudu. Podobně jako u poškozeného R. B. vznikají závažné pochybnosti o tom, zda bylo znemožněno včasné vymožení pohledávky ve vztahu k poškozenému V. A., obchodnímu partnerovi předmětné společnosti, protože v jeho případě ze spisu vyplývá, že vůbec nepodal občanskoprávní žalobu, protože to „nechal na zaměstnancích B.“, kteří všechno řešili, přičemž mu řekli, že udělají trestní oznámení, a tím to skončilo (viz jeho výpověď na č. l. 351 spisu). Vzhledem k tomu zatím neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí soudu, které by bylo možno považovat za exekuční titul podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu či exekučního řádu, navíc sám poškozený V. A. v této věci prakticky zastával názor, že civilní řízení k zaplacení faktur nevede a z toho důvodu pověřil vymáháním nezaplacené pohledávky agenturu B. Nejvyšší soud proto konstatuje, že závěr soudů obou stupňů, že „ … bylo znemožněno včasné vymožení pohledávky … obchodního partnera firmy V. A. … na proplacení faktur … v celkové částce 161.320,- Kč“ neodpovídá obsahu spisu a nenaplňuje znak „ohrožení jiného na právech“. Obviněný J. N. nemohl svým jednáním spočívajícím v tom, že nepodal návrh na změnu zápisu o jednateli a sídle společnosti E. B., s. r. o., do obchodního rejstříku, znemožnit včasné vymožení pohledávky poškozeného V. A., poněvadž uvedená pohledávka nebyla a ani nemohla být v rozhodné době vymáhána, protože poškozený ani nepodal občanskoprávní žalobu a v důsledku toho neexistoval jakýkoli exekuční titul. Z těchto důvodů popsaným jednáním obviněného J. N. nemohlo dojít k ohrožení na právech poškozeného V. A. spočívajícím ve znemožnění včasného vymožení pohledávky.
S přihlédnutím k tomu, že oba poškození jak vyplývá z jejich výpovědí učiněných v průběhu hlavního líčení nepostupovali při řešení svých nároků vůči společnosti E. B., s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný J. N., občanskoprávní cestou, ale spoléhali na podání trestního oznámení, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení civilněprávních vztahů naplňuje všechny znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Porušení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran, nelze proto bez dalšího považovat za „ohrožení jiného na právech“ ve smyslu §125 odst. 2 tr. zák. Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Proto i tento základní požadavek je třeba s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, v této trestní věci dovolatele J. N. náležitě zvažovat.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit obviněnému, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku nalézacího soudu se zněním ustanovení §125 odst. 2 tr. zák., je třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, s kterým se v napadeném rozsudku ohledně dovolatele ztotožnil i odvolací soud, nejsou obsaženy všechny zákonné znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., zejména zde není dostatečně vyjádřeno, v čem spočívá objektivní stránka souzeného trestného činu, když podle skutkových zjištění týkajících se údajného znemožnění vymožení předmětných pohledávek nelze za stávající výše popsané situace v jednání obviněného spatřovat ohrožení práv jiného ve smyslu §125 odst. 2 tr. zák. Výrok o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. N. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 178/2005, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 39 T 1/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně výše uvedeného obviněného i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že zmíněné vady právního posouzení mají svůj původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude muset soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Soud prvního stupně při novém projednání věci si s ohledem na ustanovení §125 odst. 2 tr. zák. ujasní, zda vůbec a případně jak obviněný svým jednáním ohrozil či porušil práva jiné osoby. Za předpokladu, že opět shledá obviněného vinným tímto trestným činem, ve skutkové větě výroku o vině ve svém rozhodnutí pak také uvede, jaká práva a ve vztahu ke kterým osobám obviněný svým jednání, či přesněji opomenutím, skutečně ohrozil nebo omezil, a vezme při tom v úvahu, že pouhé nepodání návrhu na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, i přes zákonem uloženou povinnost, nezakládá samo o sobě bez dalšího trestní odpovědnost povinné osoby, jelikož tato osoba musí navíc tímto jednání skutečně, prokazatelným způsobem ohrozit nebo omezit jiného na právech, přičemž je nutno v této souvislosti posoudit, zda uvedené ohrožení či omezení je zapříčiněno pouze jednáním obviněného, nebo k němu přispěly svým jednáním či opomenutím i sami poškození anebo i třetí osoby. V tomto směru tedy následně nalézací soud i případně doplní dokazování.
Teprve po zvážení všech z dokazování plynoucích rozhodných skutečností a po posouzení těchto skutečností z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obviněného, i s ohledem na výsledky případného doplnění dokazování anebo provedení důkazů dalších, jejichž potřeba se ukáže v průběhu dalšího řízení, bude možno ve věci znovu bezpečně a spolehlivě rozhodnout (srov. §120 a násl. tr. ř.). Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.