Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.07.2005, sp. zn. 5 Tdo 389/2005 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.389.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.389.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 389/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. července 2005 v neveřejném zasedání dovolání, která podali obvinění B. M. a M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2002, a rozhodl takto: Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, výroky o trestech uložených obviněným B. M. a M. M. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části uvedeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 43 T 11/2002, byl obviněný B. M. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem 2) téhož výroku trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Obviněný M. M. byl uznán vinným pod bodem 3) výroku o vině uvedeného rozsudku přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný B. M. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a obviněný M. M. podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění zařazeni pro výkon trestů do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému B. M. uložen trest propadnutí věci, a to peněžité částky 21.000,- švýcarských franků, uložených v depozitu P. České republiky, P. p., H. s., F.-p. o. v P.-S., N. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 43 T 11/2002, podali oba obvinění odvolání proti výrokům o vině i trestech a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal odvolání v neprospěch obviněných proti výrokům o vině. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil u obou obviněných ve výrocích o vině pod body 2) a 3) a ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obvinění B. M. a M. M. jsou vinni každý trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Obviněný B. M. byl odsouzen za tento trestný čin, jakož i za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který odvoláním zůstal nezměněn, podle §187 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložil obviněnému B. M. trest propadnutí věci, a to peněžité částky 21.000,- švýcarských franků uložených v depozitu P. České republiky, P. p., H. s., F.-p. o. v P. – S., N. Dále podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný M. M. byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §§39a odst. 3 tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu Vrchní soud v Olomouci dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný B. M. spáchal trestný čin pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, tím, že neoprávněně prodával R. S., a R. H.., omamnou látku kokain, která je zařazena v příloze č. 1 v zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a to v B., v domě na G. ul., v prostorách J. B., kanceláře firmy R. I. C., a. s., případně ve svém bytě, když od přesně nezjištěné doby v roce 1998 do přesně nezjištěné doby roku 2000 takto prodal R. S. kokain v minimálním množství 600 gramů, při ceně 1.500,- Kč za 1 gram, a od přesně nezjištěné doby od počátku doby roku 1999 do konce září 2001 prodal R. H. minimálně 300 gramů kokainu, s kupní cenou 1.450,- Kč za 1 gram, přičemž za prodaný kokain získal od R. S. nejméně 900.000,- Kč a od R. H. nejméně 435.000,- Kč. Obvinění B. M. a M. M. spáchali podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, výše uvedené trestné činy tím, že od konce měsíce listopadu 2001 do počátku měsíce prosince 2001 v B., v kanceláři policisty, který vystupoval při plnění svých služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku – použití agenta podle §34b zák. č. 283/1991 Sb., pod krycím jménem „L.,“ na ulici G. a v prostorách restaurace A. P. B. na ulici R., při osobním jednání a rovněž telefonicky domlouvali nákup omamné látky kokain v množství 1 kg od policistů, kteří vystupovali při plnění svých služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku – použití agenta podle §34b zák. č. 283/1991 Sb., pod krycími jmény „L.“ a „M.“, když o dodání kokainu požádal B. M. „M.“, který měl kokain do Č. r. přivést z H. v co možná největší čistotě a zde měl být předán osobou „L.“, přičemž bylo dohodnuto, že „M.“ dodá 1 kg kokainu, když cenu za půl kilogramu kokainu uhradí „M.“ a cenu za půl kilogramu uhradí B. M., a takto dodaný kokain měl pak B. M. naředit v závislosti na jeho čistotě a prodat a o zisk se pak s „M.“ rozdělit; na zakoupení kokainu dne 6. 12. 2001 ve večerních hodinách v restauraci A. P. B. obviněný B. M. v přítomnosti svého syna M. a v přítomnosti osoby jménem „L.“ předal „M.“ částku 21.000,- švýcarských franků, což představuje 470.631,- Kč; dne 10. 12. 2001 kolem 13.00 hod. pak přijeli oba obvinění do restaurace U S. v obci T.-V., okres B.-v., kterou určil obviněný B. M. jako místo předání drogy, zde policista vystupující pod jménem „L.“ přisunul k obviněného B. M. černý pánský kufřík, který měl podle předchozí domluvy obsahovat 1 kg kokainu v co nejčistší kvalitě, přičemž kokain je omamnou látkou, zařazenou v příloze č. 1 zák. č. 167/1997 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a ve 13.10 hod. byli oba obvinění zadrženi policií; obviněný M. M. působil při sjednávání dovozu a koupě kokainu jako tlumočník, když B. M. hovoří špatně anglicky, tedy jazykem, v němž probíhala konverzace s „M.“; z takto dodaného množství kokainu by pak obviněný B. M. naředěním vyrobil nejméně 2000 gramů kokainu, který v té době prodával osobám uvedeným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně za částku nejméně 1.450, Kč za 1 gram, a tím by získal finanční prospěch ve výši nejméně 1.900.000,- Kč. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců JUDr. P. H. a JUDr. S. K. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá podle obviněných v tom, že se v rámci přípravného řízení konal v N. výslech jednoho ze stěžejních svědků – holandského agenta „M.“, jemuž byl přítomen pouze jeden z obhájců obviněných, a to JUDr. P. H. Tento výslech byl údajně učiněn neprocesním způsobem, neboť o jeho konání nebyl řádně vyrozuměn další obhájce obviněných JUDr. S. K. Obvinění se domnívají, že pokud policejní rada mjr. JUDr. H. B. neobdržela odvolání či výpověď plné moci JUDr. S. K. a nedošlo ani k rozhodnutí podle §37 odst. 3 tr. ř., měly být písemnosti doručovány všem obhájcům, které si obvinění zvolili. Tato procesní vada nebyla podle obviněných zhojena ani dodatečným výslechem agenta „M.“ u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci dne 19. 10. 2004, neboť obvinění ani jejich obhájci nebyli na rozdíl od státního zástupce předem informováni o tom, že se výslech utajovaného svědka bude konat u tohoto veřejného zasedání. Obvinění jsou přesvědčeni, že tím byla v jejich neprospěch porušena zásada rovnosti stran v trestním řízení. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění zpochybňovali závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, neboť důkazy byly podle jejich názoru hodnoceny jednostranně a údajně neodpovídaly kritériím podle ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. ř. Obvinění uvedli, že během trestního stíhání odmítali v celém rozsahu obvinění a v podrobnostech odkázali na obsah odůvodnění jejich odvolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spatřují z části v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozují z odlišného hodnocení provedených důkazů. Mají za to, že nebyl odstraněn rozpor mezi aplikací hmotného práva soudem prvního stupně a soudem druhého stupně. Jsou přesvědčeni, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že obviněným by vznikl prospěch ve výši 1.900.000,- Kč, neboť výpočet je podle jejich názoru spekulativní, nevychází z reálných částek, které byly prokázány v řízení a nepřihlíží ani ke skutečnosti, že zisk měl být rozdělen napůl mezi obviněného B. M. a agenta. Tím došlo podle obviněných k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění jsou přesvědčeni, že uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou jim byl uložen druh trestu, který zákon v jejich případě nepřipouští. Domnívají se, že není v rozporu se zájmem státu, aby po vykonání trestu zůstali i nadále v Č. r., a to zejména z toho důvodu, že si zde vytvořili síť osobních a ekonomických vztahů (narození dítěte, zakoupení nemovitosti v rámci podnikání, založení obchodní společnosti atd.). Uložení trestu vyhoštění je podle obviněných, zejména pokud se týká obviněného B. M., v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. ř., a také v rozporu s příslušnými články Úmluvy o právech dítěte. Obvinění namítli, že rozhodovací pravomoc soudu druhého stupně šla při rozhodování o tomto druhu trestu i nad rámec návrhu vrchního státního zástupce i nad rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný B. M. rovněž nesouhlasil s uloženým peněžitým trestem ve výši 2.000.000,- Kč, protože podle jeho názoru mu soud druhého stupně uložil tento trest, aniž by měl podloženy závěry o tzv. majetnosti obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný B. M. v tom, že nebylo rozhodnuto samostatným výrokem o jeho odvolání ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci měl podle něj rozhodnout o tom, že se jeho odvolání proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soud prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítá a nikoliv tento výrok nechat bez povšimnutí. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovoláním obviněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že jeho naplnění spatřují obvinění v tom, že ačkoli je po celou dobu trestního stíhání zastupovali obhájci JUDr. P. H. a JUDr. S. K., státní zástupce v přípravném řízení neurčil podle §37 odst. 3 tr. ř., který z obhájců je zmocněn k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, což vedlo k tomu, že v přípravném řízení se zúčastnil výslechu jednoho ze stěžejních svědků – holandského agenta ,,M. ‘‘ jen obhájce JUDr. P. H., zatímco druhý obhájce JUDr. S. K. nebyl o tomto úkonu vyrozuměn. K tomu nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že policejní rada mjr. JUDr. B. vyrozuměla dne 21. 2. 2002 oba obhájce o tom, že bude formou právní pomoci proveden výslech svědka vystupujícího pod jménem M. v N. Následně pouze obhájce JUDr. P. H. ji přípisem ze dne 1. 3. 2002 požádal o zabezpečení jeho účasti na tomto vyšetřovacím úkonu v N. a stejnopis žádosti zaslal na vědomí dozorující státní zástupkyni. Státní zástupkyně poté 24. 7. 2002 tomuto obhájci písemně sdělila, že výslech skrytého nizozemského vyšetřovatele A – 2039, vystupujícího pod jménem M., bude proveden dne 10. 9. 2002 v 10 hodin v budově Krajského soudu v H. v N. Obhájce JUDr. P. H. se zúčastnil výslechu tohoto svědka. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně proto nelze přisvědčit námitkám obviněných, že by postupem dozorové státní zástupkyně bylo zkráceno jejich právo na obhajobu, když je třeba také zdůraznit, že uvedený svědek byl předvolán k veřejnému zasedání odvolacího soudu a dne 21. 10. 2004 byl při tomto veřejném zasedání vyslechnut v přítomnosti obhájců obou obviněných. Za tohoto stavu podle ní nebyla v konečném důsledku porušena ustanovení trestního řádu týkající se nutné obhajoby i za situace, pokud by nepřítomnost obhájce JUDr. S. K. u výslechu v N. představovala porušení práva na obhajobu, protože výslechem zmíněného svědka ve veřejném zasedání za účasti obou obhájců obviněných došlo k nápravě zmíněného nedostatku. Dále uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění vytýkali soudům obou stupňů porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §89 a násl. tr. ř. a §207 a násl. tr. ř. S poukazem na zákonnou dikci tohoto dovolacího důvodu připomněla, že tento důvod dovolání je koncipován tak, že vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Zdůraznila, že v rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možné nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze vady právní, přičemž námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd., nemají povahu právně relevantních námitek. Ve vztahu k §89 a násl. tr. ř. obvinění namítali nedostatečné dokazování ohledně podstatných okolností umožňujících stanovení následku způsobeného trestným činem, konkrétně to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by svým jednání měli získat značný prospěch, tj. prospěch ve výši nejméně 500.000,- Kč. Obviněným je kladeno za vinu, že sjednali s osobami vystupujícími v rámci operativně pátracího prostředku koupi 1 kg kokainu za částku 21.000 švýcarským franků (téměř 500.000,- Kč) s tím, že z takto dodaného množství kokainu naředěním obviněný B. M. vyrobí nejméně 2.000 g kokainu, který v tu dobu prodával osobám uvedeným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně za částku nejméně 1.450,- Kč za 1 g, čímž by získal finanční prospěch ve výši nejméně 1.900.000,- Kč. Obviněný považují výpočet případného zisku z prodeje kokainu za spekulativní, protože podle jejich názoru nevychází z reálných částek, které by byly prokázány v trestním řízení. Nejvyšší státní zástupkyně se zcela ztotožnila s hodnotícími úvahami odvolacího soudu pokud jde o tzv. čistý prospěch, který by v daném případě činil nejméně 1.900.000,- Kč, což je částka téměř čtyřikrát převyšující spodní hranici značného prospěchu. Ve vztahu k §207 a násl. tr. ř. obvinění namítají, že je Vrchní soud v Olomouci s časovým předstihem nevyrozuměl o tom, že ve veřejném zasedání odvolacího soudu bude vyslechnut jako svědek skrytý nizozemský vyšetřovatel vystupující pod jménem M., čímž byla údajně zpochybněna nestrannost odvolacího řízení. K tomu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že trestní řád v žádném ze svým ustanovení nestanoví povinnost odvolacího soudu vyrozumívat strany o tom, že v rámci odvolacího řízení bude ve veřejném zasedání vyslechnut některý ze svědků. Pokud jde o uvedený dovolací důvod, není podle jejího názoru naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitkami obviněných není naplněn ani žádný jiný dovolací důvod. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřují oba obvinění v nesprávném uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Přitom argumentují tím, že si v České republice, kde dlouhodobě žijí, vytvořili síť osobních a ekonomických vztahů (v případě obviněného B. M. jde o narození dítěte, zakoupení nemovitosti, založení obchodní společnosti atd.) a uložení tohoto trestu by s ohledem na ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že zejména v případě obviněného B. M. jde o hraniční případ při posuzování otázky, zda je z hledisek uvedených v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. přípustné uložení trestu vyhoštění. Přes okolnosti uváděné obviněnými však podle názoru nejvyšší státní zástupkyně vyžaduje zájem společnosti s ohledem na charakter a intenzitu jejich trestné činnosti vyhoštění obou obviněných, aby jim bylo znemožněno po výkonu trestu odnětí svobody páchání další obdobné trestné činnosti na území České republiky. V zásadě se ztotožnila i s názorem odvolacího soudu, že Česká republika je členem Evropské unie, v níž platí zásada volného pohybu osob, přičemž obviněný B. M. má své zázemí i na území Italské republiky, kde může se svou družkou i jejich společným dítětem pokračovat ve společném životě. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž obviněný B. M. brojí proti uložení peněžitého trestu, který považuje za nedobytný, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že tato argumentace obviněného stojí mimo rámec uvedeného dovolací důvodu. Směřuje totiž proti zjištěním osobních a majetkových poměrů obviněného, která soud učinil na základě provedeného dokazování, a která jsou předpokladem závěru o dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu, přičemž odvolací soud na základě provedených důkazů zjistil, že majetkové poměry tohoto obviněného umožňují uložení peněžitého trestu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný B. M. spatřuje v postupu odvolacího soudu, uvedla, že námitkou obviněného není tento dovolací důvod naplněn. Obviněný totiž namítl, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině v bodě ad 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím výroku o trestu, avšak nerozhodl o tom, že se odvolání obviněného do výroku ad 1) rozsudku soudu prvního stupně zamítá podle §256 tr. ř. Připomněla, že teoreticky by bylo možno tuto námitku podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, avšak ani v takovém případě by nebylo možno obviněnému přisvědčit. Odvolací soud totiž v posuzované věci rozhodl o celých odvoláních obviněných i státního zástupce, která shledal částečně důvodnými, což promítl do výroku o částečném zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body ad 2), ad 3) a výroku o trestech a v novém rozhodnutí podle §259 odst. 3 tr. ř. Ve výroku o trestu, v němž výslovně deklaroval, že trest ukládá jednak za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (jímž uznal obviněného vinným v rámci rozhodnutí podle §259 odst. 3 tr. ř.) a dále za odvoláním nezměněný trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., odvolací soud zřetelně deklaroval, že ohledně výroku o vině pod bodem ad 1) zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že napadený rozsudek netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a navrhla, aby dovolání obou obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovoláních v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná a byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., byla podána proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm.c), g), h) a l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, jakož i řízení napadeným částem, rozhodnutí předcházející, a přitom shledal, že dovolání obviněných jsou částečně důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností: K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.: Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže došlo k porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. Z obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2002 Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání obou obviněných bylo zahájeno sdělením obvinění dne 10. 12. 2001. Téhož dne si oba obvinění zvolili obhájce Mgr. R. J., advokáta se sídlem, B., C. (č.l. l53, l54 spisu). Dne 9. 2. 2002 si oba obvinění zvolili dalšího obhájce, a to JUDr. S. K., advokáta se sídlem v B., O. ul. (č. l. 155 spisu). Otec obviněného B. M. U. M., zvolil dne 11. 2. 2002 oběma obviněným obhájce JUDr. P. H., advokáta se sídlem v B., M. č. (č. l. 157, 158 spisu). Obviněný M. M. si dne 11. 7. 2002 zvolil ještě obhájce JUDr. P. N., advokáta se sídlem v B., H. Je zřejmé, že obhajoba obou obviněných byla od počátku trestního stíhání obviněných zajištěna těmito obhájci. Dne 14. 2 . 2002 sepsala mjr. JUDr. B. úřední záznam, v němž uvedla, že dne 13. 2. 2002 po ukončení výslechu utajeného svědka ,,L.‘‘ jí bylo sděleno JUDr. S. K., že to byl poslední úkon, kterého se ve věci obviněných B. a M. M. zúčastnil, neboť v návaznosti na udělení plné moci k zastupování obou obviněných JUDr. P. H. bude vypovězena jeho plná moc (č. l. 162 spisu). Podle jejího dalšího úředního záznamu ze dne 20. 2. 2002 telefonicky vyrozuměla obhájce JUDr. K. až dne 20. 2. 2002 o opakování výslechu utajeného svědka ,,L.‘‘ dne 21. 2. 2002, protože podle sdělení obhájce ze dne 13. 2. 2002 měla být okamžitě doručena výpověď jeho plné moci. Protože se tak nestalo a zůstává nadále obhájcem obou obviněných, byl seznámen s místem a časem výslechu, k čemuž se obhájce JUDr. K. vyjádřil tak, že se výslechu nezúčastní, že si nechá vypovědět plnou moc, pouze momentálně nemá vůbec chuť a náladu jít za obviněnými do věznice poté, co se dne 13. 2. 2002 zúčastnil výslechu svědka ,,L.‘‘ (č. l. 163 spisu). Policejní rada mjr. JUDr. B. učinila též úřední záznam dne 30. 10. 2002 o rozhovoru s JUDr. S. K., že byl obeslán k výslechu obviněných dne 31. 10. 2001 (zřejmě má být: 2002) a vyrozuměn o termínu seznámení se s výsledky vyšetřování. Obhájce JUDr. S. K. jí sdělil, že se v žádném případě k těmto úkonům nedostaví a zajistí si vypovězení plné moci. Protože obhájci ani nebylo známo, kdo mu udělil plnou moc, sdělila mu, že to byli přímo oba obvinění (č. l. 164). Obsah těchto úředních záznamů zřetelně dokumentuje, jakým způsobem obhájce JUDr. S. K. vykonával do té doby obhajobu obviněných, u nichž byly dány důvody nutné obhajoby. Obvinění B. M. a M. M., kteří si zvolili více obhájců, neoznámili podle §37 odst. 3 tr. ř. orgánu činnému v trestním řízení, kterého z těchto obhájců zmocnili k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení a ani státní zástupkyně v případě nečinnosti obviněných v přípravném řízení nerozhodla o určení takového obhájce podle §37 odst. 3 tr. ř. O výslechu utajeného nizozemského vyšetřovatele vystupujícího pod jménem M. byli vyrozuměni jen obhájci JUDr. P. H. a JUDr. P. N. ( č. l. 161, 161a spisu). Výslechu se zúčastnil dne 10. 9. 2002 u Krajského soudu v H. v N. JUDr. P. H., obhájce obou obviněných. Dále byl přítomna výslechu JUDr. E. Ž., dozorová státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v B. Při veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího dne 19. 10. 2004 byl vyslechnut jako svědek za splnění podmínek §55 odst. 2 tr. ř. utajený nizozemský vyšetřovatel vystupující pod jménem M., za přítomnosti obou obviněných i jejich obhájců JUDr. S. K. a JUDr. P. H. Výslech podle protokolu o veřejném zasedání trval od 12.35 hod. do 14.30 hod. a po přestávce od 14.45 hod do 16.10 hod, přičemž po přestávce byly kladeny svědkovi otázky (č. l. 3535, 3543 až 3556 spisu). Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, není námitkami obviněných naplněn. Je skutečností, že oba obvinění měli od zahájení trestního stíhání více obhájců, přičemž obhájce JUDr. P. H. jako obhájce obviněného B. M. i jako obhájce obviněného M. M. byl vyrozuměn o konání výslechu svědka vystupujícího pod jménem M. a byl přítomen u výslechu tohoto svědka dne 10. 9. 2002 v N. Proto ani pochybení státní zástupkyně, která nepostupovala podle §37 odst. 3 tr. ř., ani nevyrozuměla obhájce JUDr. S. K. o výslechu svědka v zahraničí, nenaplňuje uvedený dovolací důvod, jestliže vyrozuměla o konání výslechu další dva obhájce, z nichž jeden byl obhájcem obou obviněných a byl u výslechu přítomen. Nelze přitom přehlédnout ani to, jak přistupoval obhájce JUDr. S. K. k obhajobě obviněných v době, kdy měl být konán výslech uvedeného svědka, což je patrno ze zmíněných úředních záznamů mjr. JUDr. H. B. Je však skutečností, že pokud obhájci JUDr. S. K. nebyla obviněnými vypovězena plná moc a nebylo rozhodnuto podle §37 odst. 3 tr. ř., měl být vyrozumíván o všech úkonech trestního řízení. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.: Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud vychází z toho, že dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Takovými námitkami jsou námitky obviněných proti zjištění skutkového stavu věci i údajně nedostatečnému dokazování podstatných okolností týkajících se následku trestného činu. Nedůvodná je i námitka obviněných, že obhajobě bylo úmyslně zatajeno, že bude vyslechnut odvolacím soudem svědek ,,M.,‘‘ a že tímto postupem byla údajně zpochybněna zákonnost odvolacího řízení a nestrannost odvolacího soudu. Tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť je zcela věcí odvolacího soudu, které důkazy v odvolacím řízení provede za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. a přitom nemá žádnou zákonnou povinnost vyrozumívat obviněné nebo jejich obhájce, ale ani další strany řízení o tom, kterými důkazy hodlá doplnit již zjištěný skutkový stav. Vzhledem k výše uvedenému není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn námitkami obviněných a uvedené námitky nenaplňují ani jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.: Tento dovolací důvod je dán, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Oba obvinění namítají, že jim neměl být uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podmínky uložení trestu vyhoštění stanoví §57 tr. zák. Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Vrchní soud v Olomouci uložil napadeným rozsudkem obviněnému B. M. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Uložení trestu odůvodnil tím, že obviněný je italským občanem, který žije v České republice na základě povolení k pobytu a rozsah trestné činnosti a zájem společnosti podle názoru soudu vyžadují i vyhoštění obviněného z území republiky, aby mu po výkonu trestu bylo znemožněno pokračovat v případném dalším páchání trestné činnosti. Soud uložil tento trest na dobu neurčitou vzhledem k závažnosti protiprávního jednání obviněného a má za to, že jeho uložení nebrání ani skutečnost, že obviněný žije na území republiky v druhovském poměru s občankou České republiky, s níž má dítě. V současné době je Česká republika členem Evropské unie a platí tedy zásada volného pohybu osob, obviněný má své zázemí v Itálii a může ve společném životě s družkou a jejich dítětem pokračovat v Itálii. Dále odvolací soud uvedl, že při hodnocení, zda je či není uložení tohoto trestu v rozporu se zájmem dítěte, soud nemohl přehlédnout skutečnost, že obviněný do trestné činnosti, pro kterou je stíhán, aktivně zapojil svého dalšího potomka, a tím v nemalé míře přispěl k jeho současnému postavení. Uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. obviněnému M. M. odůvodnil stručně tím, že i tomuto obviněnému s ohledem na charakter trestné činnosti byl v zájmu ochrany (? není uvedeno v zájmu ochrany čeho) uložen trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka (azylanta), v páchání další trestné činnosti, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 Sb. zavedla s účinností od 1. 1. 1998 možnost uložení trestu vyhoštění na dobu od jednoho roku do deseti let nebo na dobu neurčitou a dále stanovila, za jakých podmínek nelze uložit trest vyhoštění. Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky a jeho fyzické přemístění na území jiného státu anebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tím účelem. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, které sice nejsou občany České republiky ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území České republiky, kde prožily převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto možno uložit v takových případech, jen když to osobní poměry obviněného, zejména rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v České republice, nevylučují. Jen tak je možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života a neodporoval zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), který zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srov. č. 13/1998 Sb. rozh. tr.). V ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již na dobu jednoho roku až deseti let, tak na dobu neurčitou. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o uložení trestu vyhoštění a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v §2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v §2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že odvolací soud takto nepostupoval a nedostál tak své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu podle §89 odst. l písm. d) tr. ř. podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatelů trestné činnosti, aby zjistil, zda tu případně nejsou okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění. Přestože uložení trestu vyhoštění v této věci není zásadně vyloučeno, musí soud přihlížet i k tzv. negativním podmínkám uložení tohoto druhu trestu uvedeným v §57 odst. 3 tr. zák. Z odůvodnění rozsudku není patrno, z jakých konkrétních okolností soud vycházel u obou obviněných při ukládání tohoto druhu trestu a jeho výměry. Nejvyšší soud zjistil, že kromě státní příslušnosti obviněných, jejich zaměstnání a bydliště, ve spisu nejsou žádné údaje o tom, zda obviněným byl povolen pobyt na území České republiky. Jediná zmínka o pobytu obviněného B. M. je v protokolu Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2001 o tom, že totožnost obviněného byla ověřena podle průkazu k pobytu. Předseda senátu Nejvyššího soudu provedl šetření podle §265o odst. 2 tr. ř. k objasnění okolností týkajících se pobytu obviněných na území České republiky. Přitom zjistil ze zprávy P. Č. r, Ř. s. c. p p. v P. ze dne 9. 5. 2005, že obviněný B. M. měl na území České republiky povolen od 3. 12. 1997 trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny s občankou České republiky, průkaz k povolení pobytu platil do 30. 8. 2002, přičemž o prodloužení platnosti průkazu nepožádal. Poslední uvedená adresa bydliště je zaznamenána v B., G. Obviněný M. M. podle této zprávy neměl nikdy na území České republiky povolen přechodný ani trvalý pobyt podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Obdobné údaje týkající se obviněného B. M. jsou uvedeny v zprávě P. Č. r., O. ř. s. c. p. v B. ze dne 21. 6. 2005, která byla doručena Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2005. Podle ní mu byl povolen trvalý pobyt na území republiky, neboť má zde nezletilé dítě A. M., jehož matkou je občanka České republiky Ing. M. H. Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. byl naplněn, jen pokud jde o uložení trestu vyhoštění oběma obviněným. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.: Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K naplnění první alternativy uvedeného dovolacího důvodu by v konkrétním případě mohlo dojít jen tehdy, pokud by odvolací soud rozhodl o opravném prostředku, aniž by na jeho podkladě věcně přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně. Druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu je naplněna tehdy, jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut, a řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný B. M. spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud nerozhodl samostatným výrokem o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato námitka je nedůvodná. Judikatura vychází z toho, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Podle stejných zásad správně postupoval Vrchní soud v Olomouci, když k odvolání obviněných a krajského státního zástupce částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně u obou obviněných ve výrocích o vině ad 2, 3 uvedeného rozsudku, ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestech obou obviněných. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není naplněn tím, že odvolací soud ve výroku rozsudku, kterým částečně zrušil výroky o vině obviněných a v celém rozsahu výroky o jejich trestech, a znovu ve věci rozhodl o vině a trestech obviněných, uvedl, že ukládá trest za trestné činy, jimiž sám obviněného uznal vinným, jakož i za trestný čin, který zůstal odvoláním nezměněn. Tím dostatečně vyjádřil, že odvolání obviněného je v části, v níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, nedůvodné. Jiný výrok rozsudku nepřichází v úvahu, neboť částečné zamítnutí odvolání je nepřípustné. V případě obviněných pak nebyl v řízení předcházejícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ani dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že dovolání obviněných jsou důvodná v té části, v níž oba obvinění napadli výroky o uložení trestů vyhoštění na dobu neurčitou. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, výroky o trestech uložených oběma obviněným. Při přezkoumání neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. i ohledně dalších druhů trestů a jejich výměry uložených obviněným, přesto bylo nutno zrušit celé výroky o trestech u obou obviněných, které jim byly uloženy napadeným rozsudkem. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části uvedeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť je nutno ve věci učinil nové rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci je při novém projednání a rozhodnutí věci, které se týká pouze rozhodnutí o trestech obviněných, podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí o podmínkách (i negativních podle §57 odst. 3 tr. zák.) ukládání trestu vyhoštění, přičemž v případě jeho opětovného uložení musí respektovat zákonné požadavky týkající se účelu a ukládání trestů (§23, §31 tr. zák.), přičemž výměru trestu je povinen odůvodnit v souladu s požadavky §125 tr. ř. Protože napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. července 2005 Předseda senátu: JUDr. Jindřich Urbánek

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/20/2005
Spisová značka:5 Tdo 389/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.389.2005.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20