ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.460.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 460/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. července 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1120/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 73/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1120/2004, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 4 T 73/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 4 T 73/2004, byl obviněný JUDr. F. P. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti H. F. L., s. r. o., K. P. na náhradu škody částku 3.647.750,73 Kč a poškozené společnosti H. F. C., s. r. o., K. P. na náhradu škody částku 1.553.640,90 Kč.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako jednatel společnosti M., s. r. o., se sídlem N. S., P. (dále jen: ,,M., s. r. o.‘‘) na základě Prohlášení o převzetí nepeněžitého vkladu ze dne 3. 6. 1999, učiněného v Š., zapsaného K. ú. v Š. dne 17. 5. 1999, vložil do základního jmění společnosti V. L. T., a. s., se sídlem N. S., B. , (dále jen: ,,V. L. T., a. s.‘‘) jako nepeněžitý vklad nemovitosti zapsané u K. ú. v Š. na listu vlastnictví znalecky oceněné částkou 19.000.000,- Kč, čímž zmařil závazky společnosti M., s. r. o., vůči společnostem H. F. L., s. r. o., K. P. (dále jen: ,, H. F. L., s. r. o.) ve výši 3.647.751, Kč a H. F. C., s. r. o., K. P. (dále jen: ,,H. C., s. r. o.) ve výši 1.553.641, Kč, neboť s výjimkou výše zmíněných nemovitostí v hodnotě 19.000.000,- Kč nedisponovala společnost M., s. r. o., žádným jiným majetkem, kterým by tyto závazky uhradila.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, kterým napadl výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1120/2004, rozhodl tak, že zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku ve výroku o náhradě škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině i trestu zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, podal obviněný JUDr. F. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dne 15. 2. 2005 dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení souvisejících občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Obviněný předně namítl, že vklad nemovitostí z majetku spol. M., s. r. o., do majetku spol. V. L. T., a. s., byl formálně právně bezvadný, když protiplněním za vložené nemovitosti bylo 190 akcií o jmenovité hodnotě po 100.000,- Kč, které vydala společnost V. L. T., a. s., a společnost M., s. r. o., se tak stala akcionářem společnosti V. L. T., a. s., na což nemůže mít vliv skutečnost, že akcie nebyly fyzicky předány, protože společnost V. L. T., a. s., mohla využít postup podle §185i a násl. o. s. ř. o umoření listin nebo si vynutit jejich převzetí prostřednictvím soudu. Obviněný dále namítl, že na předmětných nemovitostech vázla zástavní práva zajišťující pohledávky ve výši mnoha desítek milionů Kč, která snížila tržní hodnotu nemovitostí do té míry, že se staly reálně neprodejnými. Poukázal na to, že nemovitosti byly ve veřejné dražbě zpeněženy za 8 mil. Kč proto, že podle §28 odst. 5 z. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zanikají zpeněžením v konkursním řízení všechna zajišťovací práva. Soudu druhého stupně vytkl, že se vadně vypořádal s námitkou existence zástavních práv, když dovodil z dokladů vedených katastrálním úřadem, že neexistují. Zástavní práva byla zapsána v katastru nemovitostí a jejich existence je prokazatelná zástavními smlouvami, protože existence zástavních práv není vázaná na zápis do katastru nemovitostí. Obviněný dále uvedl, že se věřitelé nemohli uspokojit z předmětných nemovitostí, neboť jejich závazky byly peněžité povahy, a takovéto závazky nelze uhradit hmotnou věcí. Jelikož zpeněžení předmětných nemovitostí nebylo možné pro jejich neprodejnost, nemohl se dopustit trestného činu poškozování věřitele, protože věřitelé nemohli být uspokojeni z výtěžku jejich prodeje.
Ohledně pravosti a výše závazků společnosti M., s. r. o., vůči společnostem H. F. L., s. r. o., a H. F. C., s. r. o., namítl, že smlouvy o postoupení pohledávek, které uzavřel jeho předchůdce, tehdejší jednatel společnosti V. L., jsou absolutně neplatné pro rozpor s §37 odst. 1 obč. zák., tedy pro svoji neurčitost, kterou spatřuje v absenci právního důvodu, protože přílohou smluv byl pouhý soupis neuhrazených faktur, ze kterého nebylo možno zjistit, jaký byl původ těchto pohledávek a z jakých právních vztahů vznikly. Postupitelé tedy porušili svoji zákonnou povinnost podle §528 odst. 2 obč. zák. a odpovídají postupníkovi, společnosti M., s. r. o., za škodu, která mu vznikla tím, že jeho pohledávky jsou nevymahatelné. Protože výše takto vzniklé škody se rovná výši závazků společnosti M., s. r. o., vůči postupitelům a pohledávky jsou započitatelné, nemohla podle mínění obviněného jejich nezaplacením vzniknout škoda společnostem H. F. L., s. r. o., a H. F. C., s. r. o. Smlouvy o postoupení pohledávek považuje dále za neplatné pro rozpor s §2 odst. 1 obch. zák., neboť vzhledem k výše uvedenému se nejednalo o činnost za účelem zisku, ale ztráty. Proto dovozuje, že šlo o zastřený právní úkon. Obviněný dovodil, že společnostem H. F. L., s. r. o., a H. F. C., s. r. o., by vznikla škoda pouze tehdy, pokud by do majetku společnosti M., s. r. o., převedly nějaké majetkové hodnoty, za které by společnost řádně nezaplatila. Postupované pohledávky, které byly nejen neurčité, ale také není jasné, zda nebyly fiktivní a neexistující, byly přesto odkoupeny za jejich nominální hodnotu. Obviněný je proto přesvědčen, že z hlediska materiálního znaku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák není možné hovořit o vzniku škody na úkor těchto společností.
Obviněný JUDr. F. P. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1120/2004, ve výroku o vině a trestu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 4 T 73/2004, a aby poté věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že v dané věci je rozhodujícím posouzení relevance právního důvodu, na základě něhož se společnost M., s. r. o., řízená obviněným, dostala do postavení dlužníka vůči společnostem H. F. L., s. r. o., a H. F. C., s. r. o. Odmítla námitku obviněného týkající se neplatnosti smluv o postoupení pohledávek pro jejich neurčitost podle §37 odst. 1 o. z., když pohledávky byly splatné, obsahovaly specifikaci v subjektech věřitele a dlužníka a byly podloženy odpovídajícími účetními doklady. Právním důvodem vzniku závazku na straně postupníka, společnosti M., s. r. o., byla skutečnost, že ve sjednané době ani po jejím uplynutí nebyla uhrazena cena pohledávek, a to bez ohledu na jejich případnou vymožitelnost podle §527 odst. 2 obč. zák. K námitce obviněného, která se týká porušení povinnosti postupitele podle §528 odst. 2 obč. zák. spočívající v tom, že společnosti M., s. r. o., nebyly předány veškeré doklady, uvedla, že tato okolnost nemá vliv na její dlužnické postavení. Odpovědnost za škodu způsobenou neúplnými doklady postupníka by vznikla až v případě skutečného vzniku takového škodlivého následku. Ze skutkových zjištění však nevyplynuly žádné skutečnosti svědčící o tom, že by pohledávky byly vymáhány. Tvrzení obviněného, že společnost M., s. r. o., na sebe převedla pohledávky bez reálné majetkové hodnoty, a proto není zavázána vůči společnostem postupitelů, protože jejich majetková práva nemohla být tímto dotčena, nejvyšší státní zástupkyně odmítla s tím, že odporuje smyslu a účelu podnikatelské činnosti podle §2 odst. 1 obch. zák., zvláště pokud je opřeno o ničím nepodložený názor, že smlouvy o postoupení pohledávek by mohly být simulovaným právním úkonem.
Námitky obviněného k akciím, které měly být údajně protiplněním za převedené nemovitosti, stejně jako námitky ohledně zástavních práv na nemovitostech a námitky o neprodejnosti nemovitostí z důvodů váznoucích zástavních práv jsou námitkami směřujícími proti soudem učiněným skutkovým zjištěním a vadnému hodnocení provedených důkazů, a jsou tak nezpůsobilé k jejich věcnému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně odmítla také tvrzení obviněného, že tržní cena nemovitostí, administrativně ohodnocených částkou 19 mil. Kč, činila pouze 8 mil. Kč a že této ceny bylo možno dosáhnout pouze zpeněžením ve veřejné dražbě v rámci řízení o konkursu, protože podle jejího názoru osmimilionová tržní hodnota předmětných nemovitostí byla dostačující k uhrazení veškerých pohledávek poškozených společností. Neuhrazení ceny za postoupené pohledávky bylo právním titulem, který zavazoval společnost řízenou obviněným vůči výše uvedeným společnostem postupitelů. Obviněný tak svým jednáním zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zcizil jediný majetek jím řízené společnosti M., s. r. o.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen: ,,Nejvyšší soud‘‘) jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je zásadně povinen v řízení o dovolání vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek určený k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní nepotřebnou nebo odstraní část svého majetku. Podle §256 odst. 4 tr. zák. odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu. Vznik trestní odpovědnosti u trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zák. není podmíněn vznikem škody, resp. poškozením věřitele a není vyžadováno ani obohacení pachatele tohoto trestného činu. Škoda velkého rozsahu je znakem trestného činu poškozování věřitele podle §265 odst. 4 tr. zák., přičemž podle §89 odst. 11 tr. zák. je takovou škodou škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti. K trestní odpovědnosti nestačí, je-li dlužníkem oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitele, pokud má věřitel možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (srov. č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Pachatelem trestného činu může být jen dlužník. Jde tedy o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností podle §90 odst. 1 tr. zák. Trestný čin je dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic nebo jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1416 až 1417).
Obviněný v dovolání uplatnil námitky, které již uvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a s nimiž se odvolací soud vypořádal ve svém rozhodnutí. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl řadu námitek, kterými ve svém souhrnu vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky však z převážné části stojí mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání, kterým je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení učiněných skutkových zjištění soudu pod ustanovení trestního zákona. Přitom je podstatné, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním, jak soud postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, a jaké skutkové závěry z nich vyvodil apod. Dovoláním je možno vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout změny skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že společnost M., s. r. o., odkoupila od společností H. F. C., s. r. o., pohledávku ve výši celkem l.553.641,- Kč a od společnosti H. F. L., s. r. o., pohledávku ve výši celkem 3.647.751 Kč, za které se zavázala zaplatit do 60 dnů, (není uvedeno od kterého dne), avšak nic nezaplatila a převodem nemovitostí jako nepeněžitého vkladu do společnosti V. L. T., a. s., který provedl obviněný jako jednatel a jediný akcionář vykonávající působnost valné hromady společnosti M., s. r. o., se tak zbavil veškerého majetku, a tím i možnosti zaplatit těmto společnostem ceny jejich pohledávek. Podle prohlášení ze dne 3. 6. 1999 obchodní společnost M., s. r. o., se sídlem P. J., jednající statutárním orgánem – jednatelem JUDr. F. P. prohlásila, že přejímá nepeněžitý vklad v souladu s rozhodnutím jediného akcionáře, tj. JUDr. F. P., vykonávajícího působnost valné hromady ve smyslu ustanovení §190 obch. zák. ze dne 18. 2. 1999 o zvýšení základního jmění společnosti V. L. T., a. s., a vkládá jako svůj nepeněžitý vklad vyjmenované nemovitosti do základního jmění společnosti V. L. T., a. s. Ocenění nepeněžitého vkladu bylo stanoveno na základě rozhodnutí valné hromady v působnosti jediného akcionáře (tedy obviněného) na částku 19.000.000,- Kč s použitím tržních ocenění soudních znalců Ing. J. H. a Ing. J. D., obou vypracovaných dne 15. 2. 1999 a v této částce byl podle rozhodnutí jediného akcionáře nepeněžitý vklad započten na vklad zakladatele. Poukázaly na to, že zápis o nepeněžitém vkladu byl v obchodním rejstříku proveden 17. 5. 1999 a byl vymazán krátce na to dne 8. 6. 1999. Dále soudy vycházely z toho, že společnost V. L. T., s. r. o., vydala v roce 1999 190 kusů akcií o nominální hodnotě 100.000,- Kč. Obviněný JUDr. F. P. uzavřel dne 9. 7. 1999 smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti M., s. r. o., s M. M., bytem P. - N. M., N. S., za kupní cenu 100.000,- Kč, kterou podle článku III. této smlouvy M. M. zaplatil před podpisem smlouvy, ačkoliv ten byl v uvedené době nezaměstnaný, chodil do zařízení A. s. a na adrese P. - N. M., N. S. nebydlel od r. 1982. M. M. byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 9 T 83/2003, odsouzen za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. l a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §37a tr. zák. byl tímto trestním příkazem současně zrušen výrok o vině i trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 9 T 193/2002, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích podklad. Trestný čin spáchal šesti dílčími skutky, mimo jiné tím, že dne 11. 8. 1999 poté, co se formálně stal jednatelem společnosti M., s. r. o., se zapsaným sídlem na adrese P. J., a to aniž měl v úmyslu řádně a poctivě plnit zákonné povinnosti jednatele, v návrhu na zahájení řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku uvedl, aby namísto dosavadní adresy společnosti byla zapsána adresa jeho bývalého bytu P., N. S., z něhož se odstěhoval v roce 1982, kterou současně uvedl jako adresu svého trvalého pobytu a učinil tak s vědomím, že společnost M., s. r. o., na uvedené adrese fakticky nesídlila, nesídlí a sídlit nebude (bod 3 výroku o vině uvedeného trestního příkazu) a dále, že dne 18. 8. 1999 jako formální předseda představenstva společnosti R. R., a. s., uvedl v návrhu na zahájení řízení o změnu zápisu v obchodním rejstříku doporučení, aby rejstříkový soud provedl usnesením změnu sídla společnosti R. R., a. s., z dosud uvedeného sídla R., M., na adresu P., část N. M., N. S., ačkoliv na této adrese sídlo obchodní společnosti R. R., a. s., fakticky nikdy nebylo. Tento návrh byl dne 23. 8. 1999 zanesen do obchodního rejstříku. Dále navrhl, aby rejstříkový soud provedl svým usnesením zápis jeho osoby jako předsedy představenstva obchodní společnosti R. R., a. s., přičemž v tomto návrhu uvedl svůj trvalý pobyt na adrese P., část N. M., N. S., ačkoliv se z této bytové jednotky po rozvodu s manželkou v roce 1982 odstěhoval, čímž zaniklo jeho užívací právo k předmětnému bytu a od tohoto roku se na této adrese fakticky nezdržoval. Tento návrh byl dne 23. 8. 1999 zanesen do obchodního rejstříku. (bod 4 výroku o vině trestního příkazu). Obdobným způsobem jednal dne 20. 3. 1999, 9. 7. 1999, a opakovaně dne 23. 8. 1999 v jiných společnostech (body 1, 2, 5, 6 výroku o vině trestního příkazu).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 92 K 28/2000, byl na majetek společnosti M., s. r. o., prohlášen konkurs. Ze zprávy správce konkursní podstaty bylo zjištěno, že se nepodařilo prodat jediný majetek sepsaný do konkursní podstaty, a to akcie společnosti R. R., a. s., neboť jsou bezcenné. Pokud jde o akcie společnosti V. L. T., a. s., které měl úpadce obdržet za nepeněžitý vklad do základního jmění, není známo, kde se akcie nalézají, přičemž na majetek této akciové společnosti byl také prohlášen konkurs. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 byl zrušen konkurs na majetek společnosti M., s. r. o., z důvodu nedostatku majetku.
Přes výše uvedená skutková zjištění i okolnost, že obviněný v dovolání uvádí námitky, které mají převážně povahu námitek skutkových, jimiž se Nejvyšší soud nemohl zabývat, dospěl po přezkoumání věci k tomu, že provedené dokazování dosud zůstalo neúplné a neposkytovalo dostatečný podklad k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znak skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1, 4 tr. zák. tím, že zmařil uspokojení svého věřitele. Obviněný totiž mohl zmařit uspokojení svého věřitele jen tehdy, pokud by z majetku společnosti M., s. r. o., bylo možno uspokojit pohledávky jejích věřitelů a obviněný by se takového majetku zbavil. Ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že nemovitosti, které obviněný vložil jako nepeněžitý vklad do základního jmění společnosti V. L. T., a. s., byly zatíženy zástavními právy ve prospěch Č. S., a. s., pobočka v Š., k zajištění dluhů z úvěrů podle zástavních smluv ze dne 9. 1. 1992, 6. 4. 1994, 15. 8. 1995, 26. 7. 1996, 24. 11. 1997 a 6. 5. 1998 a dále K. b., a. s., pobočka v Š., podle zástavních smluv ze dne 16. 11. 1994, 11. 12. 1995 a 12. 9. 1996 (č. l. 128 spisu), přičemž těmito zástavními právy byly zajištěny pohledávky věřitelů (č. l. 133 – 137 spisu) mnohonásobně převyšující hodnotu nemovitostí, která byla stanovena znalci na 19.000.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástavní právo plní jak funkci zajišťovací tak funkci uhrazovací, je zřejmé, že ani uvedení zástavní věřitelé nebyli schopni dříve uspokojit své pohledávky prodejem dotčených nemovitostí. Vzhledem k množství zástavních práv a výši jimi zajišťovaných pohledávek je proto otázkou, zda při takovém zatížení mohlo dojít (i v případě, že by nedošlo k jejich vkladu do základního jmění společnosti V. L. T., a. s.) k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., který spočívá v tom, že pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele. Na základě skutkových zjištění vznikají pochybnosti o tom, zda za zmíněných okolností převodů nemovitostí, neprůhledných vztahů mezi společnostmi a výše uvedeného zatížení zástavními právy mohly a měly být uspokojeny závazky společnosti M., s. r. o., za niž jednal obviněný, vůči věřitelům, či zda nakládání s nemovitostmi nebylo vedeno jiným záměrem. Pokud by majetek společnosti M., s. r. o., reálně nedosahoval výše pohledávek věřitelů společnosti, nemohl by obviněný svým jednáním zmařit uspokojení svých věřitelů, a to společností H. F. C., s. r. o., a H. F. L., s. r. o. Právní závěr soudů o tom, že obviněný ,,zmařil závazky společnosti M., s. r. o.,‘‘ tak neodpovídá závěrům skutkovým. Soud prvního stupně v popisu skutku ani neuvedl, v čem spočívá ,,zmaření uspokojení svého věřitele.‘‘
Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1120/2004, i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 4 T 73/2004. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyly podkladu.
Protože po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek