ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.595.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 595/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2005 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Ing. M. Ř. a J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 87/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 55/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. Ř. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. M. Ř. a J. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 20 T 55/2001, uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodě I./1-91 rozsudku, úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. v bodě II./92 rozsudku, poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. pod bodem IV., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. pod bodem VI., které spáchali obvinění Ing. M. Ř. a J. K. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. obviněnými Ing. M. Ř., J. K. a J. L.. Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. Ř. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu šesti let. Obviněný J. K. byl za výše uvedené trestné činy odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu šesti let.
Proti rozsudku Krajského soudu v soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 20 T 55/2001, podali všichni tři obvinění odvolání proti většině výroků o vině a výrokům o trestech a náhradě škody a dále podaly odvolání poškozené společnosti M. o. O., a. s., a I. P. B. L., a. s. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 87/2004, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výrocích o trestech obviněných Ing. M. Ř. a J. L. a ve výroku o náhradě škody a rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného Ing. M. Ř. odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu šesti let. Dále rozhodl o trestu obviněného J. L., a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného I. P. B. L., a. s., se sídlem Z. P.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 87/2004, podali obvinění dovolání, a to obviněný Ing. M. Ř. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. a obviněný J. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K.
Dovolání obviněného Ing. M. Ř. se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadá výroky o vině uvedené pod body I./1-91, II./92, a IV/94 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu.
Obviněný J. K. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odůvodnil tím, že „jeho odvolání vztahující se k výroku o vině nebylo vyhověno a výrok o vině z prvostupňového rozsudku zůstal nedotčen.“ Další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání zaměřil proti výrokům o vině uvedeným pod body I./1-91, II./92 a VI./96 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu.
Obvinění uplatnili v dovolání obdobné námitky. Soudům obou stupňů vytkli, že nesprávným způsobem hodnotily důkazy a postupovaly neprávně při provádění důkazů. Dále ve vztahu k bodu I./1-91 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu shodně namítli, že podvodné jednání měli spáchat v časovém období mezi počátkem roku 1996 a jarem 1999, a jejich jednání pod bodem I./1-17 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu mělo být podle jejich názoru posouzeno podle trestního zákona účinného do 31. 12. 1997 a zbývající část podle současného znění trestního zákona s tím, že kvalifikovaný znak škody velkého rozsahu se posuzuje podle platného znění trestního zákona. Dále uvedli, že soudy neprokázaly jejich podvodný úmysl ve vztahu k útokům spáchaným do 1. 1. 1998, kdy pachatel musel o omylu jiného vědět v době, v které docházelo k jeho obohacení. Řada poškozených, přestože některým z nich obvinění poskytli částečná plnění, si podle obviněných byla vědoma jejich obtížné situace, a proto jejich jednání bylo do nabytí účinnosti trestního zákona ve znění zákona č. 105/2000 Sb. beztrestné.
Obviněný Ing. M. Ř. dále vytkl soudům obou stupňů, že kvalifikovaly jednání pod bodem IV./94 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák., přestože v době jednání obviněných nebylo známo, v jaké výši dojde ke zkrácení pohledávek věřitelů, a proto podle jeho názoru vznikla škoda až po ukončení konkursu. Poukázal přitom na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2625/2003.
Obviněný J. K. k výroku o vině pod bodem VI./96 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu uvedl, že soudy podle něj vycházely z vadně provedeného dokazování a následně nehodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve prospěch obviněného.
Oba obvinění k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., popsaného pod bodem II./92 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu namítli, že nejprve byla sjednána úvěrová smlouva a teprve dodatečně byla uzavřena zástavní smlouva ke vstřikovacím lisům a že si banka byla vědoma skutečnosti, že zástavní smlouva je neplatná. Dále s odkazem na komentář k trestnímu zákonu uvedli, že jejich tvrzené vlastnictví k lisům není důležitou skutečností pro uzavření úvěrové smlouvy, a proto jejich případné nepravdivé tvrzení nemůže být kvalifikováno jako jednání naplňující znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Oba obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 87/2004, zrušil také předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 20 T 55/2001, v těch částech, které jsou napadeny dovoláními. Obviněný Ing. M. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265 e) odst. 1 tr. ř. Obvinění rovněž navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž byla podána dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněných Ing. M. Ř. a J. K. odmítla jejich námitky k jednání pod body I./1-91 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že obvinění vedli všechny své podvodné útoky popsané pod bodem I./1-91 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu za podmínek §89 odst. 3 tr. zák. ve formě pokračování v trestném činu, a proto naplnili znaky jediného trestného činu podvodu s celkovou výší škody přesahující 21 milionů Kč. Jednání obviněných bylo správně posouzeno podle příznivějšího pozdějšího znění trestního zákona, účinného od 1. 1. 2002, a není tedy možné rozdělit podvodné útoky do více trestných činů, které by měly být rozdílně kvalifikovány. Úmysl obviněných je zřejmý z popisu skutku, z něhož je patrno, že obvinění vzhledem ke špatné a postupně se ještě zhoršující finanční situaci společnosti, kterou vedli, s vědomím, že vystavené faktury za dodané zboží a služby a pravidelné splátky nebudou schopni zcela zaplatit, vyvolávali ve svých obchodních partnerech dojem, že jejich potíže jsou jen přechodného rázu, když nejdůležitějším obchodním partnerům platili splatné faktury, byť jen částečně a opožděně. Tímto jednáním vyvolali ve svých obchodních partnerech přesvědčení, že všem svým závazkům dostojí. Obchodní partneři obviněných proto jednali v omylu, který je uveden v §250 odst. 1 tr. zák., neboť se domnívali, že finanční situace obviněných je jiná, resp. taková, že umožní obviněným splatit jejich závazky.
Ohledně námitky obviněného Ing. M. Ř. k trestnému trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. uvedla, že škoda vznikla jednáním obou obviněných před blížícím se konkursem, tím že obvinění odčerpali část majetku společnosti, čímž došlo k dokonání trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., neboť z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 K 58/99 bylo zjištěno, v jakém poměru z celkové hodnoty všech uplatněných pohledávek nemohlo dojít k jejich uspokojení.
Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný J. K. námitkou proti výroku o vině pod bodem VI./96 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu vytýká soudům ve skutečnosti pouze nesprávná skutková zjištění a domáhá se toho, aby na základě jiného skutkového zjištění byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Z tohoto důvodu a pro celkovou nesrozumitelnost námitky není podle jejího názoru tato námitka způsobilá k věcnému projednání, a postačí proto jen odkázat na str. 82-83 písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně k námitce obviněných vztahující se k výroku o vině pod bodem II./92 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu uvedla, že tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod v té části, která popírá skutková zjištění. Poukázala rovněž na rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se soud vypořádal s údajnou neplatností úvěrové smlouvy, kterou namítali obvinění, a uvedla, že podstatnou okolností byla nabídka zástavy movitých věcí, založená na nepravdivém tvrzení o výlučném vlastnickém a plně zachovaném dispozičním oprávnění obviněných k předmětům nabízené zástavy, která vyvolala v poškozeném finančním ústavu rozhodnutí poskytnout úvěrové finanční prostředky. Poškozený podle ní souhlasil s uzavřením úvěrové smlouvy právě proto, že obvinění uvedli nepravdivé údaje. Tvrzení obviněných, že údaj o vlastnictví zastavované věci není důležitou skutečností nemůže obstát, a odkaz na komentář k trestnímu zákonu je proto nepřípadný.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných Ing. M. Ř. a J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněná. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen: ,,Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr.ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno oprávněnými osobami v zákonné lhůtě podle §265e odst. l tr. ř. u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný oběma obviněnými a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. o nějž dále opřel dovolání obviněný J. K., lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný J. K. v dovolání také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případě, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Námitky obviněných ohledně výroků ad. I/1-91, IV./94, VI./96 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu týkající se především jejich přístupu k naplňování podnikatelského záměru, způsobu řešení jejich finanční insolvence (výrok pod bodem I./1-91), stádia trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (výrok pod bodem IV./94) a údajně chybějícího zavinění u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (výrok ad. VI./96) jsou primárně námitkami skutkovými, které zpochybňují učiněná skutková zjištění. Těmito námitkami se dostatečně zabývaly jak soud prvního, tak i soud druhého stupně, a vypořádaly se s nimi ve svých rozhodnutích. Krajský soud v Českých Budějovicích se s nimi zabýval v odůvodnění rozsudku na str. 77 – 79, na které Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Podrobně zde popsal jednání obviněných, které naplňuje všechny zákonné znaky užité právní kvalifikace a vypořádal se i s námitkou, že společnost obviněných v průběhu více než dvouletého období platila některé faktury, byť jen některým společnostem. Soud správně uvedl, že společnost tak činila pouze v zájmu zažehnání více než reálné hrozby ztráty nejdůležitějších obchodních partnerů, čímž obvinění přesvědčili obchodní partnery o tom, že jejich potíže jsou pouze přechodného rázu. Námitku zpochybňující dosažené stádium u trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (výrok ad. IV./94) odmítl odvolací soud s podrobným odůvodněním na str. 12 rozsudku. Nepřípadný je i odkaz obviněného Ing. M. Ř. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, neboť toto rozhodnutí se nezabývá tím, kdy je dokonán trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Námitka obviněného J. K. ve vztahu k bodu VI./96 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu není podložena žádnou argumentací, a proto Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že skutková zjištění rozvedená na str. 82-83 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, odpovídají právnímu závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Skutkové námitky obviněných však svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.), a proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.
Nejvyšší soud zjistil z popisu skutku, že obvinění spáchali všechny podvodné útoky popsané pod bodem I./1-91 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu tak, že útoky naplňovaly stejnou skutkovou podstatu §250 odst. 1 tr. zák., byly vedeny jednotným záměrem, který je možné dovodit ze stejnorodého opakovaného způsobu podvodného jednání, byly provedeny velmi podobným způsobem, útoky směřovaly proti stejnému předmětu, tedy cizímu majetku, a to v blízké časové souvislosti. Takovým jednáním obvinění naplnili zákonné podmínky pokračování v trestném činu §89 odst. 3 tr. zák. a spáchali trestný čin podvodu podle §250 odst. l, 4 tr. zák. Pokračující trestný čin je tvořen z řady dílčích útoků a je z hmotně právního hlediska jediným skutkem a za dobu jeho spáchání se považuje doba ukončení trestného činu. Podle trestního zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzuje trestnost i všech předcházejících útoků, pokud byly trestné (srov. č. 7/1994-I Sb. rozh. tr.). Soudy v posuzované věci dospěly ke skutkovým zjištěním, podle nichž i vzhledem k výše uvedenému obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. i podle trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, a protože dílčí útoky tvoří jediný skutek, správně je posoudily jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z těchto důvodů jsou nedůvodné námitky obou obviněných, že část jednání (útoky pod body 1-l6 a část útoku pod bodem 17) by měla být posouzena podle trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, a další část podle trestního zákona účinného od 1. 1. 1998, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 253/1997 Sb., podle níž pachatel spáchá trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. i tím, že ,,zamlčí podstatné skutečnosti.‘‘ Tato právní námitka je nedůvodná a ostatní námitky obviněných týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. jsou námitkami skutkovými, jimiž se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť tyto námitky nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění byli uznáni vinným pod bodem II./92 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., který spáchali tím, že jako společníci a jednatelé společnosti S., s. r. o., Č. B., dne 10. 6. 1998 uzavřeli úvěrovou – rámcovou smlouvu s Č. o. b., a. s., pobočka P., na celkovou částku 7.500.000,-Kč, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje týkající se zástavy k zajištění úvěru, když konkrétně se jednalo o vstřikovací lisy dané věřiteli do zástavy podle smlouvy o zřízení zástavního práva k movitým věcem ze dne 10. 6. 1998, které však v té době nebyly majetkem společnosti S., s. r. o., Č. B., neboť vstřikovací lisy typu BK 2500/800 Unilog 1000, Bk 850/200 Unilog 4000, W&P DKS 180, BSKM 400/150 S CNC 80/85, BKSM 2000/400 S Unilog 8000, BSKM 170/46 Unilog 1000, Allrounder 1-35 t a Allrouner 2-35 t byly podle kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1998 společností S. s. r. o., Č. B., prodány společnosti C. a. s., S., P., a následně pak byl sjednán tzv. backleasing podle leasingové smlouvy ze dne 28. 1. 1998 uzavřené mezi společností C., a. s., a společností S., s. r. o., dále pak vstřikovací lis typu FD 175, byl majetkem společnosti E., spol. s. r. o., Č. B., nám. P. O. a podle leasingové smlouvy ze dne 17. 4. 1996 byl pronajat formou finančního pronájmu spol. S., s. r. o., a vstřikovací lis typu Engel byl majetkem společnosti I. P. B. L., a. s., P., O., a podle leasingové smlouvy ze dne 18 . 3. 1998 byl rovněž pronajat spol. S., s. r. o., obvinění následně úvěr nespláceli, čímž uvedenou banku poškodili o částku nejméně 7.500.000,- Kč.
Námitky obviněných směřující proti tomuto výroku o vině jsou námitkami skutkovými v té části, v níž obvinění uvedli odlišnou verzi skutkového stavu, a tím napadli soudem učiněná skutková zjištění týkající se spáchaného skutku. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat také výhradu obviněných, která se týká časové posloupnosti jednotlivých kroků směřujících k uzavření úvěrové smlouvy ze dne 10. 6. 1998. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že zástavu vstřikovacích lisů obsahoval již úvěrový návrh ze dne 2. 6. 1998, který byl schválen bankou dne 3. 6. 1998 (viz č. l. 278 spisu). Rovněž samotná úvěrová rámcová smlouva ze dne 10. 6. 1998 (č. l. 418 spisu) obsahuje zajištění zástavním právem na základě smlouvy o zástavním právu k movitým věcem ze stejného dne tj. 10. 6. 1998 (č. l. 629 spisu). Je tedy zřejmé, že zástavní smlouva byla od počátku součástí smlouvy o úvěru, což ostatně zcela správně uvedl i odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 11, kde se vypořádal i s námitkou obviněných, že zástavní smlouva byla neplatná, přičemž z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněných nejsou případné formální vady smlouvy podstatné.
Rozhodujícím v dané věci je ustanovení článku II. bod 1 a 3 smlouvy o zřízení zástavního práva k movitým věcem ze dne 10. 6. 1998 mezi Č. o. b., a. s., jako zástavním věřitelem a společností S., s. r. o., zastoupené jednatelem J. K., jako zástavcem, v němž společnost S., s. r. o., prohlašuje jako ,, zástavce a dokládá kupní smlouvou ze dne 3. 4. 1995 že je výlučným vlastníkem movitých věcí uvedených v čl. II. bod 1 (mimo jiné 10-ti vstřikovacích lisů), že movité věci nejsou zatíženy jakýmikoliv právy třetích osob a že na nich neváznou jakákoliv zástavní práva, dluhy, věcná břemena ani jiné závazky, přičemž si je vědom právních následků, které z jeho nepravdivého prohlášení mohou vzniknout,“ přestože již dne 28. 1. 1998 obvinění uzavřeli ohledně osmi lisů smlouvu o tzv. backleasingu se společností C., a. s., (č. l. 769 spisu) a dva další vstřikovací lisy typu Engel ve vlastnictví společnosti S., a. s., nikdy nebyly a společnost S., a. s., je měla pouze v nájmu. Je tedy naprosto zřejmé, že již tímto prohlášením oba obvinění zamlčeli podstatné skutečnosti, tj. takové skutečnosti, které byly podstatné a rozhodující pro Č. o. b., a. s., aby uzavřela téhož dne 10. 6. 1998 se společností S., s. r. o., úvěrovou smlouvu o poskytnutí úvěru uvedené společnosti do výše 7.500.000,- Kč. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že lze zastavit i cizí věc, avšak pouze se souhlasem vlastníka věci. Bez souhlasu vlastníka vznikne zástavní právo k movité věci, jen je-li odevzdána věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, což však nemá vliv na trestně právní odpovědnost těch, kteří uvedou takový nepravdivý údaj.
K výtce obviněných, že jejich tvrzené vlastnictví k lisům není důležitou skutečností pro uzavření úvěrové smlouvy, a proto případné nepravdivé tvrzení v tomto bodě nemůže být kvalifikováno jako jednání naplňující znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že vlastnické právo k věci a neomezené dispoziční oprávnění s ní je pro uzavření úvěrové smlouvy právě takovou důležitou skutečností. Tím, že obvinění dne 10. 6. 1998 zastavili předmětné lisy, o kterých prohlásili, že jsou ve výlučném vlastnictví společnosti S., a. s., a že nejsou zatíženy právy třetích osob, přestože věděli, že již od 28. 1. 1998 nevlastnili ani jediný vstřikovací lis, uvedli nepravdivé údaje o důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy a naplnili tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák.
Obviněný J. K. podal dovolání též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který podle něj spočívá v tom, že jeho odvolání vztahující se k výroku o vině nebylo vyhověno a výrok o vině z rozsudku prvního stupně zůstal nedotčen. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Je zcela zřejmé, že důvod dovolání obviněného podle jeho obsahu nelze podřadit pod zákonné znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a že dovolání obviněného opírající se o tento dovolací důvod (§265f odst. 1 tr. ř.) je nedůvodné.
Na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. M. Ř. a J. K. podali každý dovolání, v nichž vznesli námitky, jimiž převážně nebyly naplněny uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu obou dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o obou dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek