ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.838.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 838/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 392/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 151/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. F. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 1 T 151/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 392/2004, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 21. 8. 2003 kolem 19.15 hodin v obci O., okres P., se domáhal vstupu na dvůr rodinného domu, když po otevření vstupních vrat M. V., trvale bytem O., tyto násilně rozrazil a bez souhlasu M. V., která ho vykazovala, vstoupil za vrata do uzavřeného dvorku rodinného domu, přičemž M. V. napadal slovně i fyzicky tak, že ji před sebou tlačil, shodil jí rukou brýle z obličeje, chytil ji za ruku a udeřil ji pravou rukou omotanou koženým řemínkem na psa do tváře.
Za to byl obviněnému Ing. F. H. uložen podle §238 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené V. z. p. Č. r. se sídlem P., O., škodu ve výši 374,- Kč.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obviněného Ing. F. H. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Ing. F. H. doručen dne 22. 12. 2004, jeho obhájci dne 18. 2. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 12. 2004.
Dne 15. 4. 2005 napadl obviněný Ing. F. H. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy činné dříve ve věci nesprávně zjistily skutkový stav věci a učinily neúplná skutková zjištění, takže obviněný má o jejich správnosti důvodné pochybnosti a z toho následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný tvrdí, že se nestal skutek tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, že poškozené nijak neublížil, vrata nerozrazil, žádnou překážku nepřekonával ani nepoužil žádné násilí. Podle názoru obviněného k řádnému zjištění skutkového stavu měla být provedena rekonstrukce, neboť svědkyně A. Č. a A. B. údajně nemohly celý incident vidět. Obviněný považuje výpověď poškozené M. V. za neobjektivní, a to z důvodu předchozích sporů, které s ní měl, a obdobně údajně měla i svědkyně I. V. snahu očernit obviněného.
Pokud by bylo zjištěno, že obviněný Ing. F. H. vstoupil na pozemek poškozené, pak toto jednání, spočívající v překročení několika decimetrů hranice pozemku, obviněný nepovažuje za trestný čin, neboť v něm podle jeho názoru chybí jakákoli společenská nebezpečnost. Obviněný rovněž uvádí, že se omluvil poškozené a ta jeho omluvu přijala, přičemž k podmíněnému zastavení tohoto trestního stíhání podle §307 tr. řádu údajně nedošlo jen proto, že obviněný se odmítl doznat k části jednání, kterou neustále popírá a která se podle něj nestala.
Obviněný Ing. F. H. nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, protože podle jeho mínění z výše uvedených důvodů při posuzovaném jednání, resp. v příčinné souvislosti s ním nebyl nikdo zraněn.
Obviněný Ing. F. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl ve věci tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. F. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání v té části, v níž se zabývá výhradami proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, je podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Výhrady vůči hodnocení materiální stránky trestného činu vycházejí, jak dále uvedl státní zástupce, z odlišných skutkových hledisek, než k jakým dospěl Krajský soud v Brně, a nelze jim přiznat důvodnost. Státní zástupce má rovněž za to, že jednání obviněného bylo zřetelně protiprávní a výrazně narušilo zákonem zaručenou ochranu obydlí i osobní integritu občanů. Důvodným shledává státní zástupce též rozhodnutí o náhradě škody, neboť vyjadřuje reparaci nákladů vynaložených na zdravotní péči o poškozenou, kterou svým útokem zapříčinil obviněný. Státní zástupce se tudíž domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, a navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. F. H. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. F. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. F. H. však v rámci svých dovolacích námitek soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně zjistily průběh posuzovaného jednání, neprovedly rekonstrukci skutkového děje a chybně hodnotily výpovědi poškozené M. V. a svědkyň A. Č., A. B. a I. V.. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy dříve činné ve věci podle jeho mínění neprovedly dokazování v dostatečném či jím navrhovaném rozsahu, přičemž na základě provedených důkazů, které údajně nebyly správně hodnoceny, dospěly soudy k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám prováděl či opakoval v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. F. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. F. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. F. H. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění. Jak je z těchto rozhodných skutkových okolností jednoznačně patrné, obviněný Ing. F. H. násilným rozražením dveří, bez souhlasu poškozené M. V. a přes její vykazování vstoupil na uzavřený dvorek jejího domu a tam poškozenou fyzicky a slovně napadal popsaným způsobem. Takto vymezený skutek pak vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolací námitky obviněného, které zpochybňují správnost tohoto právního posouzení, ale opírají se o výhrady směřující proti skutkovým zjištěním a proti provedenému dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný Ing. F. H. dále ve svém dovolání uvedl, že jeho jednání, spočívající v překročení několika decimetrů hranice pozemku, není trestným činem, neboť v něm chybí jakákoli společenská nebezpečnost.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, obviněný Ing. F. H. se domáhal vstupu do rodinného domu poškozené M. V., přičemž poté, co poškozená otevřela vrata, obviněný je násilně rozrazil a přesto, že ho poškozená vykazovala, postupoval dále na dvůr do vzdálenosti až 6 metrů od vrat, přičemž napadl poškozenou jednak slovně a jednak fyzicky tím způsobem, že ji mimo jiné tlačil před sebou a udeřil ji do obličeje.
Obviněný Ing. F. H. tedy zcela zjevně vnikl do domu jiného, neboť – jak vyplývá z ustálené soudní praxe – za součást pojmu „dům jiného“ ve smyslu §238 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat rovněž takové příslušenství domu, jakým je i uzavřený (ohrazený) dvůr přiléhající k tomuto domu (viz právní názor vyjádřený pod č. 1/1980, s. 25 Sb. rozh. tr.). Tím, že obviněný rozrazil vrata a odtlačoval a udeřil poškozenou, která mu ve vniknutí na dvůr bránila, užil při tomto svém jednání násilí. Jak je zároveň patrné z rozhodných skutkových okolností, pokud jde o uvedené násilné vniknutí, nejednalo se o pouhé decimetrové překročení hranice chráněné domovní svobody, např. jen ve formě šlápnutí na dvůr, ale obviněný se nacházel 6 metrů od vstupních vrat, tedy zcela jednoznačně v prostoru považovaném za dům jiného a požívajícím ochrany domovní svobody. Společenská nebezpečnost posuzovaného činu přitom nebyla nižší než nepatrná, a to především proto, že obviněný se toliko z důvodu sousedských neshod nerozpakoval vniknout do cizího domu násilím směřujícím vůči starší ženě a přitom použil i úder do tváře. Zejména tento způsob spáchání činu, jakož i další okolnosti, za nichž byl spáchán, proto nedovolují učinit závěr, že by snad posuzovaný čin obviněného nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, §238 odst. 1, 2 tr. zák.), tedy že by neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování domovní svobody (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Na druhé straně všechny skutečnosti, které jsou ve prospěch obviněného, zejména menší intenzita zásahu do domovní svobody, hodnocení osoby obviněného, omluva poškozené atd., byly dostatečně zohledněny ve výši uloženého trestu, který byl obviněnému vyměřen při dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby a jeho výkon mu byl podmíněně odložen. V posuzovaném jednání obviněného je proto naplněna i potřebná materiální podmínka spáchaného trestného činu, takže pokud obviněný tvrdí opak, je tato jeho dovolací námitka zjevně neopodstatněná.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ohledně poslední dovolací námitky obviněného Ing. F. H., jejíž podstatou je tvrzení o nesprávnosti výroku o náhradě škody. Podle rozhodných skutkových zjištění totiž obviněný užil při spáchání posuzovaného trestného činu vůči poškozené M. V. násilí a v příčinné souvislosti s ním způsobil poškozené zranění, byť nedosahovalo takového charakteru, aby ho bylo možné posoudit jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Přesto musela být poškozená ošetřena a toto ošetření jejího zranění si vyžádalo léčebné náklady, které uhradila příslušná zdravotní pojišťovna. Proto podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Povinnost k náhradě škody uložená obviněnému Ing. F. H. odpovídá citovanému zákonnému ustanovení, takže dovolací námitka obviněného, kterou zpochybňuje správnost výroku o náhradě škody, je rovněž zjevně neopodstatněná.
Obviněný Ing. F. H. tak svým jednáním naplnil všechny potřebné formální i materiální znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně rozhodl Krajský soud v Brně, přičemž pochybnosti nevyvolává ani výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. Právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení tedy nevykazuje vady, které mu obviněný vytýká ve svém dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. F. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y