ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.863.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 863/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. těchto trestných činů se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí.
Za to byl obviněný V. D. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Chomutově napadl obviněný V. D. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, podal obviněný V. D. dne 11. 4. 2005 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým se domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí. Podle názoru obviněného soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy a nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, přičemž obviněný tvrdí, že se posuzovaný skutek se nestal a že obviněný vůbec nebyl na místě jeho spáchání. Obviněný se rovněž domnívá, že není recidivistou ve smyslu §41 tr. zák., neboť předchozí trestný čin loupeže spáchal před více jak 8 lety.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout jen rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný však podle názoru státní zástupkyně zaměřil své dovolání jen proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově, tedy proti rozsudku prvostupňového soudu. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) musel především posoudit otázku, zda je podané dovolání obviněného V. D. přípustné ve smyslu ustanovení §265a tr. řádu. Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Obviněný V. D. však podle svého výslovného vyjádření uvedeného v dovolání zaměřil toto podání výlučně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, avšak o rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolání vůbec nezmiňuje. Jak je přitom zřejmé z poučení (§125 odst. 3 tr. řádu) obsaženého v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, které bylo doručeno obviněnému i jeho obhájci, odvolací soud zde uvádí, že dovolání lze podat proti „tomuto rozhodnutí“, tj. proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, se rozumí podle legální definice obsažené v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu mimo jiné rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Právě o takový případ se jedná u obviněného V. D., jehož odvolání zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, proti kterému bylo třeba zaměřit dovolání. To ostatně vyplývá i z dosavadní soudní praxe vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže dovolatel ve shodě s požadavkem vyplývajícím z ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu podal dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podal dovolání proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští [§265i odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Jen do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k podání dovolání (§265e tr. řádu) by dovolatel mohl učinit podání, kterým by napadl rozhodnutí soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného V. D. směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval, zda je v podaném dovolání řádně uplatněn některý dovolací důvod, případně zda námitky obviněného je možné vůbec podřadit pod určitý zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl dovolací soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y