ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.925.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 925/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a dále trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že
4. jako podnikající fyzická osoba dne 24. 1. 1996 na F. ú. v K. podal „Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1995“, ve kterém na základě fiktivních faktur z 15. 12. 1995, z 19. 12. 1995 a z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře U., s. r. o., P., v úmyslu zkrátit daň a současně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neoprávněně v rozporu s §2 a §19 odst. 1, 2 zák. č. 588/1992 Sb. uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1 933 360,- Kč, a ač skutečná daňová povinnost byla 1 905 731,- Kč, požadoval a vylákal vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 27 629,- Kč, takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 1 905 731,- Kč a vylákáním výhody na dani škodu ve výši 27 629,- Kč,
5. jako podnikající fyzická osoba podal dne 1. 4. 1996 na F. ú. v K. „Přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995“, ve kterém vykázal ztrátu ve výši 35 410,54 Kč, když příjmy uvedl ve výši 9 160 135,50 Kč a výdaje uvedl ve výši 9 196 756,51 Kč, přičemž v úmyslu zkrátit daň z příjmů v rozporu s §7 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. zaúčtoval fiktivní výdajové doklady, a to účetní doklady, které měly být proplaceny výdajovými pokladními doklady na základě fiktivních faktur z 15. 12. 1995, z 19. 12. 1995 a z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře U., s. r. o., P., na celkovou částku 8 788 000,- Kč, a takto ke škodě českého státu zkrátil uvedenou daň o částku 3 654 765,- Kč.
Dále byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu tedy tím, že v období od listopadu do prosince 1995 na přesně nezjištěném místě v rozporu s §12 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., tj. bez vědomí a svolení autora – s. r. o. A. P., T., aniž by mu zaplatil odměnu za tvůrčí práci, vyhotovil kopii jeho informační brožury (studie) „Materiály pro poradce“ – díla, které bylo předmětem autorského práva podle §2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., přičemž vypustil označení autora a jako autora neoprávněně uvedl sebe a jinak totožné dílo pod novým názvem „P. t. z h. d. z. p. p v j. t. s.“ za přesně nezjištěných okolností poskytl společnosti H., s. r. o., K.
Za to byl obviněnému Ing. J. P. uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce daňového poradce na dobu 5 let.
Obviněný Ing. J. P. byl dále podle §226 písm. b), c) tr. řádu zproštěn obžaloby stran skutků popsaných pod body 1. až 3. výroku o zproštění v rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. H., R. H. a postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného Ing. J. P., spoluobviněného R. H. a státního zástupce podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu ve vztahu k oběma obviněným a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Ing. J. P. doručen dne 4. 5. 2005, jeho obhájkyni dne 26. 4. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 4. 2005.
Dne 27. 5. 2005 napadl obviněný Ing. J. P. prostřednictvím své obhájkyně rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se nejprve vyjadřuje k bodům 4. a 5. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Podle jeho mínění konstatování soudu, že označené faktury a výdajové doklady jsou fiktivní, nemá oporu ve skutkových zjištěních. Obviněný je považuje za doklady vystavené společností U., s. r. o., na kterou byl prohlášen konkurz, v jehož rámci nebyly dohledány žádné doklady, tedy nemohlo být dokazováno, zda zmíněné faktury byly řádně zaúčtovány nebo zda došlo k realizaci účtovaného plnění. Obviněný se domnívá, že ani ostatní důkazy jednoznačně neprokázaly fiktivní charakter dokladů, tedy v provedeném dokazování nemůže mít oporu ani závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák.
Obviněný Ing. J. P. dále napadá i výrok týkající se skutku popsaného pod bodem 6. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který byl právně posouzen jako trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2000). Závěr o tom, že předmětný materiál je dílem chráněným autorským zákonem, nemá podle názoru obviněného oporu ve skutkových zjištěních, když soud údajně neprovedl v tomto ohledu ani žádné dokazování, stejně tak jako stran zjištění autorství. Obviněný má rovněž za to, že autorská práva nelze přiřazovat subjektu, který označil odvolací soud, neboť společnost s obchodní firmou A. P. reálně neexistuje, stejně tak jako společnost označená názvem H. K.
Obviněný Ing. J. P. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. a v navazujícím výroku o trestu, a dále aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265m tr. řádu tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.
Obviněný Ing. J. P. současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. J. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání v té části, v níž napadá výrok o vině popsaný v bodech 4. a 5. rozsudku odvolacího soudu, vychází z odlišných skutkových zjištění ohledně fiktivnosti faktur a výdajových dokladů, než jaká učinily soudy obou stupňů, přičemž jejich skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán. Státní zástupce považuje za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu jen námitky vztahující se ke skutku popsanému pod bodem 6. zmíněného výroku, totiž že předmětný materiál není chráněn autorským zákonem a že nositelem autorských práv nemůže být společnost A., s. r. o., P., neboť reálně neexistuje, čímž podle názoru státního zástupce má obviněný zřejmě na mysli, že nejde o fyzickou osobu. Státní zástupce tyto námitky shledává zjevně neopodstatněnými, neboť předmětné dílo odpovídá podle jeho názoru hlediskům obsaženým v §2 odst. 1, 2 zákona č. 35/1965 Sb., jak přiléhavě popsal odvolací soud. Má rovněž za to, že autorem je fyzická osoba, jejíž totožnost zůstala skryta, což však není vadou, protože na takový postup pamatuje ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona. Za uvedených okolností autorské právo uplatňuje ten, kdo dílo poprvé vydal nebo uveřejnil, tedy společnost A., s. r. o., Praha. Státní zástupce tak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. J. P. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný Ing. J. P. především uvedl, že podle jeho mínění některé skutkové závěry soudů činných dříve ve věci nemají oporu v provedených důkazech, a v této souvislosti obviněný poukazuje zejména na skutečnosti, které mají zpochybňovat fiktivnost faktur a výdajových dokladů zmíněných pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, resp. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 6. tohoto výroku považuje dokazování za nedostatečné. Existenci dovolacího důvodu tedy v naznačeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy dříve činné nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, popřípadě že neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněn Ing. J. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. J. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil všech jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich obviněný Ing. J. P. v rámci jednání popsaného pod body 4. a 5. zmíněného výroku především podal určitá přiznání k dani, v nichž zohlednil fiktivní výdajové doklady a v důsledku toho jednak záměrně zkreslil výši daní (tj. zkrátil je) a jednak vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, na který mu nevznikl nárok (tj. vylákal výhodu na dani). Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají uvedených rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b odst. 1 tr. řádu.
Obviněný Ing. J. P. dále ve svém dovolání ke skutku pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v podstatě uvedl, že závěr soudů dříve činných ve věci, podle něhož obsah předmětné brožury (studie) je autorským dílem, nemá oporu v dokazování, a dále že autorská práva nelze přiřazovat subjektu, který reálně neexistuje, tzn. společnosti s obchodní firmou „A. P.“, přičemž obdobnou námitku obviněný uplatnil i ve vztahu k subjektu označenému názvem „H. K.“.
Pokud jde o první dílčí námitku obviněného Ing. J. P., Nejvyšší soud se s ní nemohl ztotožnit. Vrchní soud v Olomouci s odkazem na výpověď svědka Ing. P. P. a znalce PhDr. D. P. konstatuje, že brožura „M. p. p.“, jejíž kopii obviněný vyhotovil pod názvem „P. t. z h. d. z. p. p v j. t. s.“, je odbornou příručkou (rozborem), vytvořenou činností skupiny pracovníků na podkladě shromážděných a zpracovaných materiálů. Není tedy důvodu polemizovat se závěrem, že se jedná o literární odborné dílo ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ke kterému dospěly soudy činné dříve ve věci při právní kvalifikaci jednání obviněného. Současně nelze také přehlédnout, že obviněný ve svém dovolání nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, podle níž zmíněná příručka (rozbor) není chráněným autorským dílem, ale jen obecně odkazuje na nepodloženost takového závěru soudů.
Podle další námitky obviněného Ing. J. P. nelze autorská práva přiřazovat subjektu, který označil odvolací soud, neboť společnost s obchodní firmou „A. P.“ reálně neexistuje. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se lze s názorem obviněného do jisté míry ztotožnit, neboť obchodní firmou zmíněné společnosti je označení A., spol. s r. o. Současně však nepřesné označení tohoto subjektu, tedy v zásadě jen formální pochybení, nic nemění na podstatě skutku a na zjištěném průběhu jednání obviněného, stejně tak jako na závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněným zpochybněné hmotně právní posouzení tedy nelze ani v tomto směru akceptovat. Totéž lze přitom uvést i k rovněž nikoli zcela přesnému označení společnosti H., spol. s r. o. Zmíněné námitky obviněného jsou proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný Ing. J. P. svým jednáním naplnil všechny potřebné znaky skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §148 odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2000), jak správně uzavřel Vrchní soud v Olomouci. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného Ing. J. P. předsedovi senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y