ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.914.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 914/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 7. 2005 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, č. j. 10 To 93/2005 – 211, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 345/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 4 T 345/2004, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Proti shora uvedenému rozsudku podal M. D. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, č. j. 10 To 93/2005 – 211, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný prostřednictvím obhájkyně podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, č. j. 10 To 93/2005 – 211, dovolání. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle námitek obviněného tento dovolací důvod spočívá v tom, že okresní soud i krajský soud „které se danou záležitostí doposud zabývaly, odůvodňují svá rozhodnutí zcela jinak“. V další části svého dovolání pouze konstatuje, k jakému závěru dospěl soud prvního stupně. Ve spojitosti s tímto popisem dále vyjadřuje své přesvědčení, že je třeba upozornit na to, že právní závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, když uvádí, že ze žádného z provedených důkazů a již vůbec ne ze svědeckých výpovědí svědka P. nelze jednoznačně dovodit kdy, jak a o čem byl tímto svědkem poučen. Následně pak rozvádí své úvahy, komu se podle jeho mínění od svědka P. dostalo poučení, v jakém rozsahu a čeho se mělo týkat. Odvolacímu soudu vytýká, že „zásadně odmítl obranu odsouzeného“, kterou tento soud charakterizoval jako účelovou, aniž by jeho (obviněného) tvrzení bylo zkoumáno a prověřováno v duchu zásad trestního řízení. Za závažné pochybení považuje dovolatel i vady řízení, které byly následně akceptovány soudem prvního i druhého stupně, kdy za zásadní porušení ustanovení trestního řádu (bez jejich označení) považuje skutečnost, že nebyl on ani jeho obhájce vyrozuměni o konání výslechů svědků, na jejichž slyšení trval. Obsahově své námitky shrnuje obviněný v závěr, že „napadá skutečnosti, že vydané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a brojí i proti způsobu hodnocení důkazů, přičemž podle názoru obviněného odvolací soud právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil a na daný skutkový stav ji nesprávně aplikoval“. Závěrem odkazuje mj. na svoji bezúhonnost a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).“
Převážná část námitek, které obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku uplatnil, jsou námitkami nenaplňující uplatněný dovolací důvod, neboť jak vyplývá z jejich obsahu i samotného vyjádření obviněného, směřují proti „způsobu hodnocení důkazů“, případně proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, kdy např. na str. 3 svého dovolání obviněný uvádí, že „nebylo nijak zkoumáno a prověřováno tvrzení odsouzeného“ a nebylo soudem uvěřeno výpovědi svědka T. D. V tomto směru tedy námitky obviněného směřují proti skutkovým zjištěním a nemohou naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s námitkami obviněného, které směřují do oblasti skutkových zjištění, tj. neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem, vyjádření názoru na odlišné hodnocení důkazů, než jak byly důkazy provedeny soudy, případně uplatnění argumentace, že v rámci dokazování nebyly provedeny veškeré důkazy obhajobou navržené, je nezbytné uvést, že novým dokazováním, výslechem svědků či provedením dalších důkazů a hodnocením důkazů, je snaha docílit nejprve změny ve skutkovém zjištění, které by odpovídalo představám obviněného a následně na takto přizpůsobeném skutkovém zjištění, v souladu s představami obviněného, provést v souladu s tímto nově vytvořeným skutkovým zjištěním tomu odpovídající právní posouzení. Uvedené úvahy vyplývající z podstatné části podaného dovolání však nemohou, jak již bylo shora uvedeno (a to i s přihlédnutím k uvedeným usnesením Ústavního soudu), uplatněný dovolací důvod naplnit.
K dalšímu okruhu námitek, ve kterých obviněný popisuje závěry okresního soudu vyjádřené v jeho rozsudku, příp. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, musí Nejvyšší soud uvést, že soudy při odůvodnění svých rozhodnutí postupovaly podle §125 odst. 1 tr. ř., příp. §134 odst. 2 tr. ř. a je z nich patrno, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a to i za situace pokud si vzájemně odporovaly, je z nich také patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, event. proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Uvedené skutečnosti vyplývají ze str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a rovněž str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu.
Za právně relevantní lze považovat pouze tu část dovolání, kde obviněný poukazuje na stupeň společenské nebezpečnosti jednání, kterým byl uznán vinným. V této souvislosti (tj. ohledně materiálního znaku trestného činu) poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest., které uvádí, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v T. v době od 28. 10. 2003 do 12. 12. 2003 odstěhoval z domu své manželky M. D. v Š. ul. čp. movité věci, a to lednici zn. E., mikrovlnnou troubu, překapávač, nejméně dva televizory zn. Sony, videorekordér zn. Panasonic a pračku nezjištěné značky, přičemž tyto movité věci měly být na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů z 15. 10. 1999 ve výlučném vlastnictví manželky obžalovaného M. D., avšak dne 28. 10. 2003 byl obžalovaný poučen o tom, že i tyto věci, ačkoliv nebyly tento den sepsány a zajištěny, mohou být exekucí rovněž postiženy; tímto jednáním tak obžalovaný zmařil provedení exekuce prodejem movitých věcí, nařízené na základě rozhodnutí Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. Nc 1415/2003, exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. M. S. č. j. ze dne 7. 10. 2003“. Obviněný zmařil výkon rozhodnutí soudu tím, že odstranil věc, které se takové rozhodnutí týká.
Obstát nemůže ani námitka obviněného, že se on ani jeho obhájce nedověděl o tom, že jeho návrhy na doplnění dokazování byly shledány důvodnými, a proto byly provedeny výslechy svědků, aniž by však byli s obhájcem o termínu konání těchto výslechů uvědoměni. Zde musí Nejvyšší soud odkázat na znění §165 tr. ř., přičemž z žádného přípisu obhájce obviněného nevyplývá, že by tento požádal o to, aby byl o termínu konání úkonů prováděných v přípravném řízení včas informován. V této souvislosti však musí Nejvyšší soud uvést, že uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by se jednalo o výpověď svědka, což také obviněný uvádí v podaném dovolání, ve skutečnosti však obviněný uvádí záměrně nesprávně, že se jednalo o výpovědi svědků, přičemž se ve skutečnosti jednalo o podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Na další záměrnou nepřesnost uvedenou obviněným, která byla zjištěna ze spisu, bude poukázáno níže.
Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně musí Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného směřujícím zejména vůči odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně na str. 3, kde tento soud považuje obhajobu obviněného za účelovou přizpůsobovanou vývoji trestního řízení a důkazní situaci, uvést, že ze spisu je mj. patrno, že návrh na nařízení exekuce byl Okresnímu soudu v Semilech doručen 3. 9. 2003, neboť povinný nesplnil to, co mu bylo uloženo směnečným platebním rozkazem vydaným 30. 6. 1999 Krajským soudem v Hradci Králové, který se stal vykonatelným dne 28. 3. 2001. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že smlouva mezi obviněným a jeho manželkou o zúžení společného jmění manželů byla uzavřena až po vydání tohoto směnečného platebního rozkazu dne 15. 10. 1999, přičemž exekucí vymáhaná pohledávka vznikla avalem směnky vlastní povinným dne 14. 4. 1999, tedy za trvání manželství a před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Nebylo možno ani přehlédnout, že tvrzení obviněného, že jeho manželka byla přibrána do exekučního řízení až dne 5. 11. 2004, tudíž se nemohl dopustit jednání, kterým byl uznán vinným za období od 28. 10. 2003 (obviněný uvádí od 5. 11. 2003) do 12. 12. 2003. Uvedené tvrzení nemá oporu v důkazech založených ve spise, neboť rozhodnutí, kterého se obviněný dovolává č. j., nebylo manželce obviněného doručeno jak uvádí ve svém dovolání až dne 5. 11. 2004, ale 5. 11. 2003, přibližně v 18.30 hod., přičemž bylo doručeno do vlastních rukou jmenované vykonavatelem pověřeným soudním exekutorem a totožnost adresáta (M. D.) byla ověřena občanským průkazem a převzetí písemnosti, mj. zmíněného rozhodnutí sp. zn., jako i sp. zn. a dalších stvrdila svým podpisem. Uvedené skutečnosti plynou z důkazů založených ve spise na č. l. 36. Za tohoto stavu se pak tvrzení obviněného jeví jako účelové a závěry krajského soudu zmíněné v jeho usnesení na str. 3 získávají reálný podklad.
Z výpovědi obviněného, kterou učinil dne 19. 7. 2004 mj. vyplývá, že jeho manželka, která byla přítomna exekuci 28. 10. 2003, byla uvedeného dne „exekutorem poučena, že nesmí se svými věcmi uvedenými na seznamu o zúžení SJM nakládat, a to tak, že je nesmí prodat, darovat a nebo prokazatelným způsobem zničit“. Tomuto poučení byl přítomen také obviněný, což sám potvrdil. Na č. l. 90 spisu sám obviněný uvedl, že „manželce bylo 5. 3. 2003 doručeno přibrání do exekuce a nařízení prodeje nemovitosti dražbou“ a začalo se s dispozicí s veškerým movitými věcmi, což činil na popud manželky.
Předně je potřebné uvést, že dovolání se podává s odkazem na dovolací důvody s uvedením, který výrok je napadán. Jak již bylo shora zmíněno, námitky obviněného jsou však v převážné míře (až na právně relevantní důvod dovolání) polemikou s rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně, hodnocením důkazů a výtkou, že soudy svá rozhodnutí zcela jinak odůvodnily. Zde poukazuje Nejvyšší soud na to, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zamítnuto a jak soud druhého stupně uvedl, ztotožnil se se závěry soudu nalézacího. Tudíž námitky obviněného neshledal důvodnými. Na str. 3 svého usnesení krajský soud uvádí, že nelze akceptovat námitku obviněného, že exekuce se nemůže vztahovat na věci, které byly v době zúžení společného jmění obviněného a jeho manželky do budoucna označeny jako obvyklé vybavení domácnosti. Ze strany odvolacího soudu došlo pouze k výkladu ustanovení §322 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve světle publikované judikatury, nikoli k odlišnému odůvodnění rozhodnutí, jak to prezentuje obviněný na str. 2 svého dovolání, přičemž sám krajský soud mj. dále konstatuje v odůvodnění svého usnesení, že úvahy kolem ustanovení §322 o. s. ř. považuje za nadbytečné a sám odkazuje pro použitou právní kvalifikaci jednak na rozhodnutí okresního soudu, a dále na skutečnosti plynoucí z odůvodnění jeho usnesení předcházející úvahám ohledně §322 o. s. ř. Zcela jednoznačně se soudy shodly na závěru, že obviněný vědomě aktivně jednal v úmyslu zmařit výkon rozhodnutí soudu, a trestný čin spáchal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
K právně relevantní námitce materiálního znaku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí ve smyslu §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo již Nejvyšším soudem reagováno s odkazem na platnou judikaturu, přičemž Nejvyšší soud v tomto směru se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl jak soud prvního, tak i soud druhého stupně, a nad rámec odůvodnění jejich rozhodnutí rozvedl shora své úvahy ohledně počínání obviněného, které odůvodňují správnost závěrů ohledně naplnění materiálního znaku zmíněného trestného činu obviněným. Za právně relevantní námitku posoudil i tu část dovolání obviněného, kde tento, byť ve spojení se skutkovými námitkami, vznáší námitku, že nemohl zmařit výkon rozhodnutí soudu, neboť jeho manželce bylo rozhodnutí o přibrání do exekučního řízení doručeno až dne 5. 11. 2004, tj. po době, ve které se měl jednání, kterým byl uznán vinným, dopustit, přičemž výtky směřoval k poučení vykonavatelem exekučního úřadu k nemožnosti nakládat s určitými v domě se nacházejícími věcmi.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž by musel ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann