ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.767.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 767/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2005 dovolání obviněného M. K. a nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 T 10/2003 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 34 T 10/2003, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku), pokračujícím trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (bod 2) a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 3).
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jich dopustil tím, že
1)dne 19. ledna 2002 kolem 10:00 hodin v P., na A. třídě, v prodejně zlatnictví v úmyslu získat zboží zde prodávané či finanční hotovost jedním výstřelem z blíže nezjištěné střelné zbraně ráže 7,65 mm směřujícím do zadní části spánkové krajiny hlavy usmrtil prodavačku L. Č., krátce poté při útěku z místa činu na chodníku poblíž prodejny zlatnictví v úmyslu zabránit svému pronásledování jedním výstřelem z téže zbraně směřujícím do obličejové části hlavy usmrtil náhodně přítomného V. E., který stál na zastávce městské hromadné dopravy a otočil se směrem k obviněnému právě v době, kdy kolem poškozeného procházel,
2)aniž by byl držitelem zbrojního průkazu:
a)nejméně dne 19. ledna 2002 držel blíže neustanovenou pistoli ráže 7,65 mm, kterou použil při spáchání trestného činu popsaného v bodě 1) rozsudku v P., na A. třídě,
b)v přesně nezjištěné době koncem roku 2001 opatřil pro svědka M. B., který rovněž nebyl držitelem zbrojního průkazu, pistoli značky FN, model 1922, kterou poté užil dne 27. 2. 2002 ke spáchání trestného činu popsaného v bodě 3) rozsudku v T.,
c)v přesně nezjištěné době v průběhu druhé poloviny roku 2002 držel blíže neustanovenou pistoli Browning ráže 9 mm,
d)v přesně nezjištěné době koncem roku 2002 si opatřil pistoli značky ČZ, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla, a tuto držel do dne 9. 12. 2002, kdy byla u něho zajištěna při zadržení v P.,
3)společně s obviněným J. N. po předchozím společném vytipování místa činu a vzájemné dohodě o způsobu provedení činu, kdy obviněný M. K. měl pod pohrůžkou střelnou zbraní donutit prodavačku, aby odešla do zadní místnosti prodejny, a obviněný J. N. se měl zmocnit prodávaného zboží, dne 27. 2. 2002 kolem 09:05 hodin v T., N. ulici, okres S., vešli do zlatnictví F., obviněný M. K. držel v ruce pistoli značky FN, zatímco obviněný J. N. hlídal u dveří, když si obviněný J. N. všiml, že prodavačka L. H. (totožnost utajena podle §55 odst. 2 tr. ř.) použila tísňový hlásič, od dalšího jednání upustil a z místa činu odešel, obviněný M. K. pod pohrůžkou použití zbraně donutil poškozenou L. H., aby odešla do zadní místnosti, kde ji spoutal, a z prodejny odnesl šperky ze zlata a stříbra v hodnotě 188.383,65 Kč ke škodě majitele obchodu J. H. a mobilní telefon v hodnotě 2.200,- Kč ke škodě L. H., odnesené šperky oba obvinění společně prodali a o zisk se rozdělili,
a jednání pod body 1, 3 rozsudku se obviněný M. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1982, sp. zn. 1 T 7/1982, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 8. 1982, sp. zn. 11 To 60/82, odsouzen mimo jiné pro trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. (vše podle zákona účinného v době rozhodování) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 roků se zařazením do třetí nápravně výchovné skupiny, jehož výkon nastoupil dne 31. 8. 1982 se započtením předchozí vazby od 1. 12. 1981 do 30. 8. 1982, část trestu ve výměře jednoho roku mu byla prominuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 1990, sp. zn. 3 Nt 364/90, na základě amnestie prezidenta republiky, a ke stížnosti pro porušení zákona rozhodoval ve věci Nejvyšší soud České a Slovenské federativní republiky, který rozsudkem ze dne 22. 5. 1991, sp. zn. 1 Tzf 2/91, zrušil výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky s výjimkou výroku o náhradě škody a zrušil též výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody z výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze a znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do druhé nápravně výchovné skupiny, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 1991, sp. zn. Nt 1214/91, byl obviněný dne 4. 9. 1991 podmíněně propuštěn z výkonu zbytku trestu odnětí svobody, kdy nevykonaný zbytek trestu činil 4 roky, 2 měsíce a 27 dnů,
a přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 10. 1992, sp. zn. 1 T 15/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 9 To 495/92, byl uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) e), odst. 3 písm. b), c) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák, spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, který vykonal v době od 13. 1. 1993 do 2. 4. 1998 se započtením předchozí vazby od 2. 4. 1992 do 12. 1. 1993.
Obviněnému M. K. byl uložen úhrnný výjimečný trest na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci – pistole ČZ model 70, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla s hlavní upravenou na nasazení tlumiče, zásobníku s 8 kusy nábojů ráže 7,65 mm, tlumiče výstřelů černé barvy a 39 kusů nábojů ráže 7,65 mm. Současně bylo rozhodnuto i o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu poškozeným E. a M. Č. ve výši 46.022,50 Kč a poškozenému J. H. (v tomto případě společně a nerozdílně s obviněným J. N.) ve výši 188.383,65 Kč.
Současně byl obviněný M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. tímto rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v době od počátku roku 2002 do 9. 12. 2002 se připravoval na spáchání trestného činu loupeže ke škodě poškozeného Ing. L. D. v jeho rodinném domě v obci K. Ž., čímž měl spáchat přípravu k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1, §234 odst. 1 tr. zák.
II.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, jeho družka K. D. a v neprospěch obviněného krajský státní zástupce v P.
Z podnětu odvolání obviněného M. K. a jeho družky K. D. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to u obviněného M. K. ve výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm a), h) tr. zák. (pod bodem 1 rozsudku), ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 2 rozsudku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným E. Č. a M. Č. (bod I výroku).
Vrchní soud v Praze pak sám podle §259 odst. tr. ř. znovu rozhodl (bod II výroku) tak, že obviněného M. K. uznal vinným že, aniž by byl držitelem zbrojního pasu:
a)v přesně nezjištěné době koncem roku 2001 opatřil pro svědka M. B., který rovněž nebyl držitelem zbrojního průkazu, pistoli značky FN, model 1922, kterou poté užil dne 27. 2. 2002 ke spáchání trestného činu popsaného v bodě 3) rozsudku v T. (správně má být „T.“),
b)v přesně nezjištěné době v průběhu druhé poloviny roku 2002 držel blíže neustanovenou pistoli Browning ráže 9 mm,
c)v přesně nezjištěné době koncem roku 2002 si opatřil pistoli značky ČZ, vzor 70, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla, a tuto držel do dne 9. 12. 2002, kdy byla u něho zajištěna při zadržení v P.
Obviněnému M. K. byl uložen za tento trestný čin a za trestný čin loupeže, který zůstal odvoláními nedotčen, podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo dále rozhodnuto o zabrání pistole ČZ, model 70, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla, zásobníku s 8 ks nábojů 7,65 mm, tlumiče výstřelů černé barvy a 39 kusů nábojů ráže 7, 65 mm.
Stejným rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby (bod III výroku) pro skutek spočívající v tom, že dne 19. ledna 2002 kolem 10:00 hodin v P., na A. třídě, v prodejně zlatnictví, v úmyslu získat zboží zde prodávané či finanční hotovost, jedním výstřelem z blíže nezjištěné střelné zbraně ráže 7,65 mm, směřujícím do zadní části spánkové krajiny hlavy usmrtil prodavačku L. Č., krátce poté při útěku z místa činu na chodníku poblíž prodejny zlatnictví v úmyslu zabránit svému pronásledování jedním výstřelem z téže zbraně směřujícím do obličejové části hlavy usmrtil náhodně přítomného V. E., který stál na zastávce městské hromadné dopravy a otočil se směrem k obviněnému právě v době, kdy kolem poškozeného procházel, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání krajského státního zástupce v Plzni zamítnuto jako nedůvodné (bod IV výroku).
III.
Proti rozsudku vrchního soudu podali dovolání obviněný M. K. a nejvyšší státní zástupkyně.
Obviněný podal dovolání prostřednictvím své obhájkyně proti výroku pod bodem II rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že mu byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť podle něj v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a konečně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodní části dovolání nejdříve podrobně opakuje dosavadní genezi jeho trestní věci. V dalších částech uvádí obsáhlou argumentaci na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že skutek, kterého se měl podle zjištění soudů dopustit dne 27. 2. 2002 v T. spolu s dalším obviněným J. N., neměl být podle jeho názoru posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Soudům vytýká, že při splnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nedostatečně zhodnotily okolnosti případu z toho pohledu, zda taková skutečnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost (tj. tzv. materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.) a zda se vůbec tohoto jednání dopustil. Obviněný je toho názoru, že vzhledem k době, která od jeho posledního odsouzení, jakož i od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uplynula, nelze na něj aplikovat ust. §41 odst. 1 tr. zák. Přitom i při zachování znaku podle §41 odst. 1 tr. zák. shledává dovolatel uložený trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný.
V této souvislosti obviněný označuje dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat změny skutkových zjištění učiněných soudy v předcházejícím řízení, jako příliš restriktivní výklad příslušného ustanovení. Ve vztahu ke skutku, jehož se podle výroku rozsudku měl dopustit dne 27. 2. 2002 v T., namítá, že v této době již měl být sledován agenty P.ČR, a lze si těžko představit, že by jej nechali spáchat loupež v klenotnictví. Obviněný hodnotí i další důkazy, které jej měly ze spáchání tohoto skutku usvědčovat, a má za to, že k závěru o jeho vině nepostačují.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že vzhledem k nesprávnému použití §41 odst. 1 tr. zák. (viz shora) mu byl uložen trest mimo trestní sazbu.
Nad rámec toho namítá, že trest, který mu byl uložen, byl ukládán s přihlédnutím ke zbytku trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 2 měsíců a 27 dnů, jehož výkon mu byl nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2004, neboť tento výkon trestu byl již podle názoru obviněného promlčen. V další části uvádí podrobně údaje týkající se výkonu předmětného trestu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., shledává dovolatel jeho naplnění v tom, že ačkoli podal odvolání do všech výroků rozsudku Krajského soudu v Plzni, nebylo o části jeho odvolání směřujícího do viny trestným činem loupeže Vrchním soudem v Praze rozhodnuto. Dovolatel upozorňuje, že vrchní soud naopak uvedl ve výroku o trestu, že výrok o vině trestným činem loupeže zůstal odvoláním nedotčen. Podle obviněného měl výrok rozsudku vrchního soudu znít tak, že „ve zbytku se odvolání obviněného zamítá“. To, že se vrchní soud tímto skutkem nezabýval, dovozuje dovolatel i z toho, že ve svém rozsudku uvádí, že ke skutku mělo dojít v T., ačkoli k němu ve skutečnosti došlo v T.
Konečně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný jen stručně odkázal na odůvodnění jeho dovolání týkající se shora uvedených dovolacích důvodů.
Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhoval, aby Nejvyšší soud z důvodů rozvedených v dovolání rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadené části zrušil.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze v neprospěch obviněného M. K., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rozsudek napadla ve výroku pod bodem I, kterým byl zrušen výrok o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., a ve výroku pod bodem III, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby pro tento skutek.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně hodnotí úvahy krajského soudu, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že pachatelem skutku posuzovaného jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. (bod 1 výroku) je obviněný M. K. Dovolatelka namítá, že ačkoli vrchní soud nevytkl krajskému soudu žádné konkrétní nedostatky v hodnocení důkazů, v podstatě je nahradil hodnocením vlastním, na jehož podkladě pak obviněného obžaloby z tohoto skutku zprostil. Tento právní závěr však podle ní vrchní soud nevázal ke skutkovým závěrům, který učinil Krajský soud v Plzni, nýbrž ke skutkovým zjištěním, která učinil sám v odvolacím řízení. Přitom podle dovolatelky neprovedl všechny pro posouzení věci podstatné důkazy. Má proto za to, že v předmětné věci není dán soulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku soudu prvního stupně a právním závěrem odvolacího soudu, což podle dovolatelky představuje ve svém důsledku nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ní šlo ze strany Vrchního soudu v Praze o nepřípustný zásah do sféry volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na č. 20/1997 Sb. rozh. trest., podle něhož v případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže sám rozhodnout nově bez toho, aniž by nezbytné důkazy bezprostředně zopakoval v odvolacím řízení.
Závěrem dovolání navrhovala, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku ad I, pokud jím byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni, a dále ve výroku ad III, jímž byl obviněný M. K. zproštěn obžaloby pro skutek posuzovaný jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. Podle dovolatelky by Nejvyšší soud měl Vrchnímu soudu v Praze přikázat, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž Nejvyšší soud by sám podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vzetí obviněného do vazby.
IV.
Jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupkyně využili svého práva a v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání protistrany písemně vyjádřili.
Obviněný ve svém vyjádření namítl, že podle jeho názoru nejvyšší státní zástupkyně napadá rozsudek vrchního soudu pro procesní vady, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Dále uvádí, že podle jeho názoru není institut dovolání určen ani k třetímu přezkumu skutkových zjištění, jejichž správnost nejvyšší státní zástupkyně dovoláním napadá, vytýkané vady by mohly být nejvýše důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Nejvyšší státní zástupkyně k námitkám obviněného uvedla, že pokud jde o zpochybňování posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., byly v jeho případě splněny jak formální, tak materiální podmínky pro toto právní posouzení. Poukazuje přitom na to, že podle jejího názoru se obviněný v případě předchozích odsouzení dopustil nejzávažnějších forem trestné činnosti, přičemž nyní posuzované trestné činnosti se dopustil přesto, že byl potrestán mnohaletými tresty odnětí svobody, přičemž se jí dopustil mimo jiné i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu.
Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, je podle nejvyšší státní zástupkyně z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Tento dovolací důvod není podle ní naplněn ani dalšími námitkami obviněného směřujícím proti skutkovým závěrům soudů.
Pokud jde o další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je podle jejího názoru dán pouze tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, nelze jím tedy napadat údajná pochybení při vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. Pokud pak obviněný v této souvislosti namítá, že mu byl chybně nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 2 měsíců a 27 dnů, který byl podle jeho názoru promlčen, nesměřuje tato námitka podle nejvyšší státní zástupkyně proti rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 2 tr. ř.) a navíc se vztahuje k trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 T 10/2003, nikoli k trestní věci, která je předmětem dovolacího řízení. Přitom podle jejího názoru stejně k promlčení výkonu trestu vzhledem k ust. §68a tr. zák. nedošlo.
Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že naplněn nebyl ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť odvolání jedné osoby nutno chápat jako celek a nelze je proto v části zamítat. Neztotožňuje se tedy s názorem obviněného, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Vzhledem k tomu, že podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně nebyl naplněn ani jeden ze shora uvedených dovolacích důvodů uplatněných v dovolání obviněného, nemohl být tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření hodnotí nejvyšší státní zástupkyně dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že obě dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné dovolateli skutečně naplňují deklarovaný dovolací důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně
Nejvyšší státní zástupkyně opřela své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu, neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod však neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 299, Sb. rozh. trest.).
Po přezkumu dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní Nejvyšší soud konstatoval, že jí uplatněné námitky svým obsahem deklarovaný dovolací důvod nenaplňují.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně totiž neobsahuje žádné námitky, které by, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, směřovaly primárně proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn. Její dovolání brojí proti konečným skutkovým zjištěním vrchního soudu, které vyústily v závěr ve smyslu §226 písm. c) tr. ř., že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Zpochybňuje jednak samotné skutkové závěry vrchního soudu, když naznačuje, že sdílí závěry soudu krajského, jenž uznal obviněného vinným žalovaným skutkem, ale především oponuje způsobu, jakým vrchní soud k těmto závěrům dospěl. Hodnocení důkazů vrchním soudem nepovažuje za logické a navíc je označuje za odporující ust. §259 odst. 3 tr. ř., neboť má za to, že vrchní soud nesplnil zde uvedené podmínky, za kterých se může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodnout rozsudkem.
Tyto námitky však vytýkaly vrchnímu soudu výhradně údajná procesní pochybení, která však Nejvyšší soud z titulu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není oprávněn přezkoumávat, stejně jako skutkový stav, který vrchní soud zjistil. Zákonodárce vymezil dovolání jako mimořádný opravný prostředek, který není určen ke komplexnímu, v pořadí již třetímu přezkumu předmětné věci. Záměrně tak restriktivně a taxativně stanovil katalog dovolacích důvodů, mimo jejichž rámec není Nejvyšší soud oprávněn napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Protože nejvyšší státní zástupkyně námitkami uplatněnými ve svém dovolání deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplnila, Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání obviněného M. K.
Obviněný ve svém dovolání uvedl hned čtyři dovolací důvody, o kterých nutno pojednat odděleně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto důvodu napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podmínky, za nichž je uvedený dovolací důvod skutečně naplněn, jsou podrobně rozvedeny výše, v pasáži věnované dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní.
Se zřetelem k těmto kritériím neshledal jako námitky naplňující deklarovaný dovolací důvody ty, které zpochybňovaly skutkový závěr soudů o tom, že se obviněný dopustil skutku popsaného pod bodem 3) výroku krajského soudu (loupežné přepadení klenotnictví v T.) a proto se jimi blíže nezabýval. Šlo totiž o námitky proti skutkovým zjištěním, nikoli námitky směřující proti právnímu posouzení skutku.
Naproti tomu jako námitku naplňující uplatněný dovolací důvod shledal Nejvyšší soud tvrzení dovolatele o absenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ust. §41 odst. 2 tr. zák. pak označuje za zvlášť závažné trestné činy ty trestné činy, které jsou uvedeny v §62 tr. zák. a také ty úmyslné trestné činy, na než trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Smyslem uvedené zákonné úpravy je důraznější postup proti těm pachatelům, na které předchozí výkon trestu odnětí svobody neměl předpokládaný výchovný dopad, neboť opětovně přistupují k páchání velmi závažné trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že uvedená zákonná úprava v případě tohoto typu pachatelů upřednostňuje represivní a ochrannou funkci trestu před jeho výchovným působením na pachatele, je namístě ji použít jen v případech nezbytně nutných, kde formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy jsou naplněny s vysokou intenzitou a lze tudíž dovozovat minimální perspektivu převýchovy pachatele. O takový případ se i podle závěru Nejvyššího soudu jedná v posuzované věci.
Naplnění formálních podmínek §41 odst. 1 tr. zák. obviněný nezpochybňoval. Pokud jde o materiální podmínky, i ty byly bezezbytku naplněny. Obviněný byl v minulosti odsouzen pro velmi závažné delikty – pokus trestného činy vraždy podle tehdy platného §219 tr. zák., trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a další trestné činy. Nejzávažnější z nich spočíval v loupežném přepadení benzinové čerpací stanice, při němž obviněný v loupežném úmyslu třikrát vystřelil z bezprostřední blízkosti na čerpadláře, kterého zranil tak, že jen díky lékařské pomoci nedošlo k jeho smrti. Další odsouzení bylo za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b), c) tr. zák. Nyní je obviněný odsuzován opět pro trestný čin loupeže spáchaný obdobným způsobem jako v prvním popsaném případě – opět jde o předem naplánované loupežné přepadení s použitím střelné zbraně – tentokrát ovšem klenotnictví. Fakt, že obviněný se trestné činnosti dopustil i v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž výchovný dopad neměla na něj ani skutečnost, že z posledních 24 let strávil 18 roků ve výkonu trestu odnětí svobody (resp. ve vazbě), tedy na svobodě jen necelých šest let (v podrobnostech viz str. 3 a 96 rozsudku krajského soudu), dovoluje v jeho případě činit závěr, že i materiální podmínky pro užití ust. §41 odst. 1 tr. zák. jsou v posuzovaném případě nesporně splněny.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jeho naplnění podle obviněného spočívalo v nesprávném použití §41 odst. 1 tr. zák., v jehož důsledku mu tak byl uložen trest mimo trestní sazbu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Závěr o nepřípustnosti uloženého trestu, resp. jeho uložení mimo zákonnou trestní sazbu se tedy, jak patrno z citovaného ustanovení, odvíjí od trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněnému M. K. byl trest ukládán jako úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák. v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zpřísněné ve smyslu ust. §42 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., je trest v trvání 11 roků trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby dopadající na uvedený případ (trestní sazba činila 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce).
I z pohledu tohoto dovolacího důvodu proto shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Pokud obviněný navíc v dovolání namítal, že vrchní soud pochybil, pokud při ukládání trestu přihlížel ve smyslu §36 tr. zák. k dosud nevykonanému zbytku trestu odnětí svobody, jehož výkon byl obviněnému nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 1994, sp. zn. Nt 1214/91, s tím, že výkon tohoto trestu je podle jeho názoru již promlčen, Nejvyšší soud se nemohl touto námitkou zabývat. Směřovala totiž jednak proti jinému než napadenému rozhodnutí, navíc proti rozhodnutí neuvedenému mezi těmi, které lze dovoláním napadnout (§265a odst. 1, 2 tr. ř.). Mimo to námitka směřovala v neprospěch obviněného, protože pokud by vrchní soud nerespektoval se zřetelem k §36 tr. zák. existenci zbytku zmíněného nevykonaného trestu odnětí svobody, mohl by uložit obviněnému trest delšího trvání, než jaký mu uložil. Dovolání (tj. i námitku) v neprospěch obviněného je však oprávněn podat toliko nejvyšší státní zástupce /§265d odst. 1 písm. a) tr. ř./
Nejvyšší soud nepřihlédl ani k námitce nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody z důvodu jeho údajné přísnosti, neboť ta rovněž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje (blíže viz č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Jeho naplnění podle dovolatele mělo spočívat v tom, že nebylo nijak rozhodnuto o té části jeho odvolání, která směřovala proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným dne 27. 2. 2002 přepadením klenotnictví v T. /bod 3) výroku rozsudku krajského soudu/.
I v tomto ohledu je dovolání zjevně neopodstatněné. Vrchní soud v Praze se z podnětu odvolání obviněného proti rozsudku krajského soudu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku. To, že se zabýval i skutkem pod bodem 3 plyne mimo jiné z pasáže odůvodnění na str. 12 rozsudku vrchního soudu, kde se uvádí, proč neshledal námitky obviněného proti této části výroku o vině důvodnými. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tím, že v důsledku zřejmé písařské chyby byl ve výroku rozsudku omylem zaměněn T. za T (v odůvodnění vrchní soud opakovaně správně uvádí, že se jednalo o T.).
Protože vrchní soud shledal skutková zjištění ad 3, jakož i jeho právní posouzení bez závad, neměl žádný důvod je měnit. Proto tento výrok, jak se ostatně výslovně uvádí na str. 2 rozsudku vrchního soudu, zůstal odvoláním nedotčen. Pokud snad dovolatel měl za to, že mělo být ohledně tohoto skutku jeho odvolání „v této části“ zamítnuto, Nejvyšší soud uvádí, že takový postup by byl v rozporu se zákonem. Je-li totiž dovolání, byť jen zčásti důvodné, jako tomu bylo v tomto případě, nelze z jeho podnětu současně napadený rozsudek zrušit (eventuálně změnit) a současně odvolání jako nedůvodné zamítnout. Odvolání týkající se jednoho obviněného je v trestním řízení pojímáno jako samostatný celek, a proto je lze podle §256 tr. ř. zamítnout jen v případě, že je zcela nedůvodné, což nelze vztáhnout na posuzovaný případ.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
Obviněný M. K. uplatnil výslovně druhou z nich, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
I v tomto případě Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl podle závěrů Nejvyššího soudu podrobně rozvedených shora dán ani jeden z dalších dovolacích důvodů uplatněných obviněným podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. Logicky tak Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru, že by v posuzované věci byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm l) tr. ř.
VI.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je shledal ohledně všech uplatněných dovolacích důvodů zjevně neopodstatněným.
Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr