ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.890.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 890/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. července 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné O. F., které podala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 5 To 90/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 289/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 101 T 289/2003, byla obviněná (společně se spoluobviněnou D. Š.) uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „dne 20.10.2003 kolem 20.45 hodin v H. – Š., okr. K., na ul. J. v restauraci B. v prostorách WC po předchozím požití alkoholických nápojů v úmyslu získat řetízky ze žlutého kovu fyzicky napadly P. M., kterou D. Š. držela za ruku a přitlačila ji k umývadlu a O. F. ji udeřila rukou do obličeje a následně jí z krku strhla 4 ks řetízků ze žlutého kovu v hodnotě 1.360,- Kč, kdy P. P. se jejich útoku bránila, podařilo s jí zachytit 3 ks utržených řetízků a z prostor WC se jí podařilo utéci, kdy utrpěla drobné oděrky na krku, přičemž toto zranění si vyžádalo pouze prvotní ošetření“. Za to byla podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody na 2 roky se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněné proti rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 5 To 90/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že z věty výroku o vině vyplývá, že soud I. stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že měla proti poškozené užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Popírá, že by se vůči poškozené dopustila uvedeného trestného činu, když ke konfliktu došlo jen z důvodu chování poškozené vůči ní, když ji urážela, užívala vulgární výrazy a její nadávky ji natolik urážely, že ji udeřila do tváře, následně i chytila pod krkem, čímž ji uchopila i její zlaté řetízky, které měla na krku. Popírá ale, že by vůči poškozené užila násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jejich zlatých řetízků. Nebylo prokázáno použití fyzické síly úmyslně k překonání kladeného nebo očekávaného odporu ze strany poškozené, neodcizila ji žádné věci (řetízky) a neměla tedy možnost s nimi nakládat bez účasti poškozené a trvale s nimi disponovat. Skutková zjištění soudu I. stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, tak nevystihují a neobsahují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a výrok o vině tímto trestným činem nemůže obstát. Navrhla proto, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a tomuto přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze námitka, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nemohlo dojít z toho důvodu, že řetízky z krku poškozené se fakticky do její dispozice nedostaly. K tomu předně uvedl, že toto tvrzení obviněné je zavádějící, protože z výroku o vině vyplývá, že se poškozené podařilo zachránit toliko 3 řetízky, zatímco čtvrtý se do dispozice obviněné dostal. Podstatné ale je, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je dokonán již použitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a zda se řetízky dostaly do dispozice obviněné je proto zcela bez významu. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila souhlas také obviněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Tvrdí-li tedy obviněná, že rozhodně nepoužila násilí vůči poškozené v úmyslu zmocnit se jejich zlatých řetízků a že ke konfliktu došlo v důsledku nevhodného a urážlivého chování ze strany poškozené a pouze jako reakce na toto chování, obviněná tím v podstatě přímo popírá skutkové zjištění soudu I. stupně, že poškozenou napadly „v úmyslu získat řetízky ze žlutého kovu …“. Obviněná tedy z podstatné části svoji hmotně právní námitku o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. staví na jiném skutkovém základě, než jak byl zjištěn soudem I. stupně a potvrzen soudem odvolacím. Protože tyto skutkové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, Nejvyšší soud se jimi nezabýval.
Jako námitkami zpochybňujícími hmotně právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se proto Nejvyšší soud zabýval obecnou námitkou, že skutková zjištění učiněná okresním soudem neobsahují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na obsah dovolání konkrétně loupežný úmysl a dále, že se předmětné věci ani nedostaly do dispozice obviněné.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně, spoluobviněná D. Š. držela poškozenou za ruku a přitlačila ji k umyvadlu, přičemž obviněná O. F. ji přitom udeřila rukou do obličeje a následně ji z krku strhla 4 ks řetízků ze žlutého kovu, přičemž takto jednaly v úmyslu získat tyto řetízky. Dopustí-li se pachatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tehdy, užije-li proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je zřejmé, že skutková zjištění soudu I. stupně obsahují všechny rozhodné skutečnosti naplňující všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, včetně obviněnou namítaného loupežného úmyslu. Její násilné jednání vůči poškozené předcházelo zmocnění se předmětných řetízků a bylo vedeno loupežným úmyslem, tj. úmyslem zmocnit se jich.
Protože trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak tomu bylo i v tomto případě, aniž by bylo nutné aby se pachatel cizí věci skutečně zmocnil, je námitka obviněné, že se řetízky nedostaly do její dispozice, z hlediska právní kvalifikace jejího jednání jako loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., zcela bez významu. Navíc je tato námitka i v rozporu se skutečností, jak na to poukázal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání.
Protože námitky obviněné nenaplnily uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s těmito námitkami se řádně vypořádal jak soud I. stupně tak i soud odvolací, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš