ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.790.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 790/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovoláních obviněných P. P. a J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2004 a 9. 4. 2004, sp. zn. 6 To 44/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 209/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. P. a J. V. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 T 209/2002, byli obvinění P. P. a J. V. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že jako jednatelé s. r. o. S. H. Ž., která byla plátcem DPH s povinností podávat daňová přiznání k této dani měsíčně
1) nepodali na Finančním úřadu v B. daňové přiznání k DPH za měsíc únor 1998, přestože s. r. o. S. obdržela dne 13. 2. 1998 od s. r. o. S-P. O. na základě faktury č. 98014 ze dne 10. 3. 1998 za dodávku strojního zařízení částku 470.000,- Kč, přičemž nereagovali ani na výzvy finančního úřadu k podání daňového přiznání, kdy v důsledku této skutečnosti finanční úřad v souladu s §44 zákona o správě daní a poplatků předpokládal, že daňová povinnost nevznikla, ačkoli tato ve skutečnosti činila 84.754,20 Kč,
2) nepodali na Finančním úřadu v B. daňové přiznání k DPH za měsíc květen 1998, přestože s. r. o. S. obdržela ve dnech 19. 9. 1997 a 10. 5. 1998 od J. T. na základě faktur č. 98014 ze dne 5. 5. 1998 a č. 98015 ze dne 10. 5. 1998 za dodávku strojního zařízení celkovou částku 1.018.700,- Kč, přičemž nereagovali ani na výzvy finančního úřadu k podání daňového přiznání, kdy v důsledku této skutečnosti finanční úřad v souladu s §44 zákona o správě daní a poplatků předpokládal, že daňová povinnost nevznikla, ačkoli tato ve skutečnosti činila 183.700,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. P. odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Obviněný J. V. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 1 T 36/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
Krajský soud v Ostravě projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 6. 4. 2004 a 9. 4. 2004 odvolání podaná oběma obviněnými proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně, přičemž z podnětu odvolání obviněného J. V. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Pro výkon tohoto trestu ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 1 T 36/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích týkajících se tohoto obviněného zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného P. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájce Mgr. M. J. obsahově shodná dovolání, která vymezili dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřovali v tom, že čin, který jim je kladem za vinu, soud nesprávně právně posoudil z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky. Zejména poukázali na to, že ze samotného nepodání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty nelze učinit závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu vzhledem k tomu, že společnost S., s. r. o., byla registrována jako měsíční plátce DPH. Správci daně byla tudíž její daňová povinnost známa, a mohl proto provést zjištění základu daně, jakož i vlastní stanovení daně jinými prostředky, což se v daném případě nestalo. Ke zkrácení daně tak podle jejich názoru nedošlo v příčinné souvislosti s jejich nečinností jako daňových poplatníků, ale v důsledku nečinnosti správce daně, který nezahájil vyměřovací řízení. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu namítli, že z provedených důkazů nevyplývá, zda měli povědomost o existenci výzev finančního úřadu k podání daňového přiznání, ani to, že jim tyto výzvy byly doručeny, přičemž se nepodařilo prokázat, která z osob se o nepodání příslušných daňových přiznání dozvěděla. Uvedli, že soud nesprávně vyhodnotil i zjištění o daňovém poradci, který měl povinnost zpracovávat daňová přiznání a k tomu účelu mu byla předávána potřebná dokumentace. Vyslovili názor, že se mohli dopustit nanejvýš nedbalostního jednání, pokud spoléhali na odbornou způsobilost daňového poradce. Za nesprávný označili i způsob hodnocení důkazů a v této souvislosti namítli, že soudy přecenily výpověď bývalého jednatele společnosti Ing. S. ohledně okolností předání strojů kupujícímu S-P., s. r. o. Dále uvedli, že nemohli splnit svoji daňovou povinnost, když fakticky neobdrželi peněžní prostředky, z nichž měla být tato daňová povinnost hrazena, a to z důvodu započtení vzájemných pohledávek mezi společnostmi S-P., s. r. o., a S., s. r. o. V případě druhého skutku nebylo prokázáno, zda daňová povinnost vůbec vznikla, neboť se soudy náležitě nezabývaly jejich obhajobou týkající se nákladů společnosti v rozhodném období a z toho se odvíjejícím rozsahem daňové povinnosti. V důsledku toho, že soudy neshromáždily dostatek důkazů, nemohly jejich jednání odpovědně posoudit z hlediska naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle §148 tr. zák. Nebylo též náležitě zjišťováno, z jakých důvodů nebyla daňová přiznání ve stanovených termínech předkládána správci daně a která osoba tak byla za společnost povinna činit, zda oni jako jednatelé či nasmlouvaný daňový poradce. V této části označili učiněná skutková zjištění za nepřesná a vyvolávající důvodné pochybnosti.
V závěru dovolání obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadenou část (výrok č. 2) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 6 To 44/2004, případně aby zrušil i vadné řízení jemu předcházející. Obviněný J. V. učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část (výrok č. 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 6 To 44/2004, případně aby zrušil i vadné řízení jemu předcházející.
K předmětným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání i jemu předcházejícího řízení konstatoval, že námitky obviněných v části, kde obvinění namítají nenaplnění subjektivní stránky, neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tak činí cestou zpochybnění skutkových zjištění. Námitky uplatněné ve vztahu k neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem spočívajícím v nepřiznání daně, které na označený dovolací důvod dopadají, považoval za nedůvodné vzhledem k tomu, že nepodání daňových přiznání bylo příčinou nevyměření daně. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněných Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v části uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s vymezenými zákonnými podmínkami, pokud obvinění shodně namítli nesprávnou právní kvalifikaci z hlediska objektivní stránky trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. s tím, že znak zkrácení daně ve smyslu výše uvedeného ustanovení není naplněn samotnou skutečností nepodání daňového přiznání povinným subjektem v případě, že správci daně byla daňová povinnost tohoto subjektu známa a zjištění základu daně a její stanovení lze provést i jinými prostředky, což se v daném případě nestalo. Ke zkrácení, resp. nevyměření daně tak podle názoru dovolatelů došlo nikoli v příčinné souvislosti s jim za vinu kladeným jednáním, nýbrž v příčinné souvislosti s nečinností správce daně, který nezahájil vyměřovací řízení. Taktéž námitka týkající se absence subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu je způsobilá částečně zvolený dovolací důvod po obsahové stránce naplnit.
Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována.
Zkrácením daně ve smyslu předmětného ustanovení trestního zákona se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení uvedených povinných plateb, záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým způsobem se platba přiznává.
V nyní posuzovaném případě obviněných došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty (dále jen DPH). Tuto daň lze zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň. Ke zkrácení DPH však může dojít již tím, že povinná osoba nepodá daňové přiznání a následně daň nezaplatí, ačkoli měla zdanitelný příjem, který podléhal této dani, např. příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti, přičemž uvedená osoba byla ohledně tohoto příjmu povinna podat daňové přiznání a zároveň z něj zaplatit daň.
Právě o takový případ se v projednávané trestní věci jedná, neboť jak se ze skutkových zjištěních a obsahu spisu podává, obvinění u prvního dílčího skutku nepodali na Finančním úřadu v B. daňové přiznání k DPH za měsíc únor 1998, přestože společnost, jíž byli jednateli, obdržela dne 13. 2. 1998 od S-P., s. r. o., O. na základě faktury č. 98014 ze dne 10. 3. 1998 za dodávku strojního zařízení částku 470.000,- Kč. U druhého činu nepodali přiznání k DPH za měsíc květen 1998, přestože S., s. r. o., obdržela ve dnech 19. 9. 1997 a 10. 5. 1998 od J. T. na základě faktur č. 98014 ze dne 5. 5. 1998 a č. 98015 ze dne 10. 5. 1998 za dodávku strojního zařízení celkovou částku 1.018.700,- Kč. V obou těchto případech byli jako jednatelé povinni tato zdanitelná plnění uvést do daňového přiznání, což však neučinili.
Soudy věnovaly otázce, za jakých okolností došlo k nepřiznání DPH dostatečnou pozornost. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 5) v této souvislosti přiléhavě uvedl, že obvinění jako jednatelé společnosti S., s. r. o., řádně neevidovali výsledné podklady svých obchodních aktivit a nepředali je k evidenci své účetní nebo daňovému poradci a v důsledku toho neměl ani finanční úřad potřebné podklady a informace o výši zdanitelného plnění, když daňová přiznání nebyla řádně podána.
Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné, vzhledem k tomu, že obvinění daň z přidané hodnoty zkrátili tím, že zatajili zdanitelná plnění (§2 a §21 a násl. zák. č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) a po objektivní stránce tak naplnili znak skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť bylo dostatečně objasněno a v rozhodnutích obou soudů v potřebné míře odůvodněno, že u obou dílčích skutků nebyla daň řádně přiznána, vzhledem k tomu, že byla zatajena samotná skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti.
Pokud obvinění ve svých dovoláních poukázali na to, že na nepřiznání daní, které jsou předmětem projednávané věci, se podílel svou nečinností i finanční úřad, je potřeba poukázat na ustanovení §44 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, že, nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula.
Jestliže tedy správce daně, jímž je v daném případě Finanční úřad v B., nevyužil pomůcek ke zjištění a stanovení daně, neporušil ustanovení tohoto zákona, neboť byl oprávněn předpokládat, že daňovému subjektu v příslušném období daňová povinnost nevznikla. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že stanovení daně prostřednictvím pomůcek bez součinnosti s daňovým subjektem stejně jako předpoklad, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula, je oprávněním, nikoli povinností správce daně. Závisí tudíž zcela na jeho uvážení, jaký postup zvolí.
Nejvyšší soud též s ohledem na obsah spisového materiálu shledal, že správce daně využil svého oprávnění stanovit základ daně a následně i daň samotnou pomocí zvláštních nástrojů, které má k tomuto účelu k dispozici, dne 19. 7. 2001, kdy vydal dodatečný platební výměr na částku 183.700,- Kč, jenž byl dne 23. 7. 2001 doručen správci konkurzní podstaty JUDr. M. V. (č. l. 17, 18). Před tímto datem opakovaně písemně vyzýval daňový subjekt ke splnění jeho povinnosti podat daňové přiznání, případně odstranit vady podání, a na jeho základě odvést DPH, přičemž jedna z výzev byla převzata jednatelem společnosti S., s. r. o., J. V. dne 30. 6. 1998 (č. l. 46) a další dne 10. 8. 1998 (č.l. 22). Ani na jednu z uvedených výzev obvinění coby jednatelé společnosti S., s. r. o., nereagovali a svoji povinnost podat daňové přiznání ani dodatečně nesplnili, další jim zasílané výzvy nepřebírali (k tomu srov. č. l. 43).
Na základě uvedených skutečností a právních úvah nelze přisvědčit námitkám obviněných, neboť v projednávané věci jejich trestní jednání není založeno toliko na nepodání daňového přiznání s tím, že správci daně byla jejich daňová povinnost známa, ale jde o případ, kdy obviněnými byla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01, uveřejněný pod č. 74 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná taktéž otázka, zda byly naplněny znaky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zejména zda bylo prokázáno úmyslné zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestný čin je podle §4 písm. a) tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto způsobem (úmysl přímý). Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, jenž si pachatel představoval jako možný.
Z obsahu spisu se podává, že obvinění nereagovali na opakované výzvy finančního úřadu k podání daňového přiznání, případně na výzvy k odstranění jeho nedostatků, jak již bylo uvedeno výše. Pokud ve svých dovoláních jako už dříve v rámci své obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů argumentovali tvrzením, že veškeré podklady potřebné k podání daňového přiznání předali účetní a později daňovému poradci, který vedl jejich účetnictví na základě smlouvy, kterou se však nepodařilo dohledat, z výpovědi svědkyně N. N. při hlavním líčení konaném dne 3. 7. 2003 je evidentní, že jmenovaná řádně zaúčtovala veškeré doklady, které měla k dispozici. Od počátku roku 1998 však obviněné nemohla sehnat (č. l. 308, 309). Stejné skutečnosti vyplynuly rovněž z výpovědi JUDr. M. V., správce konkurzní podstaty společnosti S., s. r. o., který ihned po svém ustanovení správcem konkurzní podstaty požádal oba obviněné jako jednatele, aby mu doložili soupis majetku a veškeré účetnictví firmy. Jelikož se mu výzvy vracely jako nevyžádaná pošta, musel prostřednictvím konkurzního soudu použít hrozbu trestním stíháním v případě nespolupráce. Materiály, které po této důrazné výzvě obdržel, neobsahovaly všechny podklady, na jejichž základě by bylo možné vyhotovit účetní závěrku. Taktéž mu nebyla známa existence žádné smlouvy s účetním či daňovým poradcem, na kterého se oba obvinění opakovaně odvolávali (č. l. 309).
Povinnost vést řádně účetnictví, jakož i podat řádně a včas daňové přiznání byla z hlediska trestní odpovědnosti povinností obviněných jako jednatelů společnosti s ručením omezeným, nikoli účetního či daňového poradce, jak správně již vyjádřil ve svém rozhodnutí odvolací soud (viz str. 5). Tento soud správně vycházel i z právního názoru, že trestní odpovědnost daňového poradce by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že by mu byla ze strany obviněných řádně předána kompletní dokumentace potřebná ke zpracování daňového přiznání. Takové skutečnosti však v projednávané trestní věci shledány nebyly. Naopak bylo zjištěno a oběma soudy v napadených rozhodnutích zdůrazněno, že obvinění zamlčeli vznik daňové povinnosti, resp. okolnosti tuto povinnost zakládající i před osobou pověřenou vedením účetnictví společnosti S., s. r. o.
Námitky obviněných zpochybňující subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát a je vhodné připomenout, že soudy věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. Nalézací soud svá zjištění v tomto směru učiněná (viz str. 5b) ve svém rozhodnutí shrnul do závěru, že obvinění se činu dopustili minimálně ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], neboť při převzetí společnosti věděli, že společnost S., s. r. o., je plátcem DPH. Neučinili však vše, k čemu byli ze zákona povinni a úmyslně nepřiznali skutečně dosažený příjem, přičemž byli srozuměni s tím, že jim takto daňovou povinnost nebude možné řádně stanovit.
Nejvyšší soud v souvislosti s těmito skutečnostmi shledal, že skutková zjištění přesvědčivě naplňují znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. i po subjektivní stránce, obvinění byli tudíž správně tímto trestným činem uznáni vinnými a jejich dovolání je nutno posoudit jako zjevně neopodstatněná, neboť napadená rozhodnutí netrpí vadami, které jim obvinění vytýkali.
Pokud obvinění část svých výhrad zaměřili proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily zjištění o daňovém poradci, svědecké výpovědi svědků Ing. F. a Ing. S. či okolnosti týkající se započtení vzájemných pohledávek mezi jejich společností a společností S-P., s. r. o., nutno konstatovat, že tyto námitky obsahově nenaplňují jimi zvolený dovolací důvod, neboť směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takové námitky nelze podřadit nejen pod tento, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami a jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť dovolatelé v nich uplatnili námitky, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných P. P. a J. V. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová