ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.806.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 806/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. července 2005 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 4 T 50/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné D. B., roz. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 9 To 560/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 9 To 560/2004, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 T 50/2003, byla obviněná D. B. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.; podle §171 odst. 3 tr. zák., §24 odst. 1, §26 odst. 1 tr. zák. bylo podmíněně upuštěno od potrestání a podle §26 odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na osm měsíců za současného stanovení dohledu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. dopustila tím, že v P., v místě svého bydliště v domě, ve dnech 9. 11. 2002, 21. 12. 2002, 28. 12. 2002, 4. 1. 2003 a 25. 1. 2003 neumožnila V. K. převzít si k realizaci styku jeho nezletilou dceru A. K., tak jak byl připraven na podkladě usnesení o předběžném opatření Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2002, vykonatelného dnem 29. 5. 2002, č. j. 30 P 186/2001-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 7. 2002, č. j. 15 Co 288/2002-49, a to ačkoliv jí usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 9. 2002, které nabylo právní moci dne 5. 10. 2002, č. j. 30 P 186/2001-68, byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč z důvodu nerespektování citovaného ustanovení o předběžném opatření upravujícího styk nezletilé s jejím otcem V. K.
Obviněná napadla tento rozsudek odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 9 To 560/2004, byl k odvolání obviněné rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. zák. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, jíž jí bylo kladeno za vinu, že v P. ve dnech 9. 11. 2002, 21. 12. 2002, 28. 12. 2002, 4. 1. 2003 a 25. 1. 2003, v místě svého bydliště neumožnila V. K. převzít si k realizaci styku jeho nezletilou dceru A. K., tak jak byl připraven a oprávněn na podkladě usnesení o předběžném opatření Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2002, vykonatelného dnem 29. 5. 2002, č. j. 30 P 186/2001-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 7. 2002, č. j. 15 Co 288/2002-49, a to ačkoliv jí usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 9. 2002, které nabylo právní moci dne 5. 10. 2002, č. j. 30 P 186/2001-68, byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč z důvodu nerespektování citovaného ustanovení o předběžném opatření upravujícího styk nezletilé s jejím otcem V. K., čímž měla spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že pozornost je třeba soustředit k výkladu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v němž je upravena zásada ne bis in idem, a v daných souvislostech zmínil též ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zdůraznil, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že princip ne bis in idem není omezen jen na trestní řízení a z hlediska jeho uplatnění je rozhodující totožnost skutku, nikoliv totožnost právní kvalifikace; připomněl, že postačí, buď aby měl stíhaný delikt trestně právní povahu, anebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu. Krajský soud opřel své rozhodnutí, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., o závěr, že je porušením zásady ne bis in idem, byla-li by obviněná za totéž jednání postižena jednak v občanskoprávním řízení, jednak v trestním řízení. V občanskoprávním řízení spočíval „postih“ obviněné v tom, že Okresní soud v Táboře podle §273 odst. 1 písm. a) věta za středníkem o. s. ř. nařídil výkon rozhodnutí tím, že uložil obviněné pokutu ve výši 3.000,- Kč. Rozhodnutí o uložení pokuty nabylo právní moci dne 23. 2. 2004, tedy před tím, než byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně v trestním řízení. Podle názoru odvolacího soudu je pokuta ve výši 3.000,- Kč nepochybně sankcí represivní povahy, jejímž účelem je donutit obviněnou k tomu, aby respektovala rozhodnutí soudu a umožnila styk nezletilého dítěte otci tak, jak byl upraven. Soud uzavřel, že byla-li by obviněná za stejné jednání odsouzena v trestním řízení, byla by fakticky postihována dvakrát (strana 4 napadeného rozsudku).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněné. Odkázala v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka vyjádřila zásadní nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že vydání odsuzujícího rozsudku v posuzované trestní věci je v rozporu se zásadou ne bis in idem vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, pakliže porušení této zásady spatřoval v tom, že obviněné byla pravomocným usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 30 P 186/2001, podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč za zmaření styku otce V. K. s nezletilou dcerou A. K. ve dnech 9. 11. 2002, 21. 12. 2002, 28. 12. 2002, 4. 1. 2003 a 25. 1. 2003, tj. v termínech shodných s termíny popsanými v obžalobě i ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud podle dovolatelky při argumentaci judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neodkázal na žádné konkrétní rozhodnutí tohoto soudu a porušení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. odůvodnil pouze obecným odkazem.
Nejvyšší státní zástupkyně poukazovala na to, že v dané trestní věci jde o situaci charakterizovanou tím, že obviněná svým jednáním spočívajícím ve zmaření oprávněného styku otce s nezletilou dcerou jednak vyvolala stav, na který bylo reagováno opatřením podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (uložením pokuty v opatrovnickém řízení), a současně týmž jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., na což bylo reagováno jejím trestním stíháním. V této souvislosti zmínila rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Oliveirová proti Švýcarsku, z jehož obsahu je významné, že není porušením čl. 4 Protokolu č. 7, aby dva různé orgány posuzovaly různá porušení zákona, i když vyplývají z jednoho trestného činu, jestliže jde o případ ideálního souběhu porušení zákona, který je charakterizován tím, že jeden trestný čin se štěpí na dvě odlišná porušení zákona.
Odůvodnění:napadeného rozsudku není podle dovolatelky přiléhavé, neboť v daném případě nejde při ukládání opatření podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o stíhání a potrestání ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nýbrž o donucovací opatření v rámci vykonávacího řízení.
Zdůraznila, že pokud dojde k uložení druhé a dalších pokut podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (se zřetelem k zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.), jde o opatření, jehož prostřednictvím je realizováno právo oprávněné osoby na výkon pravomocného soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, zatímco prostřednictvím ustanovení §171 odst. 3 tr. zák. je v případě naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu chráněn zájem společnosti na řádném výkonu takových soudních rozhodnutí či soudem schválených dohod. Z toho podle ní plyne, že nejde o dvojí stíhání či potrestání ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nýbrž o ideální souběh porušení zákona jedním jednáním, které je v případě opakovaného uložení pokuty podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 9 To 560/2004, zrušil a aby zrušil také všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Obviněná ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého obhájce označila závěry odvolacího soudu za správné a přesvědčivé. Zdůraznila, že byla-li za svůj čin potrestána pokutou uloženou soudem, bylo by její potrestání v trestním řízení pro týž skutek porušením zásady ne bis in idem a došlo by k narušení právní jistoty a zásadním způsobem též k zásahu do práv obviněné na spravedlivý proces. Podle jejího přesvědčení nedošlo v jejím případě k ideálnímu souběhu porušení zákona, jak uváděla dovolatelka, nýbrž pouze k opakovanému porušení zákona, za což byla potrestána pokutou, která je represivní sankcí ukládanou v obecném zájmu. Nesouhlasila ani s argumentem, že opatření uložené podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je realizací práva oprávněné osoby na výkon pravomocného rozhodnutí. Podle jejího názoru soud ukládáním opatření chrání zájem společnosti (obecný zájem) na tom, aby byla soudní rozhodnutí řádně vykonávána, a to stejně jako trestní zákon v ustanovení §171 odst. 3. Rozdílem je podle ní pouze možnost relativně rychlého uložení postihu soudem v rámci civilního řízení oproti přísnějšímu postihu v trestním řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda lze obviněnou pro skutek vykazující znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. postihnout v trestním řízení, byla-li jí za totéž jednání uložena pokuta podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. se dopustí, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí.
Opatřením v občanském soudním řízení se rozumí mírnější způsoby donucení, jež lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí.
Tato opatření budou použita bezvýsledně, jestliže i poté, co byla uložena pokuta (v případě uložení první pokuty trestní odpovědnost nenastává), pachatel maří výkon rozhodnutí. Z hlediska trestní odpovědnosti stačí uložení jediné pokuty (k tomu č. 19/1998 Sb. rozh. tr.).
Krajský soud se neztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněné jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. s tím, že vydání odsuzujícího rozsudku je v posuzované trestní věci v rozporu se zásadou ne bis in idem vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Porušení této zásady spatřoval krajský soud v tom, že obviněné byla usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 3. 2003, č. j. 30 P 186/2001-128, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2004, č. j. 15 Co 64/2004-217, které nabylo právní moci dne 23. 2. 2004, uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč. Soud tak k návrhu oprávněného - otce - nařídil výkon rozhodnutí podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž obviněná - matka - neumožnila kontakt otci s dcerou nejméně ve dnech 9. 11. 2002, 21. 12. 2002, 28. 12. 2002, 4. 1. 2003 a 25. 1. 2003, tj. v době shodné s vymezením doby páchání skutku v obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně. Pokuta uložená podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podle krajského soudu „nepochybně sankcí represivní povahy, jejímž účelem je donutit obviněnou k tomu, aby respektovala rozhodnutí soudu a umožnila styk nezletilé otci tak, jak byl upraven“ a byla-li obviněná za stejné jednání odsouzena v trestním řízení, byla by podle něj fakticky postihována dvakrát.
Těmto závěrům odvolacího soudu přisvědčit nelze.
Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v podobách obsažených v ustanovení §11 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Významné je podle odvolacího soudu právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v tomto kontextu též připomíná (byť jen obecným odkazem) ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je podle Nejvyššího soudu v tomto konkrétním případě závislá na určení povahy a smyslu pokuty ukládané podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §272 odst. 2 o. s. ř. před nařízením výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí soud písemně nebo ústně do protokolu vyzve toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě upozorní též na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Podle odst. 3 tohoto ustanovení soud může požádat též příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí.
Podle §273 odst. 1 o. s. ř. zůstane-li výzva podle §272 odst. 2 bezvýsledná, nařídí soud výkon rozhodnutí, kterým a) tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, uloží pokutu; výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 50 000 Kč a připadají státu, nebo b) nařídí odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.
Pokuta podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je určitým způsobem (jedním ze dvou, jež zákon předjímá) specifického výkonu rozhodnutí, totiž „výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí\", který - jako zvláštní institut části šesté občanského soudního řádu - je upraven v jeho ustanovení §272 až §273a. Ačkoliv podle §272 odst. 1 o. s. ř. se předchozí ustanovení této části (§252 až §269) nepoužijí, je zjevné, že obecné (základní) zásady výkonu rozhodnutí jsou sledovány i zde.
Z toho plyne, že jak uložení pokuty podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak faktické (fyzické) odnětí (příp. i předání) dítěte jsou sice zvláštními způsoby výkonu rozhodnutí, nicméně platí pro ně v rozhodném smyslu vše, co platí ohledně jiných způsobů výkonu, jež předpokládá - jako přípustné - občanský soudní řád.
Výkon rozhodnutí slouží k nucené realizaci (za účasti státního donucení) těch práv a povinností, jež byly kvalifikovaně deklarovány (konstituovány) soudními rozhodnutími a dalšími tzv. exekučními tituly (viz §274 o. s. ř.). Podle §251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Výkon rozhodnutí tedy není ani sankcí za porušení práva, ani trestem z pohledu práva veřejného, nýbrž sleduje výlučně uskutečnění toho, co v konkrétních - a jde-li o výkon soudního rozhodnutí typicky soukromoprávních - poměrech nebylo uskutečněno (plněno) dobrovolně.
Soustředěnost do konkrétního právního vztahu dítěte, rodičů, případně dalších osob, jsou-li nositelé příslušných práv (tj. okruhu účastníků řízení, z něhož vzešel vykonávaný titul), a cíl (smysl a účel), jímž je nastolení právě těch poměrů (právních postavení, resp. struktury práv a povinností), které odpovídají obsahu výroku titulu, jenž je vykonáván, jsou pro nakládání s institutem výkonu rozhodnutí podle §272 až §273a o. s. ř. rozhodující; veřejnoprávní přesah je vystižen jen tím, že stát přebírá logicky odpovědnost za to, že soudy vydaná rozhodnutí - v jednotlivých věcech - budou reálně respektována.
Tyto znaky se pak logicky spojují i s jednotlivými dílčími instrumenty výkonu rozhodnutí, včetně jeho způsobů; platí tudíž i pro způsob výkon rozhodnutí podle §273 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Ani pokuta podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není sankcí či trestem, ale slouží jen a jen k tomu, aby jejím prostřednictvím byl povinný subjekt přinucen jednat tak, jak to odpovídá exekučnímu titulu. Její povaha je zcela shodná s faktickým odnětím dítěte podle §273 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; od něho se liší jen tím, že k odnětí dítěte působí toliko nepřímo (k tomu viz též V. Kurka, L. Drápal. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, a. s. Praha 2004, str. 729-737).
Lze proto shrnout a zdůraznit, že pokutu podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nelze vnímat jako sankci za porušení práva, nýbrž jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Neméně důležité je, že uložení pokuty zde sleduje především ochranu zájmu jednoho z účastníků řízení (na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu), a má tedy zásadně charakter soukromoprávního prostředku domoci se práva. Nelze proto souhlasit s názorem obsaženým ve vyjádření obviněné k dovolání, že soud ukládáním opatření podle §273 o. s. ř. chrání zájem společnosti (na tom, aby byla soudní rozhodnutí řádně vykonávána) stejně jako trestní zákon v ustanovení §171 tr. zák., přičemž rozdílem je pouze možnost relativně rychlého uložení postihu soudem v rámci civilního řízení oproti přísnějšímu postihu v trestním řízení.
Při ukládání opatření podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde o stíhání a potrestání ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, ale o donucovací opatření v rámci výkonu rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že pokuta uložená podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je „nepochybně sankcí represivní povahy“, není správný; nevystihuje skutečnou povahu uložení pokuty coby jednoho z možných způsobů výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a tedy výlučného prostředku donucení povinného k respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu o výchově nezletilých dětí. Neujasněnost povahy opatření podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je zřejmá i z toho, že soud je označuje jako sankci represivní povahy, jejímž účelem je však donutit obviněnou k respektování poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu o výchově nezletilých dětí, což v sobě v daném kontextu obsahuje logický rozpor.
Nejvyšší státní zástupkyně proto výstižně a správně uvedla, že uložení druhé a dalších pokut podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. představuje opatření, jehož prostřednictvím je realizován právo oprávněného na výkon pravomocného soudního rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, zatímco prostřednictvím ustanovení §171 odst. 3 tr. zák. je v případě naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu chráněn zájem společnosti na řádném výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí. Jde tudíž o dvě odlišná porušení zákona, odlišná svým účelem i funkcí, a nejde o dvojí stíhání či potrestání ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jak ustanovení §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak i ustanovení §171 odst. 3 tr. zák. mají v sobě obsaženu možnost (§273 o. s. ř.), ba dokonce nutnost (§171 odst. 3 tr. zák.) opakovaného ukládání pokuty.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že právní názor odvolacího soudu nemůže obstát ani se zřetelem k tomu, že v případě bezvýsledně uplatněného druhého z možných způsobů výkonu rozhodnutí, tj. odnětí dítěte, by již úvaha o „sankci represivní povahy“ byla zjevně nemístná, ačkoliv jde - spolu s pokutou - o rovnocenný způsob daného výkonu. Nelze připustit, aby jeden z těchto výkonů (mírnější) bránil trestnímu stíhání, a druhý (přísnější) nikoli. Povahu trestu nemůže z pokuty ukládané podle §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. učinit jen terminologické označení tohoto způsobu výkonu rozhodnutí, není-li to jeho smyslem a účelem, a to evidentně není.
Krajský soud tedy pochybil, pokud uzavřel, že ve skutku obviněné, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nelze spatřovat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že správný nebyl ani procesní postup krajského soudu, byla-li obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěna. Za předpokladu, že by byl správný závěr soudu, že trestní stíhání a odsouzení obviněné by bylo porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, bylo by její trestní stíhání nepřípustné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s již uvedeným čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a jako takové by muselo být zastaveno [§257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 tr. ř.].
Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková