ECLI:CZ:NS:2006:11.TVO.12.2006.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2006 stížnost obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. M. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 T 16/2003, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3
tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce odvolání a trestní věc se v době rozhodování o vazbě nacházela ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, podle §71 odst. 4, 6, 7 tr. ř. ponechal obviněného J. M. i nadále ve vazbě z důvodu §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které žádá, aby Nejvyšší soud při jejím posuzování zvážil skutečnost, že se ke Krajskému soudu v Plzni dostavil sám a dobrovolně, přestože věděl, že byl v řízení vedeném proti němu jako proti uprchlému odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let. Dále uvádí, že není jeho chybou, že jej příslušné orgány v zahraničí nevypátraly, když v zahraničí se zdržoval legálně, přičemž pracoval a pohyboval se na veřejnosti. V žádném případě se však neskrýval. Odmítá tvrzení, že se vyhýbal trestnímu stíhání útěkem do zahraničí, neboť toto není podloženo žádnou právně relevantní skutečností.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k tomuto závěru.
O důvodnosti vazby obviněného J. M. bylo v průběhu dosavadního řízení opakovaně rozhodováno, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 T 16/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, byl obviněný uznán vinným závažným trestným činem, za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši deseti let. S ohledem na výši hrozícího trestu tak byla u obviněného dána obava z vyhýbání se trestnímu řízení, ať již tím, že by mohl uprchnout, nebo tím, že by se mohl skrývat, zcela reálná. V tomto směru je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, odůvodnění útěkové vazby hrozbou vysokým trestem. Jelikož se Nejvyšší soud s důvody vazby v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze plně ztotožňuje, nemohly stížnostní námitky obviněného J. M. uspět i s ohledem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 T 16/2003. Nejvyšší soud proto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2006
Předseda senátu: JUDr. Pavel Kučera