errNsPouceni,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2006, sp. zn. 22 Cdo 1070/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1070.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1070.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1070/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Dr. E. R., zastoupené advokátkou, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a vzájemném návrhu žalované o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 28/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2005, č. j. 6 Co 2872/2004-344, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2005, č. j. 6 Co 2872/2004-344, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2004, č. j. 9 C 28/2003-303, ve výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, že žalovaná J. P. je vlastnicí pozemkových parcel č. 563 a č. 2980/21 zapsaných na LV č. 244 v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v Č. pro obec a katastrální území K. Ú., se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2005, č. j. 6 Co 2872/2004-344, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2004, č. j. 9 C 28/2003-303,ve výrocích, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně Dr. E. R. je vlastnicí pozemkových parcel č. 563 o výměře 33 m2 zastavěná plocha a parcelní č. 2980/21 o výměře 304 m2 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště Č., obec a katastrální území K. Ú. na listu vlastnictví č. 244“, a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2001, č. j. 9 C 147/2000-35, výrokem pod bodem I. zamítl návrh, aby bylo určeno, že „žalobkyně Dr. E. R. je vlastníkem pozemkových parcel č. 563 o výměře 33 m2 zastavěná plocha a parcelní č. 2980/21 o výměře 304 m2 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č., obec a k. ú. K. Ú., na LV č. 244“. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že žalovaná je vlastnicí uvedených pozemkových parcel. Dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1317/2001-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně Dr. E. R. je vlastnicí pozemkových parcel č. 563 o výměře 33 m2 zastavěná plocha a parcelní č. 2980/21 o výměře 304 m2 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č., obec a katastrální území K. Ú., na LV č. 244.“ Návrh, kterým by bylo určeno, že vlastnicí uvedených pozemkových parcel je žalovaná zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rodiče žalované A. a K. Š. nepozbyli vlastnictví k pozemku parc. č. 2980 k. ú. K. Ú. (původně parc. č. 347 k. ú. O.) dohodou o bezúplatném převodu tohoto pozemku na stát z roku 1964, neboť šlo o absolutně neplatný právní úkon pro neurčitost a nedostatek písemné formy (nabídka a přijetí daru nebyly na jedné listině). Stát však s tímto pozemkem nakládal a v roce 1971 přidělil jeho část – pozemek parc. č. 2980/21 do osobního užívání manželům V., se kterými uzavřel rovněž dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku. Ti na pozemku zbudovali chatu, kterou v roce 1985 prodali žalobkyni. Žalobkyně užívala spolu s chatou i pozemky parc. č 2980/21 a parc. č. 563 (stavební plocha, oddělená z původního pozemku parc. č. 2980/21) v dobré víře, že na ni právo osobního užívání těchto pozemků přešlo s vlastnictvím chaty podle tehdy platného §218 ObčZ. Vzhledem k neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků (stát nebyl jejich vlastníkem), žalobkyně nenabyla vlastnictví k těmto pozemkům transformací práva osobního užívání podle §872 odst. l ObčZ. Protože byla oprávněnou držitelkou práva osobního užívání k pozemkům, nabyla k nim vlastnictví vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., když si mohla započíst i oprávněnou držbu tohoto práva jejími právními předchůdci. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku překážky věci rozsouzené, kterou žalobkyně vznesla s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně z 22. 10. 1997, sp. zn. 23 C 41/97. Tímto rozsudkem byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba žalované a její sestry, kterou se domáhaly určení, že jim mimo jiné náleží dědické právo k pozemku parc. č. 2980/21. Odvolací soud také uvedl, že vzhledem k závěru o vydržení vlastnického práva žalobkyní k předmětným pozemkům, se již nemusel zabývat otázkou, zda žalovaná nabyla dědictvím pozemky po své matce. K odvolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 19/2002-138, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1317/2001-108, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zaujal názor, že žalobkyně nevydržela vlastnické právo k pozemkům podle §134 odst. l ObčZ , neboť ona ani její právní předchůdci nemohli být z titulu práva osobního užívání do 31. 12. 1991 držiteli pozemků, ale jen jejich detentory; z dohody o zřízení práva jejich osobního užívání, uzavřené s jejich vlastníkem, tj. státem, které by předcházelo rozhodnutí o přidělení takových pozemků do osobního užívání, mohli být v dobré víře, že jí náleží právo pozemky užívat, nikoli že jim pozemky patří. Dále dovolací soud uvedl, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo vydržením ani v době od 1. 1. 1992. I když mohla být v dobré víře, že pozemky nabyla transformací práva osobního užívání, pozbyla ji před uplynutím desetileté vydržecí doby v roce 1997, kdy bylo zahájeno řízení ve věci sp. zn. 23 C 41/97. Odvolací soud usnesením z 12. listopadu 2002, č. j. 6 Co 2439/2002-161, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a uložil mu, aby se zabýval otázkou, zda vlastnické právo k pozemkům k 1. 1. 1992 vydržel stát. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. září 2004, č. j. 9 C 28/2003-303, rozhodl stejně jako ve svém prvním rozsudku ze 7. 3. 2001, sp. zn. 9 C 147/2000-35, když žalobu i vzájemný návrh zamítl. Po doplnění dokazování zjistil, že v katastru nemovitostí na LV č. 244 pro k. ú. K. Ú. nejsou již jako duplicitní vlastnice pozemků zapsány žalobkyně a žalovaná, ale žalobkyně a A. Š. (matka žalované) k ideální ½, jak o tom vydal 23. 7. 2003 oznámení o opravě chyby Katastrální úřad v Č. Ten také 19. 9. 2003 rozhodl, že se nesouhlasu žalobkyně s provedenou opravou nevyhovuje a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Č. z 28. 11. 2003. Katastrální úřad opravu odůvodnil tím, že A. Š. nabyla spoluvlastnický podíl dědictvím po manželovi K. Š., zemřelém v roce 1970, zatímco žalovaná podle rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví po její matce A. Š. byla nesprávně vyznačena jako vlastnice pozemku parc. č. 2980, původně č. 347, neboť ten předmětem dědického řízení nebyl. Po tomto doplnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že stát nenabyl vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, neboť na základě dohody o bezúplatném převodu původního pozemku parc. 2980 z roku 1964 nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří. Protože neshledal, že žalobkyně nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům, s poukazem na důvody uvedené v předchozích rozhodnutích soudů dovolacího a odvolacího, znovu zamítl žalobu žalobkyně na určení jejího vlastnictví k těmto pozemkům. Poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, podle kterého naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti není dán, pokud osoby, v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsané, nejsou účastníky řízení. Dospěl tak k závěru, že po změně zápisu v katastru nemovitostí, v důsledku kterého již není žalovaná zapsána jako duplicitní vlastnice předmětných pozemků, nemá žalobkyně vůči žalované naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům. Zamítnutí vzájemné žaloby žalované, že je vlastnicí sporných pozemků, odůvodnil soud prvního stupně rovněž tím, že došlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 244, a „v důsledku nastalé změny tak žalovaná v průběhu řízení ztratila svou pasivní legitimaci.“ K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. února 2005, č. j. 6 Co 2872/2004-344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně vlastnictví k pozemkům nenabyla. Rozvedl znovu, jak už vyplývalo i z předchozích rozhodnutí v této věci, že žalobkyně nenabyla vlastnictví transformací práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické podle §872 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1192 Sb., ani vydržením podle §132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nebo podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Za správný považoval i závěr, že vlastnictví k pozemkům nevydržel pro nedostatek dobré víry ani stát. Přitom na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na žalovaném určení i poté, co žalovaná již není zapsána v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastnice pozemků. Jestliže nyní je v katastru nemovitostí zapsána jako duplicitní vlastnice pozemků matka žalované, která ovšem zemřela, „žalobkyně nemůže jinak, než vést spor proti zákonné nástupkyni zemřelé, tedy její dceři. Samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ještě neznamená, že je v souladu s hmotným právem a není možné tuto otázku zkoumat. Navíc řízení bylo zahájeno v roce 2000, kdy nebylo pochyb o tom, že účastnice jsou v katastru nemovitostí duplicitně zapsány.“ Proto jak žalobkyně, tak žalovaná mají podle odvolacího soudu naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Zamítnutí vzájemného návrhu žalované považoval odvolací soud za správné s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Tímto rozsudkem byla sjednocena judikatura ohledně vztahu ochrany vlastnického práva podle předpisu obecného a speciálního, tj. zákona o půdě č. 229/1991 Sb. jako předpisu restitučního tak, že osoba, které přísluší ochrana podle §6 odst. 1 písm. p) tohoto restitučního předpisu, neboť její věc přešla na stát bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecného práva, a to ani cestou žaloby na jeho určení. Přitom převzetím věci bez právního důvodu rozumí se podle rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 361/2004, i její převzetí na základě neplatného právního úkonu. V daném případě pozemky (původní pozemek parc. č. 2980) přešel na stát na základě neplatné dohody o bezúplatném darování a žalovaná i ohledně pozemku parc. č. 2980 uplatnila nárok podle zákona o půdě u Pozemkového úřadu v Č., o němž nebylo dosud rozhodnuto. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jak výslovně uvádí, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jenOSŘ“). Odůvodňuje je tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a že řízení je postiženo vadami. Dovolatelka uvádí souhrnně důvody proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jak její žaloba, tak vzájemná žaloba žalované. Dovolací soud proto seřadil její dovolací námitky podle toho, který z uvedených výroků napadají. K výroku rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba, žalobkyně namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o neplatnosti darovací smlouvy z roku 1964, kterou rodiče žalované převedli nemovitosti na stát. Odvolací soud nevzal v úvahu, že podle tehdejšího vl. nař. 15/1953 Sb. byl národní výbor oprávněn pořizovat opisy listin. Jestliže byl pořízen opis listiny, obsahující nabídku daru, a na téže listině potvrzeno přijetí daru, je darovací smlouva z roku 1964 úkonem platným. Kromě toho, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že darovací smlouva byla úkonem neurčitým, postup podle §46 odst. 2 tehdy platného ObčZ nebyl dodržen (smlouva nebyla na jedné listině), a tudíž stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, pak použil obecný předpis, aniž zvážil konkurenci předpisu obecného a zvláštního, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dále žalobkyně uvádí, že podle rozsudku odvolacího soudu nepatří pozemky žádné z účastnic, ale ani státu a vytvořil se tak stav, že pozemky jsou věcmi bez vlastníka. Přitom restituční předpisy vycházejí z toho, že stát se stal vlastníkem nemovitostí, i když při jejich nabytí předpisy nebyly dodrženy. Žalobkyně připomíná, že kupní smlouvou z roku 1985 přešlo na ni právo osobního užívání pozemků a žalovaná vůči ní jako fyzické osobě žádný restituční nárok ve lhůtě stanovený restitučním předpisem neuplatnila, tudíž došlo k jeho prekluzi. Zdůrazňuje, že to byl stát, kdo s pozemky fakticky nakládal, když je právním předchůdcům žalobkyně přidělil do osobního užívání ke zřízení stavby, kterou postavili. Právo osobního užívání pozemků je také chráněno, neboť §11 zákona o půdě stanoví, že tyto pozemky nelze oprávněné osobě vydat. Odvolací soud nezval rovněž v úvahu, že pokud nebyly pozemky projednány v dědickém řízení po matce žalované, pak připadly státu. K výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalované, dovolatelka uvádí, že uplatňuje jako dovolací důvod, „zda lze připustit vzájemnou žalobu žalované, když k takové žalobě není žalovaná aktivně legitimovaná.“ Poukazuje na to, že žalovaná je oprávněnou osobou po zemřelých rodičích, vztahuje se tak na ni zákon o půdě a tudíž se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva k pozemkům podle obecných předpisů. Za významnou považuje také otázku, zda se žalovaná může domáhat určení vlastnického práva k pozemkům, když není v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice zapsána, neboť pozemky připadly státu vzhledem k tomu, že nebyly v dědictví po matce žalované projednány, a dále proto, že kdyby se žalovaná domáhala jako dědička jejich vydání podle §485 ObčZ, šlo by o nárok promlčený. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované ani odvolací soud nepřihlédl k překážce věci rozsouzené, spočívající v rozsudku vydaném ve věci sp. zn. 23 C 41/97. Dovolatelka ještě v podání z 23. 5. 2005, podaném téhož dne na poště, tj. v dovolací lhůtě, opakovala již uvedené námitky a dodala, že v obdobné věci, vedené rovněž vůči žalované, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 361/2004. Uvedla ještě, že otázkou zásadního významu je, zda se může v katastru nemovitostí evidovaný vlastník nemovitosti domáhat určení vlastnictví k této nemovitosti podle obecného předpisu, v případě, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době, uplatnila nárok podle restitučních předpisů u pozemkového úřadu a nikoli proti fyzické osobě, která nemovitost fakticky drží a užívá a o restitučním nároku nebylo dosud rozhodnuto. Konečně bez jakékoliv konkretizace uvedla, že rozsudek odvolacího soudu „nemá oporu v provedeném dokazování“. Dovolací soud se nezabýval obsahem dalšího podání žalobkyně z 28. 6. 2005, označeného jako „vyjádření žalobkyně v již podaném dovolání“, ani jejím sdělením z 20. 10. 2005. Šlo o podání doručená po uplynutí dovolací lhůty a dovolací soud také nepřihlíží jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku k novým skutečnostem, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné, a to jak z hlediska subjektivního (tj. zda bylo podáno osobou, která je k tomu oprávněna), tak hlediska objektivního (zda směřuje proti takovému rozhodnutí, které lze dovoláním napadnout). Jak už uvedeno, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků, tak ve výroku, kterým byl zamítnutý vzájemný návrh žalované, že vlastnicí předmětných pozemků je žalovaná. Jde o dvě samostatné, na sobě nezávislé věci. Podle §240 odst. 1 OSŘ účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku v 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaném pod C 5154/svazek 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že „z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.“ V daném případě byl vůči žalobkyni vzájemný návrh žalované soudem prvního stupně zamítnut a pokud odvolací soud v této části rozsudek potvrdil, pak žalobkyni nebyla tímto rozhodnutím odvolacího soudu způsobena žádná újma. Dovolání žalobkyně proti tomuto potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není proto subjektivně přípustné. Protože tak bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn, bylo dovolacím soudem odmítnuto / 243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/. Pokud žalobkyně ohledně tohoto výroku také namítala, že odvolací soud nepřihlédl k překážce věci rozsouzené, jde o tzv. zmatečnostní vadu, proti které by se mohla bránit jen žalobou pro zmatečnost / 229 odst. 2 písm. b) OSŘ/, která je rovněž mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Naproti tomu k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků, je žalobkyně subjektivně oprávněna. To však s výjimkou dovolací námitky, kterou zpochybnila otázku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Odvolací soud totiž nepovažoval její žalobu za neopodstatněnou nikoli pro nedostatek naléhavého právního zájmu, ale proto, že žalobkyně nepovažoval za nositelku hmotného práva – vlastnici předmětných pozemků. Dovolací soud proto dále zkoumal, zda jde o dovolání objektivně přípustné z pohledu dalších dovolacích námitek žalobkyně. Podle §236 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona OSŘ. O takový případ však nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, ale soud rozhodl vždy stejně - žalobu žalobkyně zamítl. Dále by dovolání mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání může být podle tohoto ustanovení jen pro otázky právní a v dovolání nelze proto úspěšně tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo, 1986/2001, publikované pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí). Žalobkyně uvedený důvod v dovolání ostatně ani nekonkretizovala. Dovolací soud neshledává, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu pro posouzení otázky neplatnosti darovací smlouvy uzavřené v roce 1964 mezi rodiči žalované a státem pro nedostatek písemné formy ve smyslu §40 a §46 odst. 2 tehdy platného ObčZ, neboť k závěru o neplatnosti této smlouvy dospěl odvolací soud také pro neurčitost podle §37 ObčZ, která dovoláním zpochybněna nebyla. Zásadní význam nemá rozsudek odvolacího soudu ani ohledně námitky, že stát nabyl vlastnictví k pozemkům proto, že nebyly v dědickém řízení (dosud) projednány, když jasné znění §462 ObčZ stanoví, že státu připadne dědictví, jehož nenabude žádný dědic. Rovněž pokud se žalobkyně namítá, že soudy nevzaly zřetel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo1222/2001, který řešil otázku vztahu ochrany podle předpisu obecného a specielního, dovolací soud připomíná, že žalobkyně v tomto řízení ani netvrdí, že je osobou, jejíž nemovitosti přešly na stát a nelze o ní uvažovat jako o osobě, které přísluší ochrana podle speciálního restitučního předpisu. Uvedený rozsudek byl významný pro posouzení vzájemného návrhu žalované a odvolací soud z něj také vycházel. Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky účinků dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřené na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, a to v případě, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu. K této otázce se vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, kde uvedl: „Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§872 odst. 1 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§130 odst. 1, 2 ObčZ). Občanský zákoník ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., pojem „věcné právo“ neužíval. Přesto je nepochybné, že právo osobního užívání pozemku (§198 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo právem věcným; to vyplývá z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Právo osobního užívání pozemku bylo právem připouštějícím trvalý výkon a proto mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva; i když §132 odst. 2 ObčZ se v této souvislosti zmiňuje výslovně o vlastníkovi, vztahuje se pravidlo tam uvedené obdobně i na oprávněného držitele práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 536/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 54/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1994, obdobně viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 592, Čermák, K.: Držba a průmyslová práva. Bulletin advokacie č. 10/1999). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1. 1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle §872 odst. 1 ObčZ v právo vlastnické. “ Nejvyšší soud tedy dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že i oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem. Vzhledem k tomu není rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení vlastnictví, správný. V dalším řízení bude třeba zjistit, zda žalobkyně případně její právní předchůdci byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání, tedy zda při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že pozemek, ke kterému bylo jejich právo zřízeno, byl v soukromém vlastnictví. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu je důvodné, rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 a 3 OSŘ). Dovolací soud podotýká, že věc se vrací odvolacímu soudu z toho důvodu, že oproti soudu prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem na žalovaném určení a žalobu shledal neopodstatněnou z důvodu nedostatku věcné legitimace žalobkyně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. V Brně dne 31. ledna 2006 JUDr. Marie Rezková,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2006
Spisová značka:22 Cdo 1070/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1070.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§872 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21