ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.144.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 144/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. H., b) J. H., c) M. H., d) A. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému Č. m. s., zastoupenému advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 193/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 19 Co 137/2005-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovanému bylo uloženo vydat jim v žalobě označená plátna obrazů s tím, že R. H. obrazy nabyl do vlastnictví směnnou smlouvou, uzavřenou v ústní formě s neznámou osobou v období let 1986 – 1987, případně je nabyl vydržením, když žalobci jsou jako dědici R. H. oprávněnými držiteli těchto věcí. Vydržecí lhůta počala běžet uzavřením směnné smlouvy.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 16. září 2004, č. j. 7 C 193/2002-67, výrokem I. řízení ohledně vydání dřevěného vyřezávaného rámu stříbrné barvy, dole odlomeného zastavil, výrokem II. zamítl žalobu na vydání obrazů č. V/52 plátno zcela bez rámu – Kristus klesá pod křížem, rozměr 59x76 cm, č. V/54 plátno zcela bez rámu – Kristovo setkání s Pannou Marií, rozměr 59x77 cm, č. V/50 plátno zcela bez rámu – Ležící Kristus, rozměr 59x77 cm, č. V/51 plátno zcela bez rámu – Kristus nesoucí kříž, rozměr 60x78 cm, č. V/53 plátno zcela bez rámu – Kristu poutají ruce, rozměr 59x78 cm, a č. I/1 obraz – olej na plátně, Kristus klesající pod křížem, rozměr 83x97 cm, které byly žalovanému vydány usnesením Krajského úřadu vyšetřování S. k. v K. č. j. ČVS: KVSC-3078/2000 ze dne 28. 3. 2001, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 19 Co 137/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušil; jinak jej v napadeném výroku II. potvrdil. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení usnesením z 10. 10. 2005, č. j. 7 C 143/2002-142.
Odvolací soud doplnil dokazování tak, že ze zřizovací listiny vydané S. k. dne 5. 3. 2003 zjistil, že ke dni 1. 1. 2003 se státní příspěvková organizace Okresní muzeum K. H. stala podle §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce, příspěvkovou organizací S. k. a zřizovací listinou došlo také ke změně názvu organizace na České muzeum stříbra se sídlem K. H. Touto listinou byl této organizaci krajem předán také movitý a nemovitý majetek, se kterým k 1. 1. 2003 hospodařilo Okresní muzeum K. H. Dále odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a za správný považoval jeho závěr, že žalobcům, kteří jsou dědici R. H., nar. 11. 12. 1954, zemřelého dne 9. listopadu 2000 - žalobkyně a) je pozůstalá manželka a další žalobci jeho děti - se nepodařilo prokázat, že předmětné obrazy byly ke dni smrti ve vlastnictví R. H. V průběhu trestního stíhání, vedeného pro majetkovou trestnou činnost proti R. H. a žalobci b), bylo prvních pět obrazů, jejichž vydání se žalobci domáhají, zajištěno Policií ČR při domovní prohlídce uskutečněné 5. 4. 2000 v bydlišti R. H. a poslední z obrazů byl zajištěn 18. 4. 2000 při domovní prohlídce v bydlišti žalobce b). Všechny tyto obrazy byly vydány na základě usnesení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování S. k. ze 28. 3. 2001, č. j. ČVS: KVS. C-3078/2000, Okresnímu muzeu v K. H., jako vlastníkovi. Žalobci neprokázali tvrzení, že obrazy nabyl R. H. směnnou smlouvou. K prokázání tohoto tvrzení navrhli pouze jediný důkaz – výslech žalobce J. H. Ten vypověděl, že existenci obrazů v místě bydliště otce vnímal od dětství a o důvodu držby věděl od otce, že je nabyl směnnou smlouvou s osobou, jejíž totožnost mu není známa. Žalobce J. H. má tedy pouze obecnou povědomost o směnné smlouvě, ale žalobci neprokázali, že mezi R. H. a další osobou byla uzavřena konkrétní směnná smlouva. Stejně tak žalobci neprokázali, že vlastnictví k těmto obrazům nabyl R. H. vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ, které předpokládá oprávněnou držbu věci po stanovenou vydržecí dobu. R. H. však oprávněným držitelem obrazů ve smyslu §130 odst. l ObčZ v době od roku 1987 do jejich zajištění v roce 2000 nebyl, neboť nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří. Okolnosti převzetí obrazů R. H. sice zjištěny nebyly, ale byla prokázána okolnost, která jeho dobrou víru vylučuje. Takovou okolností je, jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení PhDr. L. T., specializovaným na umělecká díla a starožitnosti, a fotografií obrazů, označení obrazů na rubu plátna, z nichž je zřejmé, že se jedná o obrazy pocházející ze sbírky právního předchůdce žalovaného Muzea V. v K. H., převzaté jím v roce 1950 z kláštera V. S výjimkou restaurovaného obrazu č. I/1 byly ostatní obrazy označeny ke dni zajištění fragmenty shodných štítků, případně rukou psaným nápisem V., z fragmentu štítku na obraze V/54 a z razítka na obraze V/53 bylo dosud z čitelného razítka zřejmé, že se jedná o obrazy ze sbírky muzea V., převzaté z kláštera V. Obrazy byly v domácnosti R. H. skladovány na jednom místě, jedná se obrazy jednoho autora, zachycující motivy Křížové cesty, a s ohledem na obecně známou skutečnost, že v 50. letech minulého století nebyly obrazy ve vlastnictví státu obchodovány, nemohl být R. H. v dobré víře, že obrazy nabyl od vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. l písm. c) OSŘ. Uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ten spatřují v tom, že soudy se nedostatečně a nesprávně zabývaly otázkou, jak přešla držba obrazů z právního předchůdce žalobců R. H. na žalovaného. Přestože byly obrazy zajištěny při domovních prohlídkách v rámci trestního řízení, žádným způsobem s tímto řízením nesouvisí. Žádné ze stíhaných osob není kladeno za vinu jednání, které by se jakkoli předmětných obrazů týkalo. Žalovaný ani ztrátu těchto obrazů nikdy v minulosti nenahlásil a přesto mu byly vydány. Správně měly být obrazy uloženy do úschovy ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu. Protože odvolání, které žalobci podali proti rozhodnutí policejního orgánu, jímž došlo k vydání obrazů, bylo Krajským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuto, nezbylo žalobcům než proti žalovanému podat žalobu na vydání věci. Žalobci jsou přesvědčeni, že v řízení prokázali nabytí obrazů R. H. na základě směnné smlouvy, a to výpovědí žalobce J. H. Ten se vyjádřil ke skutečnostem, které nelze prokázat jinak, když jeden z účastníků směnné smlouvy R. H. již nežije a druhý není žalobcům znám. Dále mají žalobci za to, že v případě držby obrazů R. H. šlo o držbu oprávněnou. Považují za nesprávný závěr, že každý subjekt označený jako „muzeum“ musí, a hlavně kdykoliv v minulosti vždy musel, znamenat pouze muzeum státní, od kterého nemůže fyzická osoba legálním způsobem nic nabýt. Soudy vycházely z předpokladu, že Muzeum V. v K. H. je znám jako subjekt, který byl právním předchůdcem žalovaného, a že své sbírky označoval v roce 1950 způsobem, který je částečně patrným na jednom z předmětných obrazů. R. H. však mohl předpokládat, že se jedná o muzeum v soukromých rukou a že vlastník muzea část sbírek zcela legálně uvedl na trh v době před zestátněním tohoto muzea. Odvolací soud také neoznačil předpis, ze kterého vyplývá, že v 50. letech minulého století nebyly obrazy ve vlastnictví státu obchodovány. Použití slova „muzeum“ na některých z předmětných obrazů tak není objektivní okolností, která by vylučovala dobrou víru R. H., že je vlastníkem obrazů. Žalobci také poukazují na to, že v §130 odst. 1 ObčZ je rovněž uvedeno, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, a že R. H. splnil i druhou podmínku pro vydržení předmětných obrazů, tedy že jeho oprávněná držba trvala po vydržecí dobu tří let. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že považuje dovolání žalobců za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnými, řádně zastoupenými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále „Soubor rozhodnutí“).
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nepovažuje. Dovolatelé ani neformulují, v čem by měla spočívat právní otázka zásadního významu ohledně závěru rozsudku odvolacího soudu, že žalobci neprokázali nabytí vlastnictví k věcem směnnou smlouvou a věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného (viz usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn,. 22 Cdo 1421/2000, publikované pod C 297/svazek 3 Souboru rozhodnutí). Rovněž v posouzení dalšího způsobu nabytí vlastnictví k věcem vydržením, resp. naplnění předpokladu oprávněné držby, se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 739, svazek 10 a rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15).
Jako nepřípustné bylo dovolání žalobců v celém rozsahu odmítnuto /§243b odst. 5 a
§218 písm. c) OSŘ/.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady žalovaného představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 200,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu