ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1727.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1727/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) B. M., a 2) V. P., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 73/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 53 Co 58/2005-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2004, č. j. 13 C 73/2001-294, ve znění usnesení ze dne 6. ledna 2005, č. j. 13 C 73/2001-319, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobkyně D. F. a žalovaných B. M. a V. P. k pozemku parc. č. 220 s nouzovou stavbou č. p. 1316 o celkové výměře 267 m² v k. ú. P. S., zapsaného na LV č. 2550 u Katastrálního úřadu P.“, a tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, každé s podílem jedné ideální poloviny. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „po právní moci tohoto rozsudku bude ze soudní úschovy vedené zdejším soudem pod č. j. 18 Sd 365/2004-8 žalobkyni D. F. zaplacena částka 440.000,- Kč (slovy čtyři sta čtyřicet tisíc korun českých) na vypořádání jejího podílu“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „po právní moci tohoto rozsudku bude ze soudní úschovy vedené zdejším soudem pod č. j. 18 Sd 366/2004-6 žalobkyni D. F. zaplacena částka 880.000,- Kč (osm set osmdesát tisíc korun českých)“. Výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice řízení – sestry, jsou spoluvlastnicemi výše uvedených nemovitostí se spoluvlastnickým třetinovým podílem každé z nich. Nemovitosti tvoří jednak pozemek – proluka mezi činžovními domy, jednak přízemní budova skladu – nouzová stavba, kterou užívá žalobkyně, zajišťující její nezbytnou údržbu. Žalované mají v úmyslu v proluce vybudovat víceúčelovou, několikaposchoďovou stavbu a k tomu disponují dostatkem prostředků. Soud vyšel z §142 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) s tím, že pokud žalované projevily vůli setrvat v podílovém spoluvlastnictví, bylo možno jejich podíly sečíst, takže jejich celkový podíl je většinový, když činí dvě třetiny proti třetinovému podílu žalobkyně (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 82/93). Žalované hodlají nemovitost využít účelněji než žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. března 2005, č. j. 53 Co 58/2005-340, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastnic (ad I.) mění jen tak, že správné označení parcelního čísla vypořádaného pozemku je 2200, jinak se v tomto výroku potvrzuje“, dále, že „ve výroku ad II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví každá částku 220.000,- Kč, přičemž na úhradu jejich povinnosti bude po právní moci tohoto rozsudku použita částka 440.000,- Kč, kterou žalované uložily do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 5 vedené pod č. j. 18 Sd 365/2004-8“ a že „ve výrocích o nákladech řízení České republiky a mezi účastnicemi navzájem a o doplatku soudního poplatku (ad IV., V., VI. a VII.), jakož i ve výroku o vrácení částky 880.000,- Kč složené do soudní úschovy žalobkyní (ad III.) se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zejména přihlédl k tomu, že žalobkyně s žalovanými ve spoluvlastnickém vztahu nehodlá nadále setrvat, přičemž s nimi řadu let nekomunikuje, zatímco žalované spolu mají bezproblémové vztahy a deklarují ochotu v budoucnu nemovitosti náležitě využít, a pro účely vypořádání je třeba sečíst velikost podílů žalovaných,které mají společně dvoutřetinový podíl na nemovitostech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelce byla nesprávným postupem v průběhu řízení odňata možnost před soudem jednat, soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost a nedostatečně ji poučil o jejích procesních právech a povinnostech, odvolací soud hodnotil důkazy, jež sám neprováděl, tyto důkazy desinterpretoval a vydal poté nesprávné rozhodnutí. Shrnuje, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a výrok soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je neurčitý, neboť z něj není zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem vypořádání. Tyto své základní teze rozvádí v podrobnostech tak, že soud prvního stupně provedl dokazování, které vycházelo jen z návrhů žalovaných a nová předsedkyně senátu většinu důkazních návrhů žalobkyně zamítla. Písemnými vyjádřeními žalobkyně se soud nezabýval. V rozporu s provedenými důkazy převzal výmluvy žalovaných ohledně zamýšleného využití nemovitostí. K závěru, že jediným kritériem rozhodování sporu je výše spoluvlastnických podílů, soud dospěl až po třech letech. K tomu bylo možno dojít již při prvním jednání soudu; protože ale toto stanovisko soud původně nezastával, nabádal účastníky k navrhování důkazů k širšími okruhu otázek a dokazování prováděl podle návrhů žalovaných. K právnímu posouzení věci dovolatelka uvádí, že soudy obecně zastávají stanovisko, že výlučným vlastníkem nemovitostí by měl být ten, kdo bydlí v jejich sousedství a může se o jejich hospodárné využití lépe postarat. Takové stanovisko dominovalo v jiných sporech účastnic, avšak v dané věci soud takto nepostupoval. Připomíná, že účastnice nabyly po svých rodičích velké množství nemovitého majetku, většinu ale do svého vlastnictví získaly žalované právě proto, že jejich vlastníkem měl být ten, kdo bydlí v jejich sousedství a může se o ně hospodárněji postarat. Dále namítá, že žalované parazitují na tom, že mají početní převahu, přičemž ale do budoucna nedokáží postupovat ve vzájemné shodě. Navíc je zřejmé, že jim žádný peněžní ústav neposkytne úvěr na výstavbu víceúčelového domu ve výši 20 milionů Kč. Jde o důchodkyně, které neobětují zbytky svých fyzických sil a prostředků k tomu, aby realizovaly výstavbu domu, který jim za jejich života žádný užitek nepřinese; navíc žijí mimo P. Naopak na straně žalobkyně by bylo zajištěno pokrytí všech potřebných stavebních profesí a zbudování vícepodlažního domu, o němž uvažuje, je tak reálné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání (§141 odst. 1 ObčZ); nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci (§142 odst. 1 ObčZ). Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze „přihlédne“. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci nebylo; současně tu není nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní. Šlo o individuální posouzení konkrétní věci a o zvažování, která z více v úvahu přicházejících skutečností pro rozhodnutí bude, případně ve spojení s dalšími okolnostmi, nejvýznamnější. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze jím zpochybňovat úvahy soudu pohybující se v rámci zákonem vymezeného volného uvážení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohly požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu