ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2820.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2820/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) J. H., b) V. H., c) J. R. a d) H. R., všech zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. M. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 249/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005, č. j. 25 Co 228/2005-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobcům a) a b) částku 3150 Kč a žalobcům c) a d) rovněž částku 3150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 8. 6. 2005, č. j. 22 Co 228/2005-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) z 17. 2. 2005, č. j. 5 C 249/2004-41, jímž bylo určeno, že „žalobci J. H. a V. H. vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. pl. 2642, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 1830/14 – zahrada, zapsaný na LV 3804 pro obec H., katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště J.,“ a že „žalobci J. R. a H. R., vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. p. č. 2646/2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 1830/39 – orná půda, zapsaný na LV č. 3804 pro obec H., katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště J.,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že 12. 6. 1975 byla sepsána kupní smlouva, podle které prodávající M. M., nar. 24. 7. 1913, převedla na kupujícího Čsl. stát – Městský národní výbor v H. pozemek parc. č. 1828/3 o výměře 4683 m2 v k. ú. H., zapsaný na listu vlastnictví č. 2031 u Střediska geodézie v J. V roce 1975 byl žalobcům a) a b) přidělen do osobního užívání za účelem stavby rodinného domku pozemek parc. 1830/14 o výměře 649 m2 a žalobci uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Po výstavbě domu čp. 1719 byl z tohoto pozemku oddělen pozemek parc. 2642 zastavěná plocha o výměře 122 m2, a pozemek parc. č. 1830/14 díl 1 a 2 o výměře 519 m2. J. a J. S. byl v roce 1975 přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. parc. 1830/18 o výměře 366 m2 a uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Na přiděleném pozemku postavili rodinný dům čp. 1723, který kupní smlouvu 28. 5. 1987 převedli na žalobce c) a d). Současně na ně touto smlouvou ze zákona přešlo právo osobního užívání k pozemkům parc. č. 2646 zastavěná plocha o výměře 134 m2 a parc. č. 1830/18, zahrada, o výměře 232 m2. K žalobě M. M., podané 5. 8. 1992 proti České republice – Okresnímu úřadu v Jičíně a městu H., bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 27. 4. 1994, č. j. 6 C 172/92-76, který nabyl právní moci 2. 8. 1994, určeno, že „kupní smlouvou z 12. 6. 1975, uzavřenou mezi prodávající M. M. a kupujícím Čsl. státem – Městským národním výborem v H. nepřešlo na kupujícího vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3, zapsaném v té době v evidenci nemovitostí na LV č. 2031 pro k. ú. H., nyní v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v J. vedené mimo jiné jako část parc. 1830/14 a 1830/18. Soudy obou stupňů dospěly v uvedené věci k závěru, že kupní smlouva vůbec nevznikla, protože podpis na předmětné smlouvě nebyl podpisem prodávající. Geometrickým plánem č. 1742-409/1998, vypracovaným 3. 5. 2000 S. G., byl jako část původního pozemku parc. č. 1828/3 oddělen z pozemku parc. č. 1830/18 pozemek parc. č. 1830/39 o výměře 8 m2. Pozemek parc. č. 2646 byl rozdělen na pozemky parc. č. 2646/1 o výměře 112 m2 a č. 2646/2 o výměře 22 m2. Pozemky parc. č. 1830/39 a parc. č. 2646/2 byly zapsány na list vlastnictví č. 3804 jako vlastnictví M. M. Na listu vlastnictví č. 2205 jako vlastnictví žalobců c) a d) zůstaly zapsány pozemky parc. č. 1814/18 o výměře 224 m2 a č. 2646/1 o výměře 112 m2. Ze stejného důvodu byly na list vlastnictví č. 3804 jako vlastnictví M. M. zapsány pozemky parc. č. 1830/14 o výměře 502 m2 a parc. č. 2642 o výměře 122 m2, zapsané původně na LV č. 2201 ve vlastnictví žalobců a) a b). Podle darovací smlouvy z 23. 4. 2002, s účinky vkladu ke dni 23. 4. 2002, darovala M. M. pozemky parc. č. 2642, 2646/2, 18130/14 a 1830/39 žalované.
Soudy dospěly shodně k závěru, že žalobcům a) a b) a právním předchůdcům žalobců c) a d) vzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům podle §205 ObčZ v tehdy platném znění, které se 1. 1. 1992, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 509/1991 Sb., transformovalo na právo vlastnické podle §872 odst. 1 ObčZ (nález Ústavního soudu z 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8). I když bylo ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 172/1992 rozhodnuto, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3 na stát smlouvou z roku 1975 nepřešlo, nemohla mít neexistence vlastnického práva státu k přidělovaným pozemkům vliv na účinnost rozhodnutí orgánu státní správy. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno až několik let poté, co příslušný orgán státní správy rozhodl o zřízení práva osobního užívání sporných pozemků ve prospěch žalobců, resp. jejich právních předchůdců, tedy v době, kdy žalobci a jejich právní předchůdci byli v dobré víře, že užívají sporné pozemky po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyla vydržením ve smyslu §134 odst. 1 ObčZ, přičemž k vydržení měly soudy přihlédnout z úřední moci. Dovozuje, že právní mocí rozsudku soudu prvního stupně z 27. 4. 1994, č. j. 6 C 172/92-76, tedy dnem 2. 8. 1994, začala běžet desetiletá vydržecí doba, která uplynula 3. 8. 2004, a žalobci žalobou uplatnili své nároky na určení vlastnictví u soudu prvního stupně až dne 25. 11. 2004. To znamená po uplynutí vydržecí doby, po kterou právní předchůdkyně žalované a žalovaná držely nepřetržitě předmětné nemovitosti v dobré víře, že jim patří, když byly jako jejich vlastnice vedeny v evidenci nemovitostí. Žalovaná i její právní předchůdkyně od roku 1995 řádně platily daně z předmětných pozemků, zatímco žalobci žádné kroky směřující k přiznání a zaplacení této daně neučinili. „Odmítnutí nabídky žalované na odkup sporných pozemků učiněné žalovanou žalobcům“ nepovažuje žalovaná za skutečnost, ze které by vyplývaly pochyby žalované o jejím vlastnictví k předmětných pozemkům. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že žalovaná a ani její právní předchůdkyně nebyly nikdy v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, neboť věděly, že jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví žalobců. Nikdy od roku 1994 nepožadovaly po žalobcích nájemné. Žalovaná byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice sporných pozemků až v roce 2000, na základě geometrického plánu vyhotoveného v témže roce. I kdyby dobrá víra žalované, resp. její právní předchůdkyně, měla být založena pravomocným rozhodnutím soudu ke dni 2. 8. 1994, jak žalovaná uvádí, pak netrvala po desetiletou vydržecí dobu. Žalobci již dopisem z 2. 6. 2004 sdělili žalované na její výzvu k odkupu pozemků, že její vlastnictví neuznávají a že se sami za vlastníky pozemků stále považují. Na žádost žalované přípisem z 16. 6. 2004 doložili rozhodné skutečnosti, které jejich vlastnictví zakládají. Existenci dobré víry žalované zpochybňuje i skutečnost, že ve stejných případech ohledně pozemků vlastnictví manželů K. zapsal tehdejší Katastrální úřad v J. duplicitní vlastnictví. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
Dovolatelka namítá, že ani odvolací soud neřešil otázku, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Aby se tímto způsobem nabytí vlastnického práva soudy zabývaly, musela by žalobkyně tvrdit skutečnosti, dokládající, že nemovitosti měla po vydržecí dobu v oprávněné držbě. Nejvyšší soud uvedl k otázce držby v rozsudku z 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, publikovaném na internetových stránkách tohoto soudu, že „držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possesionis představuje nakládání s věcí. Podstatou tohoto nakládání (corpus) není jen ve fyzickém ovládání. Corpus possesionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za „ nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.“ Dovolatelka v nalézacím řízení sice uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Sama teprve v dovolání souhlasí s tím, že vlastnictví k pozemkům nabyli žalovaní k 1. 1. 1992. Ti také pozemky, které představují část původně jim /u žalobců c) a d) jejich právním předchůdcům/ přidělených pozemků do osobního užívání ke stavbě rodinných domků, spolu s těmito stavbami od 1. 1. 1992 užívali z titulu vlastnictví a byli jejich držiteli. Žalobkyně tedy v nalézacím řízení netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách, a až v dovolání uvádí nové skutečnosti (placení daně z nemovitostí). Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 535/2000, publikovaný pod C 9, svazek 1, v Souboru rozhodnutí a dále i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované pod C 333, svazek 4, v Souboru rozhodnutí).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití
§218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a přísluší jim proto podle §243b odst. 5 a
§146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta v částce 3 000,- Kč /§§5 písm. b) §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb./ a paušální náhradou hotových výdajů 150,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 3075,- Kč jak pro žalobce a) a b), tak pro žalobce c) a d).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní –li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon tohoto rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu