ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2902.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2902/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 84/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2005, č. j. 29 Co 207/2005-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č. j. 10 C 84/2001-155, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků (dále „SJM“) tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného věci, které měli účastníci ve společném jmění manželů, a to pozemek parc. č. 430/4 o výměře 915 m2-zahradu, v katastrálním území K., zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v M. B. na LV č. 364 a stavbu (nezkolaudovanou) bez čp. postavenou na pozemku parc. č. 430/4-zahradě. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu 1 278 920,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl výroky pod body III., IV., V., VI. a VII. o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 22. 8. 1986, zaniklo rozvodem dne 24. 6. 1999. Tím došlo k zániku jejich SJM. K jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo a žalobkyně podala 19. 4. 2001 návrh na vypořádání soudem. Předmětem vypořádání učinila jen nezkolaudovanou stavbu rodinného domu bez čp., postavenou na parc. č. 430/4-zahradě a parcelu č. 430/4-zahradu v katastrálním území K. Soud prvního stupně vypořádal SJM podle §149 odst. 2 ObčZ. Stavbu rodinného domku i pozemek, na němž stavba stojí, přikázal podle shodného návrhu obou účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného. Při rozhodování o vypořádacím podílu soud prvního stupně vycházel ze stavu nemovitostí ke dni zániku manželství a dále z ceny staveb zjištěné nákladovou metodou podle vyhl. č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) 3 872 092,01 Kč a z ceny pozemků zjištěné podle téže vyhlášky ve výši 36 227,40 Kč celkem za obě věci 3 872 090,- Kč (zaokrouhleně). Tuto cenu pokládal současně za cenu tržní. Přitom zohlednil vnosy, které žalovaný vynaložil ze svého do společného majetku 230 000,- Kč (prodejem majetku z dědictví) a 1 130 000,- Kč (ze tří půjček uzavřených výhradně žalovaným). O tyto vnosy snížil hodnotu majetku v SJM na 2 512 090,- Kč. Při rovnosti podílu obou účastníků by činil vypořádací podíl ve prospěch žalobkyně 1 256 045,- Kč. Soud prvního stupně však zohlednil, že ze společných prostředků účastníků bylo vynaloženo na koupi pozemku 45 750,- Kč a polovinu z této částky uložil žalovanému zaplatit žalobkyni. Tím zvýšil vypořádací podíl ve prospěch žalobkyně na částku 1 278 920,- Kč.
Městský soud v Praze jako odvolací soud výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. To spatřoval v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení §149 odst. 2 věty druhé ObčZ v části „Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek…“, pojednávající o vypořádání vnosu do SJM. Vytýkal soudům obou stupňů, že při vypořádání SJM vzaly v úvahu jen ty částky, které žalovaný použil ze svého majetku na stavbu rodinného domu a nepřihlédly k tomu, že se jeho vnosy v původní výši 230 000,- Kč a 1 130 000,- Kč do doby, než došlo k jejich vypořádání vlivem pozdějších cenových předpisů zhodnotily. Při správném výkladu hmotněprávního pojmu „co ze svého vynaložil“ by byl jeho vypořádací podíl zcela nepatrný. Na ilustrativním příkladu pak vysvětlil správný postup výpočtu výše vnosů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou oprávněnou a že byl řádně zastoupen, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je–li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
K právní otázce, jak ji označil žalovaný v dovolání, se vyslovil Nejvyšší soud České republiky již ve stanovisku Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972, kde uvedl: „jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty by se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“ Nejvyšší soud tyto závěry zopakoval i v usnesení ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikovaném pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že právní úprava vnosů do společného jmění manželů (§149 odst. 2 ObčZ ve znění po 1. 8. 1998) je shodná s předchozí právní úpravou vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví (§150 ObčZ ve znění do 31. 7. 1998), jsou tyto závěry použitelné i pro institut SJM zavedený do ObčZ zákonem č. 91/1998 Sb., jehož vypořádání proběhlo v dané věci.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu