ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1043.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1043/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jana Eliáše Ph.D. v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o náhradu škody ve výši 10,676.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 11/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2005, č. j. 14 Co 330/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, č. j. 24 C 11/2004-68, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti státu domáhala zaplacení částky 10.676.000,- Kč s 4 % úrokem od 18. 2. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu v privatizačním procesu není důvodný. Žalobkyně, která vydražila 26.5.1995 privatizovanou jednotku za 3.810.000,- Kč, požadovala na státu náhradu ve výši rozdílu mezi hodnotou majetku této jednotky uvedenou v původním privatizačním projektu oproti hodnotě dle aukční karty, a to s odůvodněním, že při privatizaci došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v důsledku toho byl rozsah majetku vydávaného menší oproti majetku zahrnutému v privatizačním projektu. Soud s odkazem nález Ústavního soudu ČR sp. zn. 2 ÚS 93/99 dovodil, že rozhodování o privatizaci majetku státu je rozhodováním vlastníka, a proto nemůže být založena odpovědnost státu podle zák. č. 58/1969 Sb. za průběh privatizačního procesu. Žalobní tvrzení pak neumožňují jinou právní kvalifikaci.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2005, č. j. 14 Co 330/2004-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením nároku soudem prvního stupně s tím, že při uskutečňování privatizačního procesu se stát chová jako vlastník a nejde tedy o odpovědnost za činnost orgánů veřejné moci. K námitkám žalobkyně v podaném odvolání uvedl, že o nesprávný úřední postup orgánů státu se nejedná ani pokud žalobkyně spatřuje pochybení v průběhu dražby, a skutková tvrzení, že došlo k porušení stanoveného postupu při privatizaci státního majetku, posoudil soud prvního stupně správně podle zákona č. 58/1969 Sb. Nárok, jak je skutkově vymezen, nelze posoudit ani podle §420 obč. zák., neboť žalobkyně požaduje náhradu za škodu na majetku, jehož se nestala vlastnicí, a jakékoliv manipulace s majetkem ze strany jeho vlastníka v době předtím nemohly způsobit újmu na jejím majetku, jehož vlastnicí se stala až následně příklepem licitátora v dražbě. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že aplikace zákona č. 58/1969 Sb. je pojmově vyloučena, pokud stát nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž v rámci privatizačního procesu, v průběhu kterého se jako vlastník zbavuje svého majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda porušení ustanovení zák. č. 92/1991 Sb. ze strany státu v procesu převodu majetku státu v rámci režimu tohoto zákona může vést ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti státu za škodu.“ Uvádí, že nepolemizuje s právním názorem, že převod vlastnictví k majetku státu realizovaný dle zák. č. 92/1991 Sb. není výkonem státní moci a nejde proto o odpovědnost státu dle zákona č. 58/1969 Sb., avšak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nárok nelze podřadit pod jiný hmotněprávní předpis. Uvádí, že rozhodnutí o privatizaci představuje nabídku k uzavření smlouvy a škoda je dána tím, že se do vlastnictví žalobkyně nedostal majetek v rozsahu dle privatizačního rozhodnutí. Škoda jí vznikla nepřevedením části majetku privatizovaného subjektu. Akceptuje názor, že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudu, avšak požaduje, aby soudy vycházely z rozhodnutí o privatizaci ze dne 17.6.1994. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., může být pouze taková - v rozsudku řešená a dovoláním vymezená - právní otázka, jejíž řešení má význam jak pro rozhodovací činnost soudů, tak pro věc samu, tedy jejíž řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda porušení ustanovení zák. č. 92/1991 Sb. při převodu majetku státu může vést ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud však své rozhodnutí na takto obecném závěru nezaložil. Důvodem, proč shledal správným zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně je právní závěr dovozující, že není dána odpovědnost státu za tvrzenou škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. a že v daném případě tak, jak je nárok skutkově vymezen, nelze jej posoudit jako nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák.
Posouzení, zda skutková tvrzení žaloby odůvodňují v daném případě uplatněný nárok z hlediska občanskoprávní odpovědnosti státu za škodu, je založeno na jedinečném základě, a má proto význam pouze pro posouzení této konkrétní věci. Z tohoto pohledu pak rozhodnutí odvolacího soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů. Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávnost úvahy, z níž vychází jeho závěr, že z hlediska aplikace §420 obč. zák. chybí jeden ze základních předpokladů, tedy příčinná souvislost mezi postupem vlastníka při nakládání se svým majetkem a tvrzenou újmou na straně žalobkyně, spočívající v hodnotě majetku, jehož vlastnicí žalobkyně nebyla a v rámci privatizace se nestala. Platí totiž, že tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k její ztrátě, zničení apod., nevzniká skutečná škoda, spočívající v hodnotě věci, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit, a nemohlo tak dojít ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. např. rozhodnutí NS ČR z 20.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu