ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1252.2006.3
sp. zn. 26 Cdo 1252/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, ve věci žalobkyně R. R. R., s. r. o., proti žalované V. K., o stanovení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 180/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 42 Co 542/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č.j. 29 C 180/2004-46, uložil výrokem I. žalované povinnost „umožnit žalobci odstranění závad v bytě č. 4 o velikosti 1+1 s příslušenstvím na ulici V. 10, v domě č.p. 482 v O.- K. po dobu prvních dvou dnů měsíce následujícího po právní moci rozsudku“ a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 42 Co 542/2005-62, odmítl – podle §43 odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacím soudem – odvolání žalované proti citovanému usnesení soudu prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které žalovaná neodstranila ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesení ze dne 18. 7. 2005, č.j. 29 C 180/2004-53, které bylo doručeno žalované dne 3. 8. 2005) a přes poučení, jehož se jí ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně).
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 30. ledna 2006 soudu prvního stupně doručila podání nazvané „Odvolání v kauze j.č. 42 Co 542/2005-62, jež je odvolací u KS v Ostravě a vychází z řízení j.č. 29 C 180/2004-46 OS v Ostravě“, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto podání popsala důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, potažmo i s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením odvolacího osudu bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoli změněno (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu