Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 26 Cdo 1440/2006 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1440.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1440.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1440/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyň a) V. M., a b) PaedDr. R. M., proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 737/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.1.2006, č.j. 23 Co 480/2005-179, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9.11.2004, č.j. 8 C 737/2001-138, určil, že povinnost žalovaného vyklidit byt v domě č.p. 22 v P., II. kategorie, sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) není vázána na poskytnutí náhradního bytu, ale je vázána na poskytnutí náhradního ubytování, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.5.1991, č.j. 5 C 193/91-5, které nabylo právní moci dne 17.6.1991, byl schválen smír uzavřený mezi tehdejším vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, a žalovaným, kterým se žalovaný zavázal byt vyklidit po přidělení náhradního bytu, eventuálně náhradního ubytování, postačí-li podle tehdy platných předpisů. V době schválení citovaného smíru žalovaný byt užíval společně s manželkou a dvěma nezletilými dětmi, kteří se z tohoto bytu trvale odstěhovali v roce 1993. Dále vycházel soud z poznatku, že minimálně v době od roku 1995 do roku 2000, kdy v bytě došlo k odpojení elektřiny a tím i čerpadla vody, žalovaný byt bez vážného důvodu neužíval a od r. 2000 do r. 2003 neučinil nic pro zprovoznění přívodu vody do bytu. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že došlo ke změně poměrů na straně žalovaného oproti stavu předpokládanému původním rozhodnutím (schváleným smírem), jímž bylo vyklizení předmětného bytu vázáno na zajištění bytu náhradního, neboť žalovaný již po delší dobu byt neužívá, je rozvedený a žije sám. Soud prvního stupně uzavřel, že výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako podmínky vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. a nadále vázal vyklizení předmětného bytu pouze na poskytnutí náhradního ubytování. K odvolání žalobkyň i žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17.1.2006, č.j. 23 Co 480/2005-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a dospěl k témuž právnímu závěru. Podotkl, že ačkoli právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění bytu náhradního bylo přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, nesmí být jeho další výkon v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě došlo podle odvolacího soudu od doby uzavření již citovaného smíru ke změně poměrů, neboť žalovaný od roku 1993 žije sám bez příslušníků domácnosti, a proto není nadále nutné vázat jeho povinnost byt vyklidit na zajištění náhradního bytu, nýbrž postačí mu poskytnout náhradní ubytování. Současně však nelze žalovanému uložit povinnost vyklidit předmětný byt zcela bez bytové náhrady, čehož se domáhaly žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by měl zajištěnu jinou možnost bydlení. Podle názoru odvolacího soudu bylo proto nadbytečné zabývat se důvody, pro které žalovaný byt neužíval nebo jej užíval pouze občas. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v jehož textu směšuje samotnou přípustnost dovolání vycházející z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s uplatněným dovolacím důvodem – posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nesprávného právního posouzení věci dle ust. §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že předmětný byt nemohl od roku 1994 řádně užívat, neboť byl v důsledku odpojení přívodu vody pronajímatelem neobyvatelný. Z téhož důvodu byli nuceni byt opustit i jeho rodinní příslušníci. Navíc žalovaný podotýká, že k obnovení dodávky vody nedošlo, ačkoli tato povinnost byla žalobkyním stanovena pravomocným soudním rozhodnutím. Odmítá v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyjádřený „právní názor, že pro změnu soudem schváleného smíru o zajištění bytové náhrady je rozhodující, že ode dne schválení smíru došlo ke změně poměrů, a je zcela nerozhodné, proč a z jakých důvodů k této změně došlo, kdo tuto změnu způsobil a měl-li žalovaný možnost tuto změnu nějakým způsobem ovlivnit“, a z tohoto důvodu rovněž nesdílí názor soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že další podmiňování jeho povinnosti předmětný byt vyklidit zajištěním náhradního bytu je v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci určení, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění náhradního bytu. K okolnosti, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2001, č.j. 8 C 737/2001-28, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2002, č.j. 23 Co 95/2001-41, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, nelze přihlížet, neboť předmětem řízení bylo tehdy přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a teprve poté, co vyšla v řízení najevo existence usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 1991, č.j. 5 C 193/91-5, podáním ze dne 2. 9. 2003 navrhly žalobkyně změnu žalobního petitu na určení, že povinnost k vyklizení bytu (stanovená naposledy citovaným usnesením) není vázána na zajištění náhradního bytu, tato změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2003, č.j. 8 C 737/2001-89, a o takto změněné žalobě rozhodovaly soudy obou stupňů v dalším řízení rozsudky ze dne 9. 11. 2004 a ze dne 17. 1. 2006. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci dovolatel nesouhlasí s právním posouzením soudem zjištěného skutkového stavu (tj. změny poměrů na straně žalovaného, kterou však tento podle svého tvrzení „nemohl ovlivnit“) a z něj vyplývajícím závěrem o dalším výkonu práva žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění náhradního bytu jako odporujícímu dobrým mravům ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel ze skutkového zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.5.1991, č.j. 5 C 193/91-5, které nabylo právní moci dne 17.6.1991, byl schválen smír uzavřený mezi právním předchůdcem žalobkyň a žalovaným o zrušení práva žalovaného k předmětnému (podnikovému) bytu, který se žalovaný zavázal vyklidit poté, kdy mu bude přidělen byt náhradní, příp. náhradní ubytování, postačí-li podle zákona. Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jenž nabyl účinnosti dne 1.1.1992, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec. Uvedené ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt. V řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., jde o posouzení, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením, obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. 1. 1992 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo1138/99, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, 2003, str. 132). Podle §67 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jeno.s.ř. před novelou“) mohli účastníci uzavřít smír u kteréhokoliv okresního soudu; podle §69 o.s.ř. před novelou platí pro smír uzavřený ve smírčím řízení podle §67 a násl. ustanovení §99 o.s.ř. Podle §99 odst. 3 věty první o.s.ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Se zřetelem k uvedenému lze tedy ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. vztáhnout i na případ, kdy byla na základě smíru uzavřeného podle §67 o.s.ř. povinnost k vyklizení vázána na přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že shora označený smír uzavřený mezi právním předchůdcem žalobkyň a žalovaným je nutno považovat za rozsudek ukládající vyklizení po zajištění náhradního bytu. Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů. Právní názor uvedený v citovaném rozhodnutí je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Nelze ani přehlédnout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V posuzovaném případě se soudy obou stupňů neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že změna poměrů na straně dovolatele oproti stavu v době schválení již citovaného soudního smíru odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž pouze náhradního ubytování, neboť další výkon smírem založeného práva žalovaným by byl v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání poukazem na rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (nebo přesněji řečeno zpochybněním závěru, že další trvání na poskytnutí náhradního bytu by bylo výkonem práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyním nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2006 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:26 Cdo 1440/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1440.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21