Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 26 Cdo 1914/2005 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1914.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1914.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1914/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně P. K. a T. K., o nahrazení souhlasu s výměnou bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 147/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2005, č.j. 14 Co 214/2005-58, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č.j. 19 C 147/2004-36, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu s výměnou bytů a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 6. 2005, č.j. 14 Co 214/005-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vzal za prokázáno, že žalobkyně je nájemkyní bytu v domě č.p. 967 v P. (dále „byt žalobkyně“), že je podílovou spoluvlastnicí domu č.p. 1118 v P., v němž se nachází byt č. 7 (dále „byt v D. ulici“), jehož nájemci byli manželé Z. a H. Š., že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 10. 2002, č.j. 8 C 106/2002-29, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu jmenovaných k tomu bytu a jejich povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu, že žalovaný je vlastníkem domu č.p. 2382 v P., v němž se nachází byt (dále „byt v B. ulici“), jehož nájemci jsou manželé P. a T. K. (vedlejší účastníci), že dne 16. 6. 2004 uzavřeli manželé K. a manželé Š. dohodu o výměně bytů (dále „dohoda ze dne 16. 6. 2004“), podle níž se manželé K. nastěhují do bytu žalobkyně, tato se nastěhuje do bytu v D. ulici a manželé Š. se nastěhují do bytu v B. ulici, že tato dohoda byla dne 23. 6. 2004 předložena žalovanému, který v dopise ze dne 25. 8. 2004 vyjádřil s dohodou nesouhlas s odůvodněním, že manželé Š. již nejsou nájemci bytu v D. ulici a jejich právo na bydlení je k uzavření takovéto dohody neopravňuje. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dovodil, že dohodu o výměně bytů ve smyslu ustanovení §715 obč. zák. nemůže uzavřít osoba, jejíž nájemní poměr již dříve skončil. Manželům Š. již nesvědčí právo nájmu k bytu v D. ulici, jejich právní postavení upravuje ustanovení §712a obč. zák., a v souladu s tím vykonávají jen práva a povinnosti dle §687 až 699 a přiměřeně dle §700 až 702 odst. 1 obč. zák. Ustanovení §712a obč. zák. tím, že výslovně vymezuje použitelnost některých ustanovení o nájmu bytu ve vztahu k osobám, jejichž nájemní poměr skončil, současně vylučuje úvahy o možné aplikaci §715 obč. zák. za použití analogie (§853 obč. zák.). Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného s dohodou ze dne 16. 6. 2004 nelze vyhovět. Neshledal přitom důvodnou odvolací námitku, že žalovaný, který není pronajímatelem bytu v D. ulici, nepřípustně zasahuje do nájemního vztahu, jehož není účastníkem; v této souvislosti uvedl, že k dohodě o výměně bytů je nutný písemný souhlas všech pronajímatelů, a je proto nerozhodné, že není pronajímatelem označeného bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení §712a obč. zák. vyjádřeným v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, a namítá, že v posuzované věci „jde o výměnu bytu nikoliv mezi dvěma nájemci, ale o výměnu bytu mezi majitelem domu, ve kterém se nachází byt, ke kterému bylo zrušeno právo nájmu výpovědí … za byt, jehož nájemcem je vlastník domu (v tomto případě spoluvlastník, který má souhlas ostatních spoluvlastníků k užívání předmětného bytu). Výměnou je sledován záměr, aby se majitel domu mohl nastěhovat do bytu ve svém domě“. Uvádí, že smyslem ustanovení §712a obč. zák. bylo ochránit nájemníky, jejichž právo nájmu zaniklo výpovědí a jejichž povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady, a že okolnost, že v něm nejsou obsažena ustanovení §715 a §716, je ochranou vlastníka domu jako pronajímatele, aby výměnou bytů nebylo možno obejít zánik nájmu. Smyslem tedy není (uvádí se dále v dovolání) bránit tomu, aby byly vytvořeny podmínky pro získání náhradního bytu pro manžele Š., obývající byt v domě ve spoluvlastnictví dovolatelky. Dovolatelka má za to, že výklad zákona by měl odpovídat všem chráněným zájmům; na jedné straně je to její zájem nastěhovat se do bytu v domě, jehož je spoluvlastnicí, na druhé straně zájem chráněný ustanovením §712a obč. zák. Zamýšlenou výměnou by nebyl žádný z uvedených zájmů dotčen, naopak by jí byl naplněn. Pokud se odvolací soud (soud prvního stupně) striktně držel gramatického výkladu §712a obč. zák. a nepoužil též výklad teleologický, dopustil se přílišného formalismu. Za otázku zásadního významu považuje „výklad ustanovení §712a ve vztahu k ustanovení §715 a §716 o.z. za situace, kdy předmětem výměny na straně bývalého nájemce je byt nacházející se v domě vlastníka, který jako nájemce bytu tento dává do vícesměny, jejímž cílem je jeho nastěhování do bytu v domě, který je v jeho vlastnictví“. V takovém případě výměna je možná (uvádí dále dovolatelka), neboť je v duchu obecně platné zásady, že spory se mají řešit dohodou, což lze vztáhnout i na výkon rozhodnutí. Ustanovení o výměně bytu proto lze analogicky použít i na případy, kdy sice jeden z účastníků již není nájemcem, avšak ve smyslu §712a obč. zák. je v postavení obdobném postavení nájemce. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, které je v souladu s ustálenou judikaturou, a navrhl, aby odvolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V projednávané věci nelze dovolatelkou označenou otázku shledat otázkou zásadního právního významu, s níž by bylo možno spojit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil. V této souvislosti lze poukázat především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 291/97, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, z něhož v dané věci vycházely i soudy obou stupňů. V něm dovolací soud vyjádřil názor, že ustanovení §715 obč. zák. nelze ani analogicky (§853 obč. zák.) uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní poměr již dříve skončil, nebo osobou, která nikdy nájemcem směňovaného bytu nebyla. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2598/2000, a v rozsudku ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1997/2003, uveřejněném pod C 2679 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29. V daných souvislostech nejsou bez významu ani právní názory vyjádřené v rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je standardní v tom, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody o výměně bytu nebyl nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud nemá důvod se od právních závěrů obsažených v uvedených rozhodnutích odchýlit ani v projednávané věci. V této souvislosti lze poznamenat, že ze závěrů vyjádřených v posléze citovaném rozsudku vychází dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 179/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 601/2001, a ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 736/2003 (ústavní stížnosti proti citovaným rozsudkům byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 297/02, ze dne 11. 3. 2004, sp.zn. II. ÚS 746/02, a ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 496/04). K argumentům dovolatelky lze – ve shodě s označenými rozhodnutími – uvést, že institut výměny bytu je neodmyslitelně spojen s existencí práva nájmu bytu, neboť předmětem dohody není byt (nepřevádí se tu vlastnické právo k bytu), nýbrž právo jej užívat (právo nájmu). Ke dni splnění dohody o výměně bytů vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Jde o specifický případ změny v subjektu právního vztahu nájmu bytu na straně nájemce, zatímco tento vztah jako takový zůstává co do svých dalších rozhodných znaků (jako je např. doba trvání nájemního poměru nebo výše nájemného) nezměněn. Z uvedeného logicky vyplývá, že subjektem dohody o výměně bytu může být jen osoba, která je subjektem práva nájmu, tj. nájemce bytu (srov. též dikci ustanovení §715 věty první „...nájemci...“), nikoliv osoba, jejíž nájemní vztah k bytu skončil a jejíž právní postavení je vymezeno ustanovením §712a obč. zák., neboť nemůže na druhého účastníka dohody (nájemce vyměňovaného bytu) převést více práv než má sama. Na uvedeném závěru (pro který ostatně svědčí i gramatický a systematický výklad uvedených ustanovení) nemůže ničeho změnit ani výklad teleologický, dovozovaný v dovolání, který jde nad rámec zákona a který by ve svých důsledcích vedl k popření samotné podstaty institutu výměny bytu (jako dohody, jejímž předmětem je právo nájmu bytu); nelze také přehlédnout, že úprava uvedeného institutu chrání nejen zájem nájemců (jak ostatně sama dovolatelka uvádí), ale též oprávněné zájmy všech pronajímatelů, kteří jsou takovouto dohodou dotčeni. Pokud dovolatelka namítá, že prostřednictvím dohody o výměně bytu chce dosáhnout svého práva, potvrzeného pravomocným rozsudkem o přivolení k výpovědi, lze poukázat na to, že k realizaci jejího práva slouží jiný právní prostředek – zajištění bytové náhrady pro nájemce, jehož nájem bytu byl v její prospěch vypovězen. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. listopadu 2006 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2006
Spisová značka:26 Cdo 1914/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1914.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§715 předpisu č. 40/1964Sb.
§712a předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21