ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1925.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1925/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně m. č. P. 1, zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 145/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. 13 Co 79/2005-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č.j. 21 C 145/2003-75, uložil žalovanému, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidil a vyklizený předal žalobkyni byt o velikosti 1+0, sestávající z jedné místnosti, koupelny a WC, předsíně a terasy, označený č. 917/50, který se nachází v 6. patře (tj. 7. nadzemním podlaží) domu čp. 917 postaveném na pozemku parc. č. 56/1 v kat. ú. N. M., obci P. a je zapsán na LV č. 2037 u Katastrálního úřadu pro m. P. kat. pracoviště P., pro katastrální území N. M. a obec P. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za zjištěno, že žalovaný nežil s původní nájemkyní bytu (svou tetou) ve společné domácnosti po stanovenou dobu tří let před její smrtí (11. 9. 1992) podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době smrti nájemkyně bytu (dále jen „obč. zák.“). I kdyby žalovaný s tetou po uvedenou dobu v předmětném bytě žil, nesplnil by druhou zákonnou podmínku přechodu nájmu, a sice neexistenci vlastního bytu, protože během řízení vyšlo najevo, že je vlastníkem rodinného domu v Ř., o kterém prohlašoval, že slouží k rekreačním účelům, což bylo vyvráceno výpisem z katastru nemovitostí a zprávou Městského úřadu v Ř., podle nichž se jedná o velký rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami. Přestože žalovaný prokázal narušenou statiku tohoto domu v důsledku povodní v roce 2002, nemohla tato skutečnost podle soudu prvního stupně nic změnit na podmínce absence vlastního bytu pro přechod práva najmu podle §706 odst. 1 obč. zák. Nelze totiž po žalobkyni požadovat, aby neuplatnila právo podle §126 obč. zák. jenom proto, že dům žalovaného v Ř. není obyvatelný, ostatně za situace, kdy na něm v době řízení před soudem prvního stupně prováděl žalovaný opravy, k čemuž je ostatně jako vlastník povinen.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č.j. 13 Co 79/2005-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že žalovaný byl již v době smrti původní nájemkyně předmětného bytu dne 11. 9. 1992 vlastníkem domu v Ř., zkolaudovaného dne 17. 5. 1929 (jak vyplynulo ze zprávy městského úřadu) jako bytové prostory. Dům v Ř. byl až do roku 1984 užíván žalovaným a jeho matkou a to, že později zchátral, lze podle odvolacího soudu přičítat k tíži pouze žalovanému, který se měl o svůj majetek řádně starat. Další zhoršení technického stavu domu v Ř. v důsledku povodní v roce 2002 nebylo pro právní posouzení věci relevantní, neboť k této události došlo mimo rozhodné období ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. Protože tedy žalovaný v době smrti původní nájemkyně nesplnil podmínku neexistence vlastního bytu, dospěl i odvolací soud k závěru, že se žalobkyně domáhala ochrany podle §126 obč. zák. oprávněně. Pokud šlo o vedení společné domácnosti jako druhé podmínky pro přechod nájmu, byl rozsudek soudu prvního stupně podle odvolacího soudu z důvodu procesních pochybení nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. To však nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný měl v rozhodné době prokazatelně vlastní byt, takže nebyla splněna jedna z podmínek pro přechod nájmu, tudíž uvedené vady řízení neměly na výsledek sporu vliv.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaný v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje §241 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalovaný prvotně v řešení otázky, zda pro zjištění existence vlastního bytu ve smyslu §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, postačí disponovat právním titulem bydlení trvalé povahy, aniž by byla z objektivních důvodů, založených vyšší mocí, realizovatelná. Dovolatel nesouhlasí s názorem, že technický stav domu v Ř., který se navíc nenachází ve stejné obci ani kraji jako předmětný byt, nemění nic na zákonné podmínce pro přechod nájmu, tj. závěru o neexistenci vlastního bytu. Jinak žalovaný podle obsahu dovolání vytýká výslovně soudu prvního stupně následující vady řízení, které podle něj měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejdříve namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně konstatuje podstatný obsah pouze těch důkazů, které jsou ve prospěch žalobkyně, a ostatní „ignoruje“. Soud prvního stupně též údajně nehodnotil důkazy ve smyslu §132 o.s.ř., protože z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, z jakých důkazů vychází jeho skutková zjištění, zejména důkazy nejsou hodnoceny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Dále podle dovolatele znalecké posudky dokládají, že závady na domě v Ř. nejsou způsobeny nedostatečnou údržbou, ale povodněmi, a že dům je v současnosti neobyvatelný, neboť na něm probíhají opravy. Kromě toho dům není zateplen, není tam zajištěn přívod vody, je bez kanalizační přípojky a má celou řadu dalších závad dlouhodobého charakteru, které znemožňují užívat jej k trvalému bydlení. Dále dovolatel namítá, že mu před soudem prvního stupně nebylo při jednání dne 31. 5. 2004 umožněno vyjádřit se prostřednictvím právního zástupce k provedeným důkazům. Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek sudu prvního stupně přesto, že dospěl k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně byl žalovaný již k okamžiku smrti původní nájemkyně, tedy v rozhodné době, vlastníkem domu v Ř. určeného k trvalému bydlení. Došlo-li k narušení statiky tohoto domu v důsledku povodní až v roce 2002 a nelze-li v současné době dům užívat z důvodu probíhajících oprav, je vyřešení otázky náhradního bydlení věcí žalovaného. Podle žalobkyně neexistuje žádný důvod k tomu, aby žalovaný na ni přenášel důsledky špatného stavebního stavu domu v Ř., ať už způsobeného zanedbáním péče nebo povodněmi. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se měl podle obsahu dovolání dopustit soud prvního stupně postupem v rozporu s §132, §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o.s.ř. (dovolatel totiž výslovně neuvádí, zda napadá i postup odvolacího soudu, který považoval za nadbytečné se uvedenými pochybeními dále zabývat), nemůže tato námitka (i kdyby směřovala též proti rozsudku odvolacího soudu) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud se jí proto dále již nezabýval. Jen pro úplnost lze poznamenat, že odvolacím soudem vyslovená výtka nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se týká pouze závěru o nesplnění podmínky společného soužití žalovaného s nájemkyní bytu, nikoli závěru o nesplnění podmínky neexistence vlastního bytu, který je však pro rozhodnutí ve věci postačující.
Výše již bylo řečeno, že způsobilým dovolacím důvodem není ani námitka nesprávných skutkových zjištění; proto se nelze v dovolacím řízení zabývat polemikou dovolatele s hodnocením důkazů a se skutkovým závěrem, zda, popřípadě z jakých příčin, je (v době smrti nájemkyně předmětného bytu byl) dům v Ř. neobyvatelný.
V dalším se proto Nejvyšší soud zabýval dovolatelem předestřenou právní otázkou, zda odvolací soud na danou věc správně aplikoval §706 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že původní nájemkyně předmětného bytu zemřela dne 11. 9. 1992, řešil odvolací soud otázku přechodu nájmu bytu v souladu s hmotným právem, když na daný případ použil ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. účinného od 1. 1. 1992 (odkaz dovolatele na ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 je tudíž nepřípadný). Podmínka přechodu práva nájmu, spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ke dni smrti původního nájemce; nepostačí, že se tak stane později (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/1999, str. 366).
V rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 13/1997, pod poř. č. 98, Nejvyšší soud dovodil, že závěru, že k přechodu práva nedojde, nepřekáží ani okolnost, že vlastní byt osoby přechod práva uplatňující je situován v cizině. Tím spíše pak neobstojí námitka, že vlastní byt není situován v obci ani v kraji, kde se nachází byt, jehož přechod nájmu je posuzován.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalovaného, že otázku existence vlastního bytu je třeba vykládat v závislosti na skutečně dané objektivní možnosti realizace uspokojení bytové potřeby a že rozhodné není jen to, zda osobě, na niž má přejít nájem k bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. svědčí určitý právní titul k bydlení, nýbrž je třeba, aby šlo o právní titul realizovatelný. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá. Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že v době úmrtí nájemkyně předmětného bytu nebránily trvalému bydlení v domě v Ř. objektivní překážky a že pozdější změna jeho stavebně-technického stavu není pro posouzení podmínky existence vlastního bytu relevantní.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu