ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1956.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1956/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti žalované P. V., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 66/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2005, č.j. 11 Co 34/2005-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2005, č.j. 11 Co 34/2005-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č.j. 19 C 66/2004-41, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 13, o velikosti 1+3, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č.o. 21, v K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalované a všem, kdo s ní v bytě bydlí, povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že rozhodnutím Městského národního výboru v K. ze dne 8. 10. 1981 byl předmětný byt přidělen matce žalované, že rodiče žalované se z bytu odstěhovali v listopadu 2001 a zůstala v něm bydlet žalovaná; na základě toho dovodil, že právo společného nájmu (dříve užívání) bytu svědčící rodičům žalované zaniklo jejich trvalým opuštěním společné domácnosti a nájemkyní bytu se stala dle §706 odst. 1 ve spojení s §708 zákona č. 40/12964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“) žalovaná. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná bez písemného souhlasu pronajímatele (žalobce – vlastníka předmětného domu) umožnila užívání bytu paní J. S. a jejím čtyřem dětem, a to v době od srpna 2002 do konce listopadu 2003, že jmenovaná platila žalované za užívání předmětného bytu částku 1.580,-Kč měsíčně a odstěhovala se z něho poté, kdy dostala od žalobce přidělený jiný byt, že po dobu, kdy jmenovaná v předmětném bytě bydlela, se v něm žalovaná objevila asi v šesti případech, že žalovaná je řádnou studentkou Vysoké školy ekonomické v P., že žalobce jí opakovaně odmítl udělit souhlas s dohodou o výměně bytu (s odůvodněním, že není dosud vyřešena existence jejího nájemního vztahu k bytu) a nevyhověl ani její žádosti o odkoupení jiného bytu v jeho vlastnictví a že žaloba v dané věci byla podána dne 3. 6. 2004, poté, co k ní usnesením ze dne 10. 2. 2004 udělila rada města K. souhlas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná žalobcem žalované je platná a že je dán uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák., neboť žalovaná hrubě porušila svoji povinnost vyplývající z nájmu bytu tím, že předmětný byt přenechala bez souhlasu žalobce do podnájmu jiné osobě. Dovodil rovněž naplnění druhého uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná předmětný byt bez vážných důvodů neužívala. Neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), a to ani s přihlédnutím k tomu, že žaloba byla podána po uplynutí sedmi měsíců od skončení podnájemního vztahu; v této souvislosti poukázal na to, že podání žaloby muselo předcházet kvalifikované vyjádření vůle žalobce ve formě usnesení rady města, jakož i na to, že k ukončení podnájemního vztahu nedošlo v důsledku iniciativy žalované, ale z toho důvodu, že žalobce přidělil paní Svobodové jiný byt. Na rozpor s dobrými mravy nelze podle názoru soudu prvního stupně usoudit ani z postoje žalobce k otázce existence nájemního práva žalované k bytu a s tím souvisejícího jeho negativního stanoviska s výměnou bytu, neboť žalovaná mohla svoje právní postavení řešit uplatněním svého práva u soudu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, č.j. 11 Co 34/2005-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl k odlišnému právnímu závěru týkajícímu se posouzení výkonu práva žalobce z hlediska dobrých mravů. Zaujal názor, že vzhledem k době, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. do dne podání žaloby (jejího doručení žalované), která činí více jak šest (resp. sedm) měsíců, při současném zohlednění postoje žalobce, který dvakrát zamítl žádost žalované o souhlas k výměně bytě a nevyhověl jejímu návrhu na odkup jiného bytu do vlastnictví, lze hodnotit výkon jeho práva ve vztahu k danému výpovědnímu důvodu jako rozporný s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), a je proto na místě takovémuto výkonu práva odepřít právní ochranu. Rovněž tak dospěl k odlišnému právnímu názoru na otázku naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., když dovodil, že žalovaná měla vážný důvod k neužívání (občasnému užívání) předmětného bytu spočívající v jejím studiu mimo obec, kde se byt nachází; za tohoto stavu dovodil, že tento výpovědní důvod není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy a poukazuje na to, že paní Svobodová jednoznačně potvrdila existenci podnájemního vztahu až v zápise z jednání konaného dne 3. 12. 2003, jakož i na to, že žalobce musel při dání výpovědi z nájmu bytu postupovat v souladu se zákonem o obcích (projednání tohoto úkonu v bytové komisi a v radě města, která zasedá jedenkrát za 14 dnů, udělení plné moci právnímu zástupci, opatření potřebných listinných důkazů), což vedlo k tomu, že žaloba byla podána až 3. 5. 2004. Dovolatel má za to, že v dané věci je nutno zohlednit specifika jeho právního postavení jako obce, která nemůže postupovat rychleji a operativněji jako jiní pronajímatelé, a že odvolací soud pochybil i v tom, že neprovedl dokazování k délce období od porušení povinnosti žalované do doby podání žaloby; jeho závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To se týká i hodnocení postupu žalobce ve vztahu k udělení souhlasu s výměnou bytu, resp. k prodeji jiného bytu v jeho vlastnictví. Podle názoru dovolatele bylo jednání žalované účelové, neboť navrhovaná výměna se týkala bytů v domech určených k privatizaci a žalovaná tímto způsobem chtěla získat vyměněný byt do vlastnictví. Pokud pak jde o jeho negativní stanovisko k žádosti o prodej jiného bytu žalované, kterou podmiňovala ukončení svého nájemního vztahu k předmětnému bytu, dovolatel namítá, že si není vědom právní povinnosti přistoupit na takovýto postup. Závěrem dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a že je tím naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření přisvědčila skutkovým zjištěním odvolacího soudu a ztotožnila se i s jeho právními závěry. Zpochybnila dovolací námitky směřující proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu i proti právnímu posouzení a navrhla, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. Protože tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V projednávané věci odvolací soud (při posouzení, zda výkon práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. je v rozporu s dobrými mravy) vycházel ze zjištění, že žalobce podal žalobu v dané věci dne 3. 5. 2004, tj. za 6 měsíců poté, co podnájemní vztah k předmětnému bytu zanikl, že odmítl dát žalované ve dvou případech souhlas k dohodě o výměně bytu a že nepřistoupil na její návrh na zakoupení jiného bytu v jeho vlastnictví. Uvedená skutková zjištění ostatně dovolatel ani nezpochybňuje, jeho námitky obsahově směřují proti právnímu závěru, který na základě nich odvolací soud učinil, tj. závěru, že žalobě nelze s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vyhovět; co do obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) tak lze jeho dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999, dále např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1844/99, ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001 a taktéž pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000, ze dne 3. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1374/2000, a ze dne 27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003) je ustálena v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák., nemusí soud mimořádně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. již zmíněné rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1844/99, a sp. zn. 26 Cdo 1600/2000. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák. je naplněn, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně - žalobu zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – vzhledem k době, která uplynula od ukončení podnájemního vztahu do podání výpovědi, jakož i vzhledem k postoji žalobce k výměně předmětného bytu a k návrhu žalované na odprodej jiného bytu – v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. do dne výpovědi. Tak je tomu proto, že uvedené ustanovení má zjevně sankční charakter a nelze tudíž pominout zásady ovládající režim uplatnění právních sankcí, tedy ani tu, jež se váže k plynutí času; smysl, účelnost a posléze i oprávněnost sankce oslabuje (případně potlačuje) okolnost, že od porušení právní povinnosti uplynula určitá, v konkrétních souvislostech relevantní doba (srov. již citovaný rozsudek ve věci sp.zn. 20 Cdo 2059/98).
Dovolací soud však nesdílí názor odvolacího soudu, že v projednávané věci uplynula od porušení povinnosti žalovanou (rozuměno povinnosti nepřenechat byt do podnájmu jinému bez souhlasu pronajímatele – §719 odst. 1 obč.zák.) do dání výpovědi natolik dlouhá doba, aby by možno usuzovat na to, že není na místě uplatnění sankce (ukončení nájemního vztahu z vůle pronajímatele) a že výkon práva žalobce je z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Jak vyplývá z dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění, šlo totiž o dobu šesti měsíců (zatímco např. ve věci sp.zn. 20 Cdo 2058/99 se jednalo o dobu několika let). V této souvislosti lze také poukázat na právní názor opakovaně vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. výše zmíněné rozsudky sp.zn. 26 Cdo 1844/99, sp.zn. 26 Cdo 532/2000 a sp.zn. 26 Cdo 148/2003), podle kterého naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nelze podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu (§154 odst. 1 o.s.ř.). Takovýto výklad nejen že nemá oporu ve znění zákona (ustanovení §719 odst. 1 větě prvé a druhé obč.zák.), ale byl by i v rozporu s výše zmíněnou sankční povahou výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Ve svých důsledcích by pak vedl k neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, jehož zájmy jsou chráněny požadavkem jeho souhlasu s podnájmem, neboť nájemce by mohl (případně i opakovaně) – za situace, kdy ukončí nedovolený podnájem před dáním výpovědi – porušovat svoji povinnost, aniž by pronajímatel mohl účinně bránit svoje zájmy. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že odvolací soud opomenul okolnost, že v dané věci je pronajímatelem obec a že proces utváření její vůle (výpovědi z nájmu bytu) se vyznačuje určitými specifiky danými tím, že musí postupovat v souladu s příslušnou právní úpravou (srov. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů), což pochopitelně vyžaduje i určitý časový prostor.
Rovněž tak nelze přehlédnout, že odvolací soud ponechal zcela stranou okolnosti na straně pronajímatele, resp. je nesprávně z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vyhodnotil. Jde zejména o jeho oprávněný zájem jako vlastníka na řádném užívání předmětu jeho vlastnického práva (a to i z pohledu jeho postavení jako obce, jíž přísluší zajišťovat bytové potřeby svých obyvatel), jakož i o jeho právo rozhodovat o tom, kdo bude nájemcem bytů v domech v jeho vlastnictví, resp. o tom, na koho převede své vlastnické právo ke svým obytným domům. V rozporu s tím odvolací soudu při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, přisoudil k tíži pronajímatele okolnost, že neakceptoval žádost žalobkyně o odkoupení jiného bytu, ani jí neudělil souhlas s výměnou bytu (aniž v této souvislost zohlednil, zda využila možnosti domáhat se svých práv – určení existence práva nájmu, resp. nahrazení souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu). Pominul dále skutkové zjištění, že k ukončení podnájemního vztahu nedošlo z iniciativy žalované, a nezabýval se – z pohledu zjištěných skutečností (opakované pokusy žalované o získání jiného bytu, délka trvání jejího nájemního vztahu k předmětnému bytu v souvislosti s dobou trvání podnájemního vztahu) – ani posouzením skutečného zájmu žalované na zachování stávajícího nájemního vztahu k bytu a realizaci jejího nájemního práva.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. není správné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení. V něm odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně stanovil ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2004 povinnost k vyklizení předmětného bytu nejen žalované, ale i jiným osobám („všem, kdo s ní v bytě bydlí“), které nebyly (jak vyplývá z obsahu spisu) účastníky řízení v dané věci, a proto nemůže být o jejich právech a povinnostech rozhodováno.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu