Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 26 Cdo 1991/2005 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1991.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1991.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1991/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň a) K. P., a b) H. Č., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 18 C 441/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2005, č.j. 17 Co 311/2004-106, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č.j. 18 C 441/2003-67, uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „nemovitost ve vlastnictví žalobkyň, a to dům č.p. 436 na pozemku parc. č. 82 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 82 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 188 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu ve Z.“; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 3. 2005, č.j. 17 Co 311/2004-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že: „žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené předat žalobkyni a) a žalobkyni b) nemovitosti, a to dům číslo popisné 436 na pozemku parcela číslo 82 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parcela číslo 82 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 384 m2, zapsané na LV č. 188 pro k.ú. H., u Katastrálního úřadu ve Z. (dále též „předmětné nemovitosti“), a to ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku“; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že ve výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve Z. na LV č. 188 pro okres Z., obec a k. ú. H. (dále též „katastr nemovitostí“) jsou žalobkyně zapsány jako podílové spoluvlastnice (každá z jedné poloviny) nemovitostí – parcely č. 81 o výměře 403 m2 zastavěná plocha, objektu bydlení č.p. 48, parcely č. 82 o výměře 384 m2 zastavěná plocha, a objektu bydlení č.p. 436, a to na základě darovací smlouvy ze dne 19. 12. 1997 (dále též „smlouva ze dne 19. 12. 1997), uzavřené s jejich rodiči, manžely A. a M. H., s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 22. 12. 1997, že součástí smlouvy ze dne 19. 12. 1997 bylo prohlášení vlastníka, že budova č.p. 436 byla původně součástí budovy č.p. 48, na základě kterého byla budova č.p. 436 zapsána do katastru nemovitostí. Dále vycházely ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1975 uzavřenou mezi Státním statkem v H. n. J. jako prodávajícím a manžely H. jako kupujícími bylo na jmenované převedeno vlastnické právo k rodinnému domku č.p. 48 v H. na pozemcích p. č. 81 o výměře 403 m2 a p. č. 82 o výměře 384 m2 (a současně dohodou z téhož dne jim bylo k pozemkům zřízeno právo osobního užívání), že dne 25. 7. 1980 tehdejší Místní národní výbor v H. označil dům číslo popisné 48 dalším číslem popisným 436, přičemž dosavadní číslo popisné 48 zůstalo zachováno, v důsledku čehož se z jednoho objektu bydlení staly dva objekty bydlení – č.p. 48 a č.p. 436, že každý z nich má samostatný vchod, že na žádost A. H. došlo k výměně uvedených čísel popisných a že v současné době obývají dům č.p. 48 manželé H. a dům č.p. 436 žalovaný. Soudy vzaly dále za prokázáno, že počátkem roku 1998 byla mezi žalobkyněmi na straně jedné a žalovaným na straně druhé uzavřena smlouva o nájmu předmětných nemovitostí na dobu určitou – od 1. 3. 1998 do 1. 3. 2003, přičemž nájemné bylo sjednáno částkou 650,- Kč měsíčně. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a tudíž jsou ve věci aktivně legitimovány; protože nájemní vztah žalovaného skončil podle §676 odst. 1 obč. zák. uplynutím doby ke dni 1. 3. 2003, a žaloba v dané věci byla podána ve třicetidenní lhůtě stanovené v §676 odst. 2 obč. zák., nedošlo k obnovení nájemního vztahu a žalovaný užívá od uvedeného data předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Na základě toho přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba je podle §126 odst. 1 obč. zák. důvodná; poukázal přitom na to, že neshledal důvody, pro které by žalobkyním mělo být podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo domáhat se vyklizení žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 13. 6. 2005 žalovaný (zastoupen advokátem) blanketní dovolání s tím, že bude odůvodněno do jednoho týdne. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 7. 2005, žalovaný prostřednictvím svého advokáta dovolání doplnil. Uvádí v něm, že žalobkyním nesvědčí vlastnické právo k domu č.p. 436, že jejich rodiče až do roku 1997 nevycházeli z toho, že jsou jeho vlastníky, že tento dům byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastnictví žalobkyň až na základě jejich prohlášení tvořícího součást smlouvy ze dne 19. 12. 1997, že úmyslem právního předchůdce rodičů žalobkyň bylo prodat jim toliko tu část domu, kterou aktuálně užívali, o čemž svědčí i výše kupní ceny, že i poté, kdy byl dům č.p. 48 prodán manželům H., platil nájemné jejich právnímu předchůdci, který je přijímal, a že novou nájemní smlouvu se žalobkyněmi na dobu určitou podepsal pod vlivem svého velmi špatného zdravotního stavu. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy (zejména spisem státního notářství registrujícího kupní smlouvu z roku 1975 a stavební dokumentací), a nezabýval se ani tím, proč byla rodičům žalobkyň vrácena jejich právním předchůdcem část nájemného placeného žalovaným. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že se v důsledku postupu žalobkyň stal bezdomovcem a že se nemá kam odstěhovat. Závěrem dovolatel uvádí, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevyčerpal veškeré dostupné a navrhované důkazy „s odkazem na tzv. dvojdomek, jeho stavebně technickou podstatu, když je tento postaven na sousedních pozemcích, jejichž vlastnictví svědčí jedné ze sporných stran“, a že se touto právní otázkou dosud dovolací soud nezabýval a nerozhodl ji. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) se nejprve zabýval posouzením včasnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.). Podle §240 odst. 3 o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. V projednávané věci byl potvrzující rozsudek odvolacího soudu doručen právnímu zástupci žalovaného dne 12. 4. 2005, právní zástupkyni žalobkyň dne 13. 4. 2005, kdy také nabyl právní moci. Jak vyplývá z poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu, je v něm uvedeno, že: „Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné“. Jestliže tedy dovolatel doplnil blanketové dovolání doručené soudu prvního stupně dne 13. 6. 2005 (pondělí) podáním doručeným témuž soudu dne 20. 7. 2005 obsahujícím důvody, pro které je podáváno, je nutno jeho dovolání pokládat ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. za včasné. Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V projednávané věci dovolatel výslovně spojuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s otázkou dokazování ohledně tzv. „dvojdomku“ stojícího na dvou sousedních pozemcích ve vlastnictví jedné osoby (žalobkyň), když ji označuje za právní otázku dosud dovolacím soudem nerozhodovanou. Nehledě na to, že dovolatel brojí především proti postupu soudu při provádění dokazování, na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. V projednávané věci řešil odvolací soud pro rozhodnutí podstatnou předběžnou otázku aktivní věcné legitimace žalobkyň, tj. otázku existence jejich (spolu)vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tedy i k domu č.p. 436, a dospěl k závěru, že jsou podílovými spoluvlastnicemi označeného domu. Svůj vyhovující rozsudek pak založil na závěru, že žalovanému nesvědčí k užívání tohoto domu právní důvod, neboť nájemní vztah založený smlouvou z roku 1998 zanikl uplynutím doby. Jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, je nesouhlas dovolatele s prvním z právních závěrů odvolacího soudu založen na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, resp. na výtkách proti neúplnosti skutkového stavu věci; ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž tak jeho námitka proti závěru odvolacího soudu o nedostatku právního důvodu užívání domu č.p. 436, je svým charakterem námitkou skutkovou, týkající se okolností, za nichž byla tato smlouva uzavřena. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud pak jde o námitku týkající se neprovedení navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Ostatně odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a pro úplnost lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyním nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měly právo vůči žalovanému. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2006 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2006
Spisová značka:26 Cdo 1991/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1991.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21