ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2014.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2014/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Ing. A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. D., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 200/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2005, č.j. 19 Co 204/2004-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2005, č.j. 19 Co 204/2004-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, č.j. 19 C 200/98-133 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 10. 4. 2000, č.j. 19 C 200/98-83, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003, č.j. 37 Co 450/2000-112, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 12 třetí kategorie ve třetím nadzemním podlaží domu č.o. 22 na ul. P. v B., sestávajícího z jednoho pokoje a příslušenství (dále jen „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované, aby do 15 dnů po zajištění přístřeší předmětný byt vyklidila a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po přezkoumání všech formálních náležitostí výpovědi dospěl k závěru, že výpověď je platným právním úkonem, z jehož obsahu je zřejmý výpovědní důvod i jeho skutkové vymezení. Dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná předmětný byt nadále užívala, přestože byla zaměstnána v Š. a podle jejího prohlášení neměla žádný nájemní nebo podnájemní vztah k jinému bytu. Protože bylo v řízení současně prokázáno, že žalovaná po dobu jednoho roku od léta 1997 do léta 1998 umožnila bez souhlasu pronajímatele (žalobce) jiné osobě, aby v době její nepřítomnosti předmětný byt užívala, čímž hrubě porušila povinnosti nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), byl podle soudu prvního stupně uplatněný výpovědní důvod dán. S ohledem na použitý výpovědní důvod a skutečnost, že žalovaná je svobodná a žije sama vázal její povinnost vyklidit byt na zajištění přístřeší. Zbylými výpovědními důvody (§711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) se soud prvního stupně již nezabýval, neboť odvolací soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odkázal na jejich posouzení soudem prvního stupně v jeho prvním rozsudku.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 3. 2005, č.j. 19 Co 204/2004-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu zamítl, dále jej změnil ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu ze znění výpovědi nelze dovodit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť žalobce zahrnul nepovolené podnajímání předmětného bytu toliko do skutkových líčení, která nelze zaměňovat s výpovědí z nájmu. Judikatura sice připouští, aby výpovědní důvody byly uvedeny v jiné části žaloby, nicméně se musí jednat o takovou část, z níž lze dovodit kontinuitu s úkonem představujícím výpověď z nájmu bytu. Podle odvolacího soudu tak nebyla splněna hmotněprávní podmínka řádné výpovědi (jejíž náležitosti nemá ani podání žalobce ze dne 26. 4. 1999) podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět. Protože v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná disponovala dvěma byty, nebyl podle odvolacího soudu naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Navíc od něj i sám žalobce v průběhu řízení odstoupil. Pokud šlo o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., odvolací soud vzhledem k nezměněnému skutkovému stavu uzavřel, že za situace, kdy žalovaná pracovala v Š., se objektivně nemohla během pracovního týdne v předmětném bytě zdržovat a rovněž nebylo možné po ni spravedlivě požadovat, aby zde trávila i každý víkend.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel zejména nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, podle kterého je „na hranici projednatelnosti“ stručné skutkové vylíčení o nepovoleném podnajímání předmětného bytu pouze skutkovým tvrzením žaloby jako procesního úkonu. Žalobce se odvolává na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž pro platnost výpovědi z hlediska určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) postačuje vymezení uplatněného výpovědního důvodu skutkovými okolnostmi. Splnění tohoto požadavku dokládá podle jeho názoru i to, že se k otázce hrubého porušování povinností nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. žalovaná vyjadřovala a zabývaly se jí i soudy obou stupňů. Podání ze dne 26. 4. 1999 považuje dovolatel za pouhé upřesnění, že výpověď z nájmu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dal žalované již v žalobě. Uvedené podání je podle názoru dovolatele s ohledem na jeho obsah natolik „propojeno“ s žalobou, že odstraňuje možnou pochybnost o tom, zda žalobce uplatňuje výpověď z nájmu i z důvodu dle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Proto odvolací soud pochybil, když se výpovědí z nájmu z hlediska hrubého porušení povinností nájemce nezabýval. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že vymezení důvodu výpovědi z nájmu bytu, která je součástí žaloby, spočívajícího v přenechání bytu do podnájmu jiné osobě bez souhlasu pronajímatele je natolik neurčité, že způsobuje neplatnost této výpovědi.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Výpověď pronajímatele je z hmotněprávního hlediska jednostranným právním úkonem, který proto musí vyhovět všem právním náležitostem (§37 obč. zák. a násl.), i když je součástí žaloby. Z podání musí být tedy patrno, že pronajímatel dává nájemci výpověď, z jakého zákonného důvodu, který by měl být skutkově konkretizován, a s jakou výpovědní lhůtou.
Podle soudní praxe projev vůle pronajímatele vtělený do výpovědi z nájmu bytu je určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – svazku 5, pod C 436). Požadavku určitosti výpovědi (§37 odst. 1 obč. zák.) dané z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. neodporuje, je-li v ní výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že „nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce”, aniž by přitom pronajímatel uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn, a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna (srov. rozsudek ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2989/99, uveřejněný v Souboru, sv. 1, pod C 40). Je-li výpověď pronajímatele z nájmu bytu pojata do textu žaloby na přivolení soudu k této výpovědi, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 33). Rovněž není vyloučeno, aby formulace výpovědi byla rozčleněna do více částí žaloby (nikoli žalobního návrhu); je však nezbytné, aby kontext jednotlivých dílčích částí takové výpovědi byl ze žaloby zřetelně patrný (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 604/2001, uveřejněný v Souboru, sv. 13, pod C 932).
V dané věci původní dva žalobci v žalobě pod bodem I. uvedli, že jsou „spolumajitelé“ domu, v němž se nalézá předmětný byt, a žalovaná je jeho nájemkyní na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1995. Pod bodem II. uvedli, že od počátku července 1997 žalovaná předmětný byt neužívá, přestěhovala se do Š., kde získala jiný byt, a (což je z hlediska dovolacího přezkumu nejpodstatnější) že současně uvedený byt pronajala bez souhlasu žalobců ukrajinské občance O. D., která byt nyní užívá. Pod bodem III. žalobci uvedli, že žalovaná tedy jako nájemce neužívá pronajatý byt bez vážných důvodů a získala jiný nájemní byt, že jsou proto dány výpovědní důvody výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) a písm. h) obč. zák. a že podle ustanovení §712 odst. 5 věty třetí obč. zák. nemá žalovaná právo ani na náhradní byt ani na náhradní ubytování. Pod týmž bodem žaloby žalobci výslovně uvedli, že tímto vypovídají žalované nájem předmětného bytu v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k výpovědi z nájmu přivolí. Pod bodem IV. žalobci navrhli, aby soud vydal rozsudek, jímž přivolí k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určí, že nájemní poměr zanikne uplynutím výpovědní lhůty, žalované uloží „se všemi uživateli bytu“ předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty s tím, že žalovaná nemá právo na náhradní byt náhradní ubytování ani na poskytnutí přístřeší, a uloží žalované nahradit žalobcům náklady řízení. V důsledku toho, že se v průběhu řízení stal žalobce výlučným vlastníkem domu, v němž se nalézá předmětný byt, a další žalobce vzal proto žalobu zpět, bylo řízení ve vztahu k dalšímu žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 1999 zastaveno.
Na rozdíl od odvolacího soudu je dovolací soud přesvědčen, že výpověď z nájmu zahrnutá do žaloby v projednávané věci vyhovuje i z hlediska požadavku určitosti výše uvedeným závěrům soudní praxe. Obsah projevu vůle žalobců obsažený v žalobě byl co do uplatněných výpovědních důvodů pro žalovanou objektivně seznatelný; ostatně mezi účastníky nebylo v tomto ohledu žádných rozporů (v podání ze dne 25. 9. 1998 se žalovaná i k tvrzení, že byt přenechává do podnájmu jiné osobě, vyjadřovala). Odvolací soud správně konstatoval, že právní kvalifikace výpovědních důvodů není obligatorní náležitostí výpovědi z nájmu a soud není (žalobcem) použitou právní kvalifikací vázán; proto neurčitost výpovědi nelze dovozovat z okolnosti, že ve výpovědi je odkazováno pouze na ustanovení §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., a nikoli na ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Rozhodující je, že ve výpovědi je obsahově nepochybně vymezen (rovněž) výpovědní důvod spočívající v tom, že žalovaná předmětný byt podnajala bez souhlasu žalobců jiné osobě, která byt užívá. Odvolací soud pak ani nekonkretizoval, proč v daném případě nelze podle jeho názoru dovodit kontinuitu v žalobě vymezeného výpovědního důvodu s úkonem představujícím výpověď z nájmu bytu. Závěr, že žalobce zahrnul podnajímání bytu pouze do skutkových líčení, které nelze směšovat s výpovědí z nájmu, je přehnaně formalistický, staví nepřekonatelnou bariéru mezi skutkovým vylíčením rozhodných skutečností v žalobě a výpovědí z nájmu jako hmotněprávním úkonem a odporuje tak výše formulovaným judikatorním závěrům ohledně požadavku určitosti výpovědi z nájmu zahrnuté do žaloby. Jestliže soudní praxe připustila, že výpověď z nájmu může být rozčleněna do různých částí žaloby, a nemusí tedy být od ostatního textu žaloby zřetelně oddělena, je logickým důsledkem takové myšlenky závěr, že nelze jednoznačně objektivně určit, která část žaloby má povahu vylíčení skutkových tvrzení a která část je vlastní výpovědí z nájmu. Názor zaujatý odvolacím soudem by vedl k absurdnímu důsledku, že pronajímatel by byl nucen opakovat tytéž skutkové údaje dvakrát – jednou jako vylíčení skutkových tvrzení, jednou jako náležitost výpovědi z nájmu.
Z tohoto důvodu odvolací soud posoudil otázku platnosti výpovědi nesprávně, neboť se chybně domníval, že ze znění výpovědi obsažené v žalobě nelze dovodit uplatnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a proto se dále již nezabýval ani otázkou, zda byl uvedený důvod výpovědi z nájmu ke dni jejího doručení žalované skutečně dán.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu