Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 26 Cdo 2115/2006 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2115.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2115.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2115/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. H., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 187/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 11 Co 483/2005-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) dne 3. října 2002 domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 8, o velikosti 118,7 m2, 2. kategorie, nalézající se ve 3. patře (4. nadzemním podlaží) domu v P. 7, ulice S. 4/319“ (dále jen „předmětný soubor místností“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V žalobě mimo jiné uvedl, že je vlastníkem předmětného domu, že ve třetím patře (čtvrtém nadzemním podlaží) domu se nachází byt č. 8, o velikosti čtyř pokojů, kuchyně, WC, koupelny, spíže a komory, 2. kategorie, o výměře 118,70 m2, že nájemkyní tohoto bytu byla matka žalované A. F., která zemřela, že na žalovanou – z důvodů v žalobě popsaných – nepřešlo právo nájmu tohoto bytu (ve smyslu §706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí A. F. /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jenobč. zák.“) a že žalovaná byt užívá bez právního důvodu. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 19. září 2003 žalobce uplatnil změnu žaloby a nadále se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „soubor místností, označovaný jako byt č. 8 – II. kategorie, o velikosti 118,70 m2, nalézající se ve 3. patře (4. nadzemním podlaží) domu v P. 7, ul. S. 4/319“. V tomto podání mimo jiné rovněž uvedl, že předmětný soubor místností (místnosti nyní užívané žalovanou) nebyl kolaudován jako byt, že na každém patře předmětného domu se nacházely původně dva byty, a to jeden byt o velikosti 3+1 a další byt o velikosti 2+1, že součástí předmětného souboru místností je i původní byt 3+1 a že uvedený stav je důsledkem dřívějšího administrativního rozdělování bytů a jejich následného slučování. Na výzvu (usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 14 C 187/2002-94) reagoval žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 3. prosince 2004, v němž obsáhle odůvodnil navrženou změnu žaloby a zdůraznil, že předmětný soubor místností užívaný žalovanou není bytem, že z tohoto důvodu je vyloučena úvaha o přechodu nájmu bytu na žalovanou a že navíc k přechodu nájmu bytu na žalovanou ani dojít nemohlo, neboť nesplnila zákonem stanovené předpoklady. Soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání dne 24. června 2005 navrženou změnu žaloby nepřipustil. Poté rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 14 C 187/2002-119, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 8, o velikosti 118,7 m2, 2. kategorie, nalézající se ve 3. patře (4. nadzemním podlaží) domu v P. 7, ulice S. 4/319“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že doklady týkající se kolaudovaného stavu domu se nedochovaly a že podle dochovaného stavebního plánu z června 1927 se ve čtvrtém nadzemním podlaží domu nacházely dva byty, a to byt sestávající ze tří pokojů, jednoho předpokoje, kuchyně, komory, spíže a příslušenství, a dále byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, komory a příslušenství. Dále zjistil, že ve čtvrtém nadzemním podlaží domu užívala matka žalované A. F. až do své smrti dne 28. června 1996 předmětný soubor místností sestávající z bytu označeného ve stavebním plánu z června 1927 jako byt 3+1 a z jednoho pokoje náležejícího k bytu označenému ve zmíněném stavebním plánu jako 2+1. Vzal rovněž za prokázáno, že i žalovaná předmětný soubor místností dosud užívá. Na tomto skutkovém základě dovodil, že předmětný soubor místností není bytem (který by mohl být ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů), a protože byt č. 8 specifikovaný v žalobním petitu za této situace „právně neexistuje“, nelze žalobě vyhovět. Přitom vzhledem k absenci dokladů týkajících se kolaudačního stavu vyšel ze stavebního plánu z června 1927 a konstatoval, že „kolaudovaný stav předmětných prostor odpovídá stavu, který je zachycen na shora citované kopii stavebního plánu …“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 11 Co 483/2005-133, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní závěry vedoucí jej k zamítnutí žaloby. Ve vztahu k právnímu posouzení věci zdůraznil, že zůstalo-li předmětem řízení vyklizení bytu č. 8 o velikosti 118,7 m2 a takový byt ve čtvrtém nadzemním podlaží předmětného domu neexistuje, správně se soud prvního stupně nezabýval otázkou právního důvodu užívání předmětného souboru místností žalovanou a žalobu (bez dalšího) zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jeno.s.ř.“). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání především podrobně popsal průběh řízení v projednávané věci. Z obsahu dovolání vyplývá, že nesouhlasí s názorem, že žalobě nelze vyhovět jen proto, že byt č. 8 o velikosti 118,7 m2, jehož vyklizení se domáhal, ve čtvrtém nadzemním podlaží předmětného domu neexistuje. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3045/2005, 26 Cdo 2195/2003 a 20 Cdo 1119/2004 namítl, že žalobní návrh ve věcech bytových je dostatečně určitý, byl-li v něm byt identifikován tak, aby mohl být odlišen od jiného bytu. Není proto rozhodující, zda místnosti, jejichž vyklizení se podle §126 obč. zák. domáhal, byly v žalobě označeny jako byt č. 8 či jako soubor místností označovaných jako byt č. 8. Proto zamítavé rozhodnutí soudů obou stupňů pokládá za příliš formalistické a současně nesprávné. S poukazem na nálezy Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. I. ÚS 489/05 a Pl. ÚS 20/05 zdůraznil nutnost ochrany vlastnického práva a vyloučení formalistického rozhodování obecných soudů zejména ve věcech týkajících se bytových záležitostí. Dále uvedl, že pokud by soud prvního stupně připustil navrhovanou změnu žaloby, nemohla by být (změněná) žaloba zamítnuta; podle jeho názoru postupovaly obecné soudy v rozporu s čl. 11 a 36 Listiny. Má rovněž za to, že s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05 „není důvod dávat přednost právu faktického nájemníka před právem vlastnickým“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel především dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a to v podobě výtky týkající se nepřipuštění navrhované změny žaloby. Pro úplnost lze připomenout, že o změnu žaloby (§95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud mimo jiné dovodil, že zůstalo-li předmětem řízení vyklizení bytu č. 8 o velikosti 118,7 m2 a takový byt ve čtvrtém nadzemním podlaží předmětného domu neexistuje, správně se soud prvního stupně nezabýval otázkou právního důvodu užívání předmětného souboru místností žalovanou a žalobu (bez dalšího) zamítl. V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že byt č. 8 specifikovaný v žalobním petitu (právně) neexistuje; dovolatel však nesouhlasil s názorem, že žalobě nelze vyhovět jen proto, že byt, jehož vyklizení se domáhal, ve čtvrtém nadzemním podlaží předmětného domu neexistuje. Na podporu tohoto svého názoru uvedl, že žalobní návrh byl dostatečně určitý (byl-li v něm byt identifikován tak, aby mohl být odlišen od jiného bytu), že proto měly soudy žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda místnosti, jejichž vyklizení se podle §126 obč. zák. domáhal, byly v žalobě označeny jako byt č. 8 či jako soubor místností označovaných jako byt č. 8; jestliže žalobu zamítly, pokládal jejich rozhodnutí za příliš formalistické a současně nesprávné. Soudní praxe je ustálena v názoru, že vymezení práv a jim odpovídajících povinností, obsažené v žalobním petitu, musí být provedeno přesně a jednoznačně. Soud totiž jednak nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a jednak musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů podle §153 odst. 2 o.s.ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001 /dále též jen „Komentář“/, str. 241-242). Přitom údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Přitom však platí, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle §80 písm. b/ o.s.ř., jako je tomu v projednávané věci), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom vázán není. Při formulaci výroku rozhodnutí musí soud dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Vadou podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (srov. Komentář, str. 155-156). Dovolatel se mýlí, má-li – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – za to, že žaloba byla zamítnuta pro neurčitost žalobního petitu. Tak především odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neučinil závěr, že žaloba (resp. v daném případě žalobní petit) je neurčitá. Navíc i kdyby soudy k uvedenému závěru dospěly, nemohly by žalobu z tohoto důvodu zamítnout. V takovém případě by totiž připadal v úvahu režim ustanovení §43 o.s.ř. Žalobce by proto musel být podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzván, aby neurčité podání (žalobu) ve lhůtě pro tento účel stanovené opravil nebo doplnil; pokud by podání (žaloba) nebylo řádně opraveno nebo doplněno a v řízení by nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, soud by po předchozím poučení žalobce (§43 odst. 2 věta třetí o.s.ř.) takové podání (žalobu) usnesením odmítl (ve smyslu §43 odst. 2 věty první o.s.ř.). Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. listopadu 2006 JUDr. Miroslav F e r á k , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2006
Spisová značka:26 Cdo 2115/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2115.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21