ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2387.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2387/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalované J. Ž., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 190/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2005, č. j. 12 Co 9/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 10 C 190/2003-22, uložil žalované, aby do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidila byt č. 28, I. kategorie, o velikosti 3+1 v 7. podlaží domu č.p. 515 na ulici Č. ve Š. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla na dobu neurčitou nájemkyní předmětného bytu, který se souhlasem jeho vlastníka přenechala do podnájmu žalované, a to do 27. 9. 2002. Protože podle §719 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) platí, že byl-li podnájem sjednán na dobu určitou, skončí jejím uplynutím a podnájemce nemá právo na náhradní podnájem (§719 odst. 3 obč. zák.“), užívala žalovaná v době projednávání věci soudem prvního stupně předmětný byt bez právního důvodu, a je proto povinna vyklidit jej bez zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č.j. 12 Co 9/2004-36, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že podnájem skončil žalované uplynutím sjednané doby podnájmu. Námitka, že soud prvního stupně měl žalovanou poučit ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než bylo uvedeno v žalobě, neboť na žalovanou přešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1, §708 obč. zák., byla podle odvolacího soudu nesprávná, neboť u obou účastnic řízení nebyla splněna podmínka tří let uvedená v §706 odst. 1 obč. zák. (nehledě na další skutečnosti). Podle odvolacího soudu nebyl výkon práva žalobkyně ani v rozporu s dobrými mravy, protože v daném případě nešlo o šikanózní poškozování žalované.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelka připouští, že dovolání podala po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty od doručení napadeného rozsudku, přesto má za to, že ho podala včas ve smyslu §240 odst. 3 o.s.ř., neboť byla odvolacím soudem nesprávně poučena o tom, že dovolání není přípustné. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v potřebě, aby soud vymezil jinak široký pojem dobrých mravů na specifika daného případu. Dovolatelka se totiž jako soudem určená opatrovnice vždy řádně starala o žalovanou až do její zletilosti a v současné době má v péči tři na ní zcela závislé nezletilé děti trpící mentální retardací a vlastní dceru, která z důvodu používání protetické pomůcky rovněž vyžaduje její pomoc. Odvolací soud tyto okolnosti, včetně finanční situace žalované, vůbec nezohledňuje, i když by vyklizení předmětného bytu ohrozilo výchovu postižených dětí, což je zcela v rozporu s morálními zásadami. A to i přesto, že žalobkyně dne 18. 12. 2000 dobrovolně sepsala prohlášení o přenechání předmětného bytu žalované. Tuto listinu žalovaná předložila odvolacímu soudu ve smyslu §205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože jí poukazovala na neoprávněnost žaloby, a odvolací soud k ní přesto nesprávně nepřihlédl s odkazem na §205a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. Dovolatelka proto odvolacímu soudu vytýká především to, že se z hlediska dobrých mravů dostatečně nezabývá otázkou, zda vyklizení předmětného bytu vázat na náhradní bydlení. Dovolatelka dále napadá i způsob, jakým se odvolací soud vypořádává s námitkou dobrých mravů, protože jej považuje za nedostatečný a nepřezkoumatelný, neboť chybí odůvodnění, proč odvolací soud nepovažuje výkon práva žalobkyně za šikanózní. Konečně dovolatelka namítá, že je otázkou, zda se v daném případě skutečně jedná o podnájem ve smyslu §719 obč. zák. Ostatně ustanovení §719 odst. 3 obč. zák. hovoří toliko o náhradní podnájmu a proto je povinností soudu se ze zákona zabývat §3 odst. 1 obč. zák., neboť citované ustanovení může v ojedinělých případech vést nejenom k zajištění náhradního ubytování, ale podle názoru dovolatelky i k jiné formě náhradního bydlení. Dovolatelka konečně nesouhlasí s tím, že nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu podle §706 a §708 obč. zák., a tvrdí, že byly splněny všechny předpoklady přechodu nájmu. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Otázku přípustnosti dovolání přitom dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, tedy nerozhoduje o jejím řešení ve výroku rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že v rozporu s §205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřihlédl k prohlášení žalobkyně ze dne 18. 12. 2000 a dále i tím, že nedostatečně odůvodnil svůj závěr ohledně dobrých mravů, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k nim proto přihlédnout nemohl, i kdyby těmito vadami bylo řízení skutečně postiženo.
Proto Nejvyšší soud v dalším přezkoumal, zda přípustnost dovolání nezakládají zbývající uplatněné námitky týkající se právního posouzení věci.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na závěru (založeném na skutkově nezpochybnitelném základu), že mezi účastnicemi existoval do 27. 9. 2002 podnájemní vztah a že k přechodu nájmu nemohlo dojít již proto, že od vzniku práva nájmu žalobkyni do jejího opuštění předmětného bytu uplynula doba kratší tří let, je vyloučeno uvažovat o přechodu práva nájmu ve smyslu §706 a §708 obč. zák. Není pochyb o tom, že nezbytným předpokladem přechodu práva nájmu je existence takového práva a na jiné právní důvody bydlení (včetně podnájmu) tento institut nelze použít ani analogicky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1000/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10, pod C 719). Naplnění podmínky existence soužití ve společné domácnosti s nájemcem bytu po zákonem stanovenou dobu pak nelze eliminovat ani s poukazem na dobré mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21/1998, pod poř. č. 151). Dovolatelka ostatně ani blíže nekonkretizuje, jakou úvahou dospěla k závěru o splnění předpokladů práva nájmu a v čem má nesprávnost právního posouzení této otázky odvolacím soudem spočívat.
Jednoznačné znění §719 odst. 3 obč. zák. nepřipouští pochybnosti o správnosti závěru, že po skončení (platného) podnájmu podnájemce nemá právo na náhradní podnájem, což potvrzuje i soudní praxe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 464/2004, a ze dne 19. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 411/2005). Proto dovolací námitka, že se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou „náhradního ubytování“ nebo „náhradního bydlení“ žalované není relevantní, ani způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pokud pak dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání i z toho, že právní posouzení věci nevyhovuje požadavku, aby výkon práv byl v souladu s dobrými mravy, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Podle ustálené praxe Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí samostatným usnesením.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu