ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.259.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 259/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému T. R., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a garáži, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 54 C 233/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004, č.j. 29 Co 325/2004-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č.j. 54 C 233/2002-55, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu o velikosti 3+1 s lodžií a příslušenstvím, ve 4. podlaží domu čp. 792 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určení žalovaného výlučným nájemcem bytu a uložení povinnosti žalobkyni byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, a na zrušení práva společného nájmu garáže v 1. podlaží předmětného domu (dále „předmětná garáž“ nebo „garáž“), určení žalovaného výlučným nájemcem garáže a uložení povinnosti žalobkyně garáž vyklidit do 15 dnů po právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 29 Co 325/2004-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 30. 8. 1991, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. 6. 2002 a jejich nezletilá dcera byla svěřena do výchovy matky (žalobkyně), že rozhodnutími Stavebního bytového družstva Č. P. (dále „označené družstvo“ nebo „družstvo“) ze dne 5. 4. 1989 byl přidělen K. R. (otci žalovaného a členu družstva) družstevní byt č. 29, o velikosti 3+1/L ve 4. podlaží objektu K 3 v P., a družstevní garáž č. 12 v objektu K3 v P., že v obou rozhodnutích bylo uvedeno, že na základě nich vzniká členovi družstva právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí přiděleného bytu a garáže do užívání, že otec žalovaného zaplatil dne 14. 12. 1988 část členského podílu na byt ve výši 11.500,-Kč a na garáž ve výši 11.296.-Kč a že dne 29. 12. 1988 uzavřel s označeným družstvem smlouvu o jiném plnění na členský podíl při svépomocné výstavbě, v níž se zavázal odpracovat 2.552 hodin na pomocných pracích dle pokynů vedení stavby. Dále vzaly za prokázáno, že dne 28. 6. 1991 požádali K. R. s manželkou H. R. (jako převodci) a T. R. (žalovaný) o souhlas k dohodě o převodu členských práv a povinností na byt č. 29 a garáž č. 12 v objektu K. na žalovaného, že dne 2. 7. 1991 udělil předseda označeného družstva souhlas k této dohodě, že jeho rozhodnutí bylo písemně vyhotoveno dne 23. 7. 1991 a téhož dne bylo odesláno doporučeným dopisem účastníkům dohody, že od žádného z nich se nevrátila zásilka jako nedoručená, že žádný z nich nepodal proti tomuto rozhodnutí odvolání a že družstvo považovalo převod za účinný dnem 2. 7. 1991. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že dopisem ze dne 4. 9. 1991 byl žalovaný vyzván družstvem k zaplacení doplatku zálohového členského podílu na byt ve výši 46.620.-Kč a na garáž ve výši 6.000,-Kč a že dne 9. 6. 1994 uzavřelo Stavební bytové družstvo pro P. (právní nástupce shora označeného družstva, dále „SBD pro P.“) se žalovaným nájemní smlouvu na dobu neurčitou na byt č. 8 o velikosti 3+1/L s příslušenstvím ve 4. podlaží předmětného domu a na garáž č. 12 v 1. podlaží předmětné domu při společném členství žalobkyně.
Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu k předmětnému bytu a garáži je nutno vzhledem k ustanovení §868 obč.zák. posoudit podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jakož i jeho závěru, že otci žalovaného, jemuž byl rozhodnutími označeného družstva přidělen předmětný byt a předmětná garáž, vzniklo (v souladu se stanovami družstva) splacením členského podílu a uzavřením dohody o tzv. jiném plnění právo na uzavření dohody o odevzdání bytu a garáže a že účastníkům nevzniklo společné členství v družstvu. Odvolací soud konstatoval, že okolnosti dané ustanovením §177 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 nastaly ještě před převodem členských práv a povinností k předmětnému bytu a garáži; v důsledku převodu členských práv a povinností vstoupil žalovaný do práv a povinností svého právního předchůdce, tedy do situace, kdy byt i garáž již byly přiděleny před uzavřením manželství účastníků. Vzhledem k tomu není rozhodné, kdy rozhodnutí družstva o schválení převodu členských práv a povinností nabylo právní moci (dle názoru soudu prvního stupně se tak stalo až dnem 28. 8.1991, nikoliv dnem 2. 7. 1991, jak uvádělo družstvo). Odvolací soud uzavřel, že účastníkům zaniklo právo společného nájmu předmětného bytu a garáže rozvodem jejich manželství (§705 odst. 2 obč.zák.) a proto nelze žalobě na jeho zrušení vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) nesprávně posoudil „otázku okamžiku vzniku práva na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému družstevnímu bytu a garáži, resp. otázku, na splnění jakých podmínek je vznik tohoto práva vázán“. Podle názoru dovolatelky součástí převodu členských práv a povinností nebylo právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu a garáže; i když žalovaný vstoupil do práv a povinností svědčících jeho otci, nemohl získat „právo na byt a garáž“ (resp. nyní právo na uzavření nájemní smlouvy), neboť jeho otci takovéto právo ke dni převodu nesvědčilo. Dovozuje, že pro vznik tohoto práva nemohlo být dostačující pouhé rozhodnutí o přidělení bytu a garáže a že okolnosti dané ustanovením §177 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (jehož aplikaci nezpochybňuje) nastaly až po převodu členských práv a povinností. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu znění stanov družstva (článek IX. písm. e/), podle nichž byl okamžik vzniku práva na přidělení konkrétního družstevního bytu vázán na splacení členského podílu, případně na úhradu splatné peněžní částky a uzavření písemné smlouvy o jiném plnění. Dovolatelka má za to, že vznik práva na uzavření dohody byl „jednoznačně vázán na podmínku stavebního dokončení, kolaudaci objektu a úplné splacení členského podílu“, a protože tyto podmínky byly splněny až po uzavření manželství účastníků, vzniklo toto právo až za trvání jejich manželství. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 16. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že – z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž jako na správné odvolací soud odkázal – účastníkům (rozvedeným manželům) nesvědčí právo společného nájmu předmětného bytu ani právo společného nájmu předmětné garáže, přičemž dovolatelka – námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil „otázku okamžiku vzniku práva na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému družstevnímu bytu a garáži, resp. otázku, na splnění jakých podmínek je vznik tohoto práva vázán“ – tento právní závěr zpochybnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda (ze zjištěného skutkového stavu věci) lze dovodit závěr, že účastníkům svědčí i po rozvodu jejich manželství právo společného nájmu předmětného bytu a garáže. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §705 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“) nabyl-li právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství manželů v družstvu. Pokud jde o zrušení práva společného nájmu družstevní garáže rozvedených manželů, společných členů družstva, je třeba poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2659/2000, uveřejněném pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, podle kterého lze takovéto právo zrušit za analogického (§853 obč.zák.) použití ustanovení §705 odst. 2 věty druhé a odst. 3 obč.zák.
Podle §868 obč.zák. se řídí ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před uvedeným datem se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo pro právní posouzení věci významné, zda ke vzniku práva společného nájmu (resp. dříve užívání) předmětného bytu a garáže došlo před 1. 1. 1992, bylo nutno zabývat se otázkou vzniku tohoto práva z hlediska právní úpravy platné do 31. 12. 1991.
Podle §175 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“) vzniklo-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vzniklo s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; to však neplatilo, pokud manželé spolu trvale nežili (§175 odst. 3 obč.zák. před novelou).
Z posléze uvedeného ustanovení vyplývá, že ke vzniku společného užívání družstevního bytu manžely a jejich společného členství v družstvu bylo především třeba, aby právo na přidělení družstevního bytu vzniklo za trvání manželství; dále bylo třeba, aby za trvání manželství byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí družstevního bytu a na tuto skutečnost se pak vázal vznik práva společného užívání družstevního bytu manžely, pokud ovšem manželé spolu trvale žili. Současně s tím vzniklo i jejich společné členství v družstvu.
Ustálená judikatura (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 11 a pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968 a 1970) přitom dovozovala, že bylo třeba rozlišovat právo na přidělení družstevního bytu a právo osobního užívání družstevního bytu. Tato práva vznikala v různých časových úsecích a společné užívání družstevního bytu manžely a jejich společné členství v družstvu vzniklo až vznikem práva osobního užívání družstevního bytu (uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu).
Podle §154 odst. 2 obč.zák. před novelou vzniklo členu stavebního bytového družstva splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt.
U tzv. svépomocné bytové výstavby byl vznik práva na přidělení družstevního bytu vázán ve smyslu ustanovení §154 odst. 2 obč.zák. před novelou na úhradu splatné částky členského podílu a uzavření písemné smlouvy o jiném plnění mezi členem a příslušným orgánem družstva (srov. zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1983, sp.zn. Cpj 182/82, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983). Rozhodnutí stavebního bytového družstva o přidělení bytu bylo přitom rozhodnutím, jehož platnost nebyl soud oprávněn přezkoumávat (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977).
Člen bytového družstva byl oprávněn se souhlasem družstva převést členská práva a povinnosti na jiného občana (srov. §42 odst. 3 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, čl. 16 Stanov SBD pro P.). Převod členských práv a povinností byl právním úkonem, kterým byly členská práva a povinnosti převáděny na jiného občana. Na místo původního člena – převodce – se stal nositelem převáděných práv a povinností jiný občan – jejich nabyvatel. Nabyvatel tedy pokračoval v členství převodce a přejímal členství se všemi právy a povinnostmi ve stejném rozsahu, v jakém je měl jeho právní předchůdce (výjimku tvořily pouze práva a povinnosti osobního charakteru, které se vázaly k osobě člena – např. právo funkce ve voleném orgánu). Proti rozhodnutí předsedy družstva mohl člen (jemuž muselo být toto rozhodnutí doručeno) podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení (čl. 16 odst. 3 Stanov SBD pro P.).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pravomocným rozhodnutím předsedy družstva ze dne 2. 7. 1991 o schválení dohody o převodu členských práv a povinností vstoupil žalovaný do právního postavení původních členů – převodců, a to se všemi jejich právy a povinnostmi; skutečnost předvídaná ustanovením §175 odst. 2 obč.zák. před novelou, tj. vznik práva na přidělení předmětného bytu tedy nastala již před uzavřením manželství účastníků.
Současná právní úprava vzniku práva nájmu družstevního bytu již nestojí na principu přidělování bytů, ale vychází z principu smluvního (srov. §685 odst. 1 a 2 obč.zák.). Nájem družstevního bytu vzniká tedy zásadně nájemní smlouvou, a proto i ustanovení §705 odst. 2 věty první (stejně tak jako ustanovení §703 odst. 2 obč.zák.) používá termínu „vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu“. Použitou dikci je přitom nutno – s přihlédnutím k ustanovení §868 obč.zák. – vykládat podle právní úpravy platné v době, kdy toto právo vzniklo, tj. v dané věci podle §175 odst. 2 obč.zák. ve znění před novelou.
Se zřetelem k uvedenému vzniklo účastníkům uzavřením smlouvy o nájmu předmětného bytu ze dne 9. 6. 1994 právo společného nájmu předmětného bytu, nikoliv však též jejich společné členství v družstvu. Toto jejich právo pak zaniklo rozvodem manželství podle §705 odst. 2 věty první obč.zák. a právo užívat byt zůstalo žalovanému.
Námitka dovolatelky, že „vznik práva na uzavření dohody byl jednoznačně vázán na podmínku stavebního dokončení, kolaudaci objektu a úplné splacení členského podílu“, a protože tyto podmínky byly splněny až po uzavření manželství účastníků, vzniklo toto právo až za trvání jejich manželství, není opodstatněná. Jak lze dovodit z výše uvedeného, je vznik práva společného nájmu (dříve práva osobního užívání) bytu a současně společného členství manželů v družstvu vázán na vznik práva nájmu (dříve osobního užívání) bytu, tj. na uzavření smlouvy o nájmu (dříve dohody o osobním užívání) družstevního bytu, k níž může dojít až poté, kdy je byt kolaudován (kdy jde o byt v právním slova smyslu); pro vznik společného členství manželů v družstvu je však rozhodný okamžik vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu (dříve dohody o osobním užívání) bytu.
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu předmětného bytu, lze jeho právní závěr pokládat za správný.
Pokud jde o posouzení otázky existence práva společného nájmu k předmětné garáži, je nutno v prvé řadě přihlédnout k tomu, že dne 1. 5. 1990 nabyl účinnosti zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon o nájmu nebytových prostor“), který ve svém ustanovení §16 bodu 1. zrušil mimo jiných rovněž ustanovení §196 a 197 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 pak ve svém ustanovení §720 stanovil, že nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Tímto zvláštním zákonem je již citovaný zákon o nájmu nebytových prostor, který ve svém ustanovení §3 upravoval vznik nájmu nebytových prostor (v daném případě garáže), a to tak, že vzniká na základě písemné nájemní smlouvy. Zákon o nájmu nebytových prostor ani občanský zákoník (v současném znění) – na rozdíl od práva společného nájmu bytu manžely – neupravují (po zrušení ustanovení §197 obč.zák. před novelou) otázku vzniku práva společného nájmu nebytového prostoru manžely. Z toho nelze než dovodit, že současná právní úprava neumožňuje vznik práva společného nájmu nebytového prostoru manžely (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1851/2005). Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu družstevní garáže, a proto návrh na jeho zrušení zamítl, je jeho rozhodnutí ve svém důsledku věcně správné.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšné dovolatelce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu