ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2911.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2911/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) E. B., b) M. K., c) V. B., d) V. B., e) E. V., f) A. K., g) Mgr. J. K., h) Ing. J. Š., ch) Ing. E. K., i) Ing. M. K., j) J. J., k) D. D., l) J. R., m) Ing. P. K., n) I. K., o) Ing. R. J., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) F. J. a 2) B. J., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 70/2003, k dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č.j. 62 Co 124/2005-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č.j. 62 Co 124/2005-99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č.j. 8 C 70/2003-80, ve znění usnesení ze dne 22. 10. 2004, č.j. 8 C 70/2003-83, zamítl žalobu, aby přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 25, o velikosti 3+1 a výměře 100,4 m2, ve 3. podlaží domu čp. 828 v P. 6 – B., tř. Čs. armády 34, kterou dali žalobci žalovaným s tím, že 3 měsíční výpovědní lhůta počne běžet od 1. dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a aby žalovaným (dále též jen „žalovaní“) uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č.j. 62 Co 124/2005-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně úplně zjistil skutkový stav, s nímž se ztotožňuje, nesouhlasí však s jeho právním závěrem, s výjimkou aplikace ust. §680 odst. 2 a §712a obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“).
Podle odvolacího soudu, dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele (§680 odst. 1 obč. zák.). V řízení bylo zjištěno, že k bytové jednotce Na Rozdílu č. 719/16, ve V. (dále jen „bytová jednotka“), jejímiž spoluvlastníky jsou žalovaní v rozsahu 9/10, má právo bydlení Ing. K. L. na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 C 61/97 a pro žalované tak vyplývají povinnosti uvedené v §712a obč. zák.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v kupní smlouvě, v bodě VI., jíž žalovaní koupili bytovou jednotku, bylo mj. ujednáno, že tuto jednotku na základě uvedeného rozsudku užívá K. L., které bylo uloženo bytovou jednotku vyklidit a předat prodávajícímu do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dále zde bylo uvedeno, že „Prodávající prohlašuje, že dnem výměny bytů mezi paní L. a kupujícími dochází k předání bytu v souladu s citovaným rozsudkem“. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto ujednání je neplatné jak podle ust. §37 odst. 2 obč. zák., tak i podle ust. §39 obč. zák., neboť předmětem je plnění nemožné, neboť při výměně bytů jde o stav, který měl nastat v budoucnu, neboť v době uzavření kupní smlouvy neměli kupující (žalovaní) souhlas vlastníků domu s výměnou předmětného bytu a rozpor se zákonem spočívá v tom, že smluvní ujednání mezi účastníky uvedené kupní smlouvy nemůže změnit nic na zákonné povinnosti žalovaných zajistit K. L. náhradní byt, jak to vyplývá z ust. §680 odst. 2 obč. zák. a §712a obč. zák.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaní mají dva byty, přičemž byt na Rozdílu užívá K. L., a skutečnost, že tento byt není právně volný, nemůže jít k tíži spoluvlastníků předmětného domu (žalobců). Bylo na žalovaných, aby zvážili, jaký byt si koupí do vlastnictví, a pokud koupili byt, k němuž svědčí právo bydlení třetí osobě, musí nést riziko s tím spojené. Dále měli žalovaní od podání žaloby dne 20. 5. 2003 dostatek času řešit svou bytovou situaci. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani žaloba, jíž se žalovaní domáhají nahrazení souhlasu spoluvlastníků předmětného domu s výměnou bytu.
Podle odvolacího soudu byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. a soud prvního stupně nesprávně dovodil, že žalovaní nemají dva byty a taktéž neshledal, že by bylo možné žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud proto rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl.
Dovoláním ze dne 23. 8. 2005 napadli žalovaní (dále též jen „dovolatelé“) rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaní zejména uvedli, že výpovědní důvod z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je reziduem socialistického právního řádu a měl být dávno zrušen. V rozhodovací praxi by soudy měly tento výpovědní důvod aplikovat jen v případech, kdy se prokáže, že nájemce reálně užívá dva či více bytů zejména ze spekulativních či výdělečných důvodů, což není případ žalovaných.
Žalovaní spolu se synem se „dopustili“ toho prohřešku, že po předchozí ústní dohodě s některými spoluvlastníky předmětného bytu zakoupili obsazený byt, do něhož se chtěli přestěhovat s tím, že do předmětného bytu se na základě výměny bytu přestěhuje K. L., která užívala žalovanými zakoupený byt.
Dovolatelé dále uvedli, že právní názor odvolacího soudu, vycházející z „formální listiny zákona“, doveden do důsledku by např. znamenal, že osoby užívající nájemní byt, který v restituci získaly do vlastnictví nemovitosti s byty, by mohly být objektem žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Dovolatelé jsou proto toho názoru, že formální aplikace ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. soudy je nepřípustná; jsou též toho názoru, že tento spor je vyvolán tím, že nedošlo ke zrušení regulace nájemného a žalobcům se tak neotevřela možnost uzavřít nájem k předmětnému bytu za tzv. volné nájemné.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně opakovaně odmítl rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož by přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Domnívají se, že aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. je dána objektivní nepoužitelností ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. a tím, že druhý byt není pro žalované právně ani fakticky volný a v případě potvrzení rozsudku odvolacího soudu by se žalovaní stali bezdomovci.
Dovolatelé proto navrhují, aby uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; dále navrhují, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v podání ze dne 18. 11. 2005. Ve vyjádření zejména uvedli, že odvolací soud zjistil skutkový stav úplně a právní posouzení je v souladu se zákonem, a to ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.; toto ustanovení není podle žalobců překonané, ale má své místo v právním řádu a brání nedůvodnému omezování výkonu vlastnického práva pronajímatele.
Podle žalobců žalovaní nepravdivě uvádějí, že si vlastní byt (který je obsazený) zakoupili po předchozí domluvě se spoluvlastníkem domu a že obdrželi verbální příslib k výměně předmětného bytu s bytem zakoupeným, což nebylo prokázáno.
Žalobci ve vyjádření dále uvedli, že žalovaní pouze paušálně odkázali na ust. §3 odst. 1 obč. zák., netvrdili a neprokazovali, že byly naplněny předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení a první jejich zdůvodnění je až v dovolání, kdy žalovaní tvrdí, že by se stali bezdomovci.
Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení a taktéž navrhují, aby byl zamítnut návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud o návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval.
Dovolání je v posuzované věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, jak bylo uvedeno shora.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud za daného skutkového stavu nesprávně aplikoval ust. §711 ods. 1 písm. g) a §3 odst. 1 obč. zák., čímž byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S ohledem na právní závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího založeno a k obsahové konkretizaci uvedeného dovolacího důvodu, je zřejmé, že dovolatelé především napadají nesprávnost aplikace ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou nebo více bytů, jde o situaci předpokládanou v ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. O tento případ se jedná nejen tehdy, svědčí-li nájemci právo nájmu ke dvěma (více) bytům, ale např. i tehdy užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu a další byt z titulu vlastnického či spoluvlastnického práva k domu či bytu, popř. na základě práva odpovídajícímu věcnému břemenu nebo na základě titulu odvozeného od rodinněprávního vztahu k manželovi – vlastníku domu či bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 925/2004).
V judikatuře Nejvyššího soudu je zastáván názor, že lze judikaturu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. využít i pro účely výkladu ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, rozsudek ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004).
Z této judikatury vyplývá, že mít „vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky tohoto právního titulu, nikoliv subjektivní vůlí osoby, jíž tento titul svědčí; pro naplnění pojmu mít „vlastní byt“ proto stačí, svědčí-li této osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu (tj. tato osoba má objektivní možnost další byt užívat), bez ohledu na to, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takový právní titul nerealizuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, poř. č. 106).
Z dikce ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. vyplývá, že tento výpovědní důvod je uplatnitelný i v těch případech, kdy nájemce další z více bytů (popř. druhý byt) skutečně neužívá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004).
Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., kromě toho, že nájemce má další byt, popř. byty, je též to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, má-li objektivní možnost tento byt užívat.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že žalovaní mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši 9/10 k bytové jednotce v P. 6, Na Rozdílu 719/16. K této bytové jednotce svědčí Ing. K. L. na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 C 61/97, právo bydlení dle ust. §712a obč. zák., a to do doby zajištění náhradního bytu (kdy povinnost zajistit náhradní byt přešla na žalované a jejich syna T. J., který je spoluvlastníkem uvedené bytové jednotky v rozsahu 1/10).
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným svědčí takový právní titul bydlení v druhém bytě, který by byl způsobilý zajistit jim jejich bytovou potřebu.
Zbývá proto posoudit, zda za daného skutkového stavu věci (žalovaní koupili bytovou jednotku, k níž svědčí právo bydlení jiné osobě a přešla na ně povinnost zajistit této osobě náhradní byt), lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze tento (obsazený) byt.
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaní neužívají druhý byt a nemají objektivní možnost ho užívat, neboť k tomuto bytu svědčí Ing. K. L. právo bydlení založené rozhodnutím soudu, a tedy na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze tento druhý byt.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za dané situace byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., je jeho právní posouzení věci nesprávné.
S ohledem na uvedené pokládá dovolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou dovolatelů směřující k aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., tj. posuzovat, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že byl dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně, rozhodl podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1,1. věta, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, 2. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. prosince 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu