Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 26 Cdo 3024/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3024.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3024.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3024/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 10/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2005, č.j. 9 Co 646/2004-50, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. 10 C 10/2004-37, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 7. podlaží domu č.p. 1045/7 v L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 8. 2005, č.j. 9 Co 646/2004-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětném bytu, určil, že jeho nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil mu byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že původní nájemkyní předmětného bytu byla babička žalovaného, který s ní žil v den její smrti ve společné domácnosti, že na základě toho s ním dne 31. 5. 1993 uzavřel žalobce smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že žalovaný v roce 1998 uzavřel manželství s A. M., která se v roce 1999 z bytu trvale odstěhovala ke svým rodičům, že se jim z tohoto manželství narodily dvě děti – dne 11. 7. 2000 nezletilá A. a dne 13. 10. 2002 nezletilý M., že 1. 5. 2000 se k žalovanému do bytu nastěhovala (s vědomím žalobce) M. L. s J. S., kteří bydleli společně (jako druh a družka) v jedné místnosti v bytě a druhou užíval žalovaný, že každý z nich přispíval z 1/3 na nájemné (úhradu za plnění spojená s užíváním bytu) a na náklady spojené s provozem domácnosti, přičemž se zbytkem svých finančních prostředků nakládali samostatně, že měli mezi sebou rozdělené domácí práce, že se o víkendech společně stravovali, že si společně zakoupili bytové zařízení, že od července 2003 se žalovaný v bytě zdržoval jen sporadicky, že dne 6. 10. 2003 se z bytu trvale odstěhoval s úmyslem se do něho již nevrátit, že tuto skutečnost oznámil žalobci dopisem z téhož dne a současně ho požádal o „převedení nájemní smlouvy“ na J. S. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že společné bydlení žalovaného, J. S. a M. L. vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jenobč. zák.), a že poté, kdy žalovaný tuto domácnost trvale opustil, přešlo podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu na jmenované, kteří nemají jinou možnost bydlení; protože žalovaný již není nájemcem předmětného bytu, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl. Naproti tomu odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru na charakter soužití žalovaného a osob s ním v bytě bydlících. Zaujal názor, že ke znakům společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 obč. zák. patří jednak existence spotřebního společenství, tedy stavu, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, jednak trvalost takovéhoto soužití. V dané věci soužití žalovaného na straně jedné a M. L. s J. S. na straně druhé nenaplňovalo znaky spotřebního společenství, neboť všichni se sice podíleli (finančně i fakticky) na činnostech bezprostředně spjatých s uspokojování potřeby bydlení, avšak chybělo zde společné hospodaření s příjmy v dalších oblastech života; v této souvislosti poukázal též na to, že žalovaný se při jednání před odvolacím soudem vyjádřil tak, že si při svém odchodu z bytu odnesl věci, které pořídil ze svých prostředků a že v něm zůstaly věci patřící M. L. a J. S. Dovodil dále, že soužití žalovaného a jmenovaných nevykazovalo ani charakter trvalosti; podle ustálené soudní praxe je spolužití ve smyslu §115 obč. zák. trvalé, jestliže jsou zde dány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu všech spolužijících osob založit a vést trvalé životní společenství, nikoliv pouze na přechodnou dobu. I když M. L. a J. S. spolu žili s perspektivou založení rodiny, neměli v úmyslu trvale žít se žalovaným, ale toliko zajistit si byt, a jejich společné bydlení s ním mělo trvat právě tři roky, což koresponduje s jednou ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu. Tvrzený úmysl žalovaného žít trvale se jmenovanými je pak v rozporu s tím, že žalovaný se v té době stýkal se svojí manželkou a narodilo se jim druhé dítě. Odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu stále trvá (právo nájmu bytu nepřešlo na M. L. a J. S.), a protože byt bez vážných důvodů neužívá, je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711odst. 1 písm. h) obč. zák.; na základě toho žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že žalobci bylo známo, že v bytě spolu s ním bydlí M. L. a J. S., že proti tomu neměl námitky a že žalobu podal až poté, co se žalovaný z bytu odstěhoval a požádal o přechod nájmu na jmenované. Dovolatel má za to, že v řízení prokázal, že od 1. 5. 2000 do 6. 10. 2003 s nimi sdílel společnou domácnost, když se všichni společně podíleli na chodu domácnosti a společně se stravovali; jejich soužití vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zák., neboť se jednalo o faktické soužití tří osob, které se rozhodly spolu žít na dobu předem časově neomezenou, a současně o spotřební charakter takového společenství, kdy každý přispíval podle svých možností na úhradu společných potřeb. Na základě toho dovozuje, že uplatněný výpovědní důvod není dán a že právo nájmu přešlo na M. L. a J. S.; odvolací soud věc nesprávně právně posoudil z hlediska §115, §706 odst. 1, §708 a §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Namítá dále, že pro posouzení otázky vedení společné domácnosti není rozhodný způsob majetkového vypořádání po jejím ukončení, ani skutečnost, že se mu a jeho manželce, s níž nežije, narodilo další dítě, kterýmžto okolnostem přikládal odvolací soud rozhodný význam. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nezpochybňuje výše uvedená konkrétní skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (finanční a faktický podíl žalovaného a osob s ním bydlících na údržbě bytu a na nákladech se společným bydlením spojených, délce jejich soužití, okolnosti, za nichž došlo k odstěhování žalovaného z bytu, skutečnost, že byl a je dosud ženatý a že se z tohoto manželství narodilo další dítě), ale že brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaného na straně jedné a M. L. a J. S. na straně druhé založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství. Nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení §132 o.s.ř. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani nesprávný výklad pojmu společné domácnosti (§115 obč. zák.) ve vztahu k podmínkám přechodu práva nájmu bytu dle §708 ve spojení s §706 odst. 1 věty druhé obč. zák., který ostatně odpovídá ustálené judikatuře (srov. Zprávu NS ČSR ze dne 10. 6. 1982, Cpjn 163/81, uveřejněnou pod. č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, a rozhodnutí ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5), z níž vyplývá, že pojem „společné domácnosti“ (§706 odst. 1 obč. zák.) je vykládán ve smyslu ustanovení §115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod č. 37 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s.r.o., Praha 2003). Z uvedeného vyplývá, že vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalovaný, M. L. a J. S. hospodařili toliko s částí svých finančních prostředků, a obstojí-li jeho skutkový závěr o neexistenci úmyslu uvedených osob vést trvalé životní společenství, lze považovat za správný jeho právní závěr, že nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na jmenované a že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu dosud trvá. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení věci z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., z obsahu dovolání se podává, že se opírá o zpochybnění závěru o tom, že nedošlo k přechodu práva nájmu; protože není nikterak blíže konkretizována, nemohl dovolací soud z tohoto pohledu napadané rozhodnutí přezkoumávat. Protože žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2006 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2006
Spisová značka:26 Cdo 3024/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3024.2005.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21