ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3038.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3038/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně m. č. P, zastoupené advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 255/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č.j. 64 Co 111/2005-58, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č.j. 14 C 255/2003-44, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 34, I. kategorie, o velikosti 2+kk, ve 3. patře domu č.p. 850 v ulici V., v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit do 30 dnů po skončení nájmu; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný dům je v majetku obce hl. m. Prahy, která ho svěřila do správy žalobkyně, a že žalovaný je nájemcem předmětného bytu. Po zhodnocení dalších provedených důkazů (zejména výpovědi žalovaného a svědků J. S. a J. Č., nájemců bytů v předmětném domě, fotokopie nájemní smlouvy ze dne 10. 6. 2003 a dalších listinných důkazů) dovodil, že žalovaný přenechal předmětný byt bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) do užívání paní Petře Slavičínské, která v něm bydlela od června 2003 do října 2003 (do doby, kdy tuto skutečnost zjistila žalobkyně), a že žalovaný v uvedeném období byt neužíval. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že nájemní smlouvu ze dne 10. 6. 2003 (dále „smlouva z 10. 6. 2003“) vyhotovila sama P. S. za účelem získání sociálních dávek a že ji nepodepsal, ani jeho tvrzení, že jmenovaná je jeho přítelkyně a že se dohodli na společném soužití. Pokud žalovaný namítal, že tato smlouva je neplatná, neboť v ní není specifikován předmět nájmu, nepovažoval tuto námitku za relevantní, neboť za rozhodnou považoval okolnost, zda žalovaný přenechal byt do podnájmu jiné osobě, nikoliv otázku platnosti či neplatnosti případného právního úkonu k tomuto jednání směřujícímu. Dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním naplnil uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), a k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Neshledal přitom, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) s ohledem na nepříznivý zdravotní stav zletilého syna žalovaného, o kterého se občas (někdy 3x do měsíce) o víkendu stará, přičemž poukázal na to, že žalovaný sám svým jednáním vystavil sebe a svého syna riziku ztráty bydlení, a nemůže se tak dovolávat ochrany podle §3 odst. 1 obč.zák.; navíc lze soudit, že má jinou možnost bydlení, když byt po dobu, kdy jej přenechal do podnájmu, neužíval.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č.j. 64 Co 111/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost žalovaného k vyklizení vázal na zajištění přístřeší; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Konstatoval, že podle smlouvy ze dne 10. 6. 2003 měl podnájem trvat dva roky, a pokud byl ukončen již v říjnu 2003, stalo se tak na základě šetření žalobkyně. Přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně o naplnění daného výpovědního důvodu, přičemž poukázal na to, že porušení povinnosti nájemce nemusí trvat i v den dání výpovědi. Rovněž tak se ztotožnil s jeho závěrem, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno – v souladu s ustanovením §712 odst. 5 obč.zák. – vázat na zajištění přístřeší, aby žalovaný měl možnost do doby, než si opatří jiné bydlení, uskladnění svých věcí, které se dosud v bytě nacházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Otázku zásadního právního významu vymezil tak, „zda je možné posuzovat důvodnost výpovědi z nájmu bytu k jinému časovému období než k okamžiku výpovědi“, a „zda je možné posuzovat naplnění výpovědního důvodu dle nájemní smlouvy, která neobsahuje předmět nájmu“. Dovolatel má za to, že otázka přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla soudy obou stupňů posouzena v rozporu s hmotným právem a poukazuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1837/2004, v němž byl vysloven odlišný názor na posouzení okamžiku výpovědního důvodu. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost jeho závěru z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na straně žalobkyně a namítá, že řádně oznámil užívání bytu P. S. za účelem výpočtu úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a že v době zahájení řízení v dané věci již jmenovaná v bytě nebydlela. Rovněž mu vytýká, že neplatnou smlouvu ze dne 10. 6. 2003 posoudil jako důkaz zakládající naplnění uplatněného výpovědního důvodu, a že pominul prokázané rozhodné skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Závěrem uvádí, že byt nepodnajal a nikdy se z něho neodstěhoval. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Při řešení uvedené otázky nepřehlédl, že dovolatel v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. jako by napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti napadl pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu a s ním související výrok o skončení nájmu a o výpovědní lhůtě, neboť veškeré dovolací námitky se upínají právě k těmto výrokům. V uvedených souvislostech nelze totiž opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci označuje dovolatel za otázku zásadního právního významu v první řadě otázku, ke kterému okamžiku soud posuzuje existenci výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi pronajímatele z nájmu bytu.
Označená otázka však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 výslovně vyjádřil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu ke dni dání (doručení) výpovědi; od uvedeného názoru se neodchýlil ani v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 926/2002, uveřejněný pod C 2085 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, rozsudek ze dne 22. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1063/2004 (ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, sp.zn. II. ÚS 574/04). Odklon od uvedeného názoru nelze nalézt ani v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1837/2004, na který je odkazováno v dovolání, neboť i toto rozhodnutí vychází z názoru, že naplnění výpovědního důvodu (v této věci důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč.zák.) je nutno posuzovat ke dni doručení výpovědi. Námitka dovolatele, že v dané věci odvolací soud posoudil okamžik naplnění výpovědního důvodu v rozporu s rozhodnutím, na než odkazuje, není tudíž opodstatněná.
Rovněž tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud posoudil důvodnost výpovědi v rozporu s hmotným právem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel z právního názoru opakovaně vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1844/99, sp.zn. 26 Cdo 532/2000 a sp.zn. 26 Cdo 148/2003), podle kterého naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nelze podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu (§154 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud pak dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., je třeba poukázat na to, že takovýto dovolací důvod nelze – v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – úspěšně uplatnit.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti právnímu posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se aplikací uvedeného ustanovení zabýval, a dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Pokud pak dovolatel závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu