ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3110.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3110/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) S. S., a b) J. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. S., a 2) T. N. N., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 10 C 32/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2005, č.j. 56 Co 65/2005-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2005, č.j. 56 Co 65/2005-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č.j. 10 C 32/2003-29, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, ve druhém poschodí domu č.p. 424, 425 v Ch. v Provaznické ulici (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že výpověď z nájmu bytu daná žalobci (vlastníky předmětného domu) žalovaným (společným nájemcům předmětného bytu) byla řádně doručena (1. žalovanému dne 11. 3. 2003 a 2. žalované dne 10. 9. 2003), že žalovaní před podáním výpovědi opakovaně dlužili na nájemném (úhradě za služby), že byli od počátku nájemního vztahu s placením těchto úhrad v prodlení, a to po několik dnů až několik měsíců, že k 9. 3. 2003 dlužili nájemné za prosinec 2002 a za leden až březen 2003, že celková výše dluhu k uvedenému datu činila (včetně poplatku z prodlení a doplatku za dodávku vody) částku 8.313,81 Kč a že 1. žalovaný před doručením výpovědi uhradil tři dlužné nájmy a následně i další platby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď je platným právním úkonem (byť v ní nebyly vyjmenovány konkrétní měsíce, za které vznikl dluh na nájemném) a že žalobci prokázali naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč.zák.“); okolnost, že dluh na nájemném (úhradách za služby) byl dodatečně uhrazen, nepovažoval z hlediska existence výpovědního důvodu za relevantní. Neshledal rovněž, že by výpověď byla v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 31. 8. 2004, č.j. 56 Co 197/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výpověď z nájmu bytu daná žalobci nevyhovuje požadavku určitosti, neboť v ní není konkrétně uvedeno, za kterou dobu 1. žalovaný nájemné dluží; kromě toho je nutno zkoumat naplnění výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi 2. žalované.
Ve věci dále jednal soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č.j. 10 C 32/2003-47, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení, že výpověď z nájmu bytu, kterou žalobci dali žalovaným, není dostatečně určitá, a proto žalobě nevyhověl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č.j. 56 Co 65/2005-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu žalovaného a listinných důkazů, konstatoval, že již netrvá na svém původním právním názoru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost (z důvodu neuvedení konkrétních měsíců, za něž nebylo nájemné placeno), nicméně dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, byť z jiných důvodů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výpověď z nájmu bytu odůvodněná tvrzením, že žalovaní nezaplatili nájemné a úhradu za služby za dobu delší než tři měsíce, byla 1. žalovanému doručena dne 11. 3. 2003 a 2. žalované dne 10. 9. 2003, že ke dni 11. 3. 2003 dlužili žalovaní nájemné za měsíc březen 2003 a částečně za leden a únor 2003 (za každý měsíc 300,- Kč); nedlužili tedy nájemné za více než tři měsíce, k datu dání výpovědi 2. žalované (k 21. 5. 2003) měli toliko dluh na části nájemného za leden a únor, a ke dni doručení výpovědi 2. žalované (10. 9. 2003) již bylo nájemné zaplaceno. Na základě toho dovodil, že výpovědní důvod není naplněn, a proto žalobě nelze vyhovět. Vzhledem k tomu, že žalobci neuplatnili jako výpovědní důvod tvrzení, že žalovaní byli od počátku nájemního vztahu opakovaně v prodlení, nebylo možno k této okolnosti přihlédnout. Za situace, kdy není výpovědní důvod dán, se odvolací soud nezabýval posouzením věci z hlediska §3 odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřují v názoru odvolacího soudu, že výpovědní důvod nebyl dán, byl-li dluh na nájemném ke dni doručení výpovědi 2. žalované uhrazen a poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 532/2000 a sp.zn. 26 Cdo 1844/99, z nichž vyplývá, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nelze podmiňovat tím, že jednání zde uvedené trvá i v den dání (doručení) výpovědi. Namítají, že se odvolací soud nezabýval posouzením výpovědi z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a v této souvislosti uvádějí, že doručení výpovědi 2. žalované bylo spojeno s obtížemi a že žalovaný měl vyvinout iniciativu k tomu, aby získal sociální dávky na hrazení životních potřeb (i potřeby bydlení). Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítli, že uplatněný výpovědní důvod nebyl dán a poukázali rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2259/98, podle něhož může soud přivolit k výpovědi pouze za předpokladu, že ke dni dání výpovědi byl výpovědní důvod naplněn (tj. kdy se nájemce ocitne v prodlení s placením nájemného za měsíc čtvrtý). Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. Protože tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. Současně je však nutno upozornit i na názor opakovaně vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1844/99, rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2 a rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003), podle kterého je z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo, byť se nájemce dopustil tohoto jednání před tím, než mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže. Naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nelze tedy podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu (§154 odst. 1 o.s.ř.). Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, neboť nájemce by mohl (opakovaně) – za situace, kdy zaplatí dlužné nájemné před dáním (doručením) výpovědi – porušovat svoji základní povinnost vyplývající z nájemního vztahu, aniž by se tomu pronajímatel mohl účinně bránit.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že ke dni dání (doručení) výpovědi 1. žalovanému a zejména pak 2. žalované neměli žalovaní na nájemném (úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu) dluh. Nepovažoval za rozhodné, zda žalovaní nezaplatili nájemné (úhradu za služby) za dobu delší než tři měsíce v období před tím, než jim byla výpověď z nájmu dána (doručena), ačkoliv skutečnosti z tohoto hlediska významné byly v řízení tvrzeny, resp. prokázány (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2004).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné (neúplné), a Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu