ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.906.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 906/2006-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hl. m. P., proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 177/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č.j. 14 Co 474/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. 27 C 177/20024-33, uložil žalovanému je povinen vyklidit byt č. 3 o velikosti 3+1 I. kategorie ve IV. podlaží domu č.p. 853 na ul. N. v P. 1, k.ú. N. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně žalovaný nesplnil podmínku pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť ke dni smrti původní nájemkyně bytu Věry Wolfové (tj. 18. 3. 2002) měl vlastní byt. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že žalovaný byl ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastníkem rodinného domu č.p. 62 v D., k.ú. H., který dle kolaudačního rozhodnutí slouží k bydlení, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlet, přičemž tuto podmínku splňuje i ten, komu svědčí právo společného nájmu či právo bydlení z titulu spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 14 Co 474/2005-66, napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do čtyř měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně (§213 o.s.ř.) a dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný a jeho manželka M. K. měli ke dni smrti původní nájemkyně bytu ve společném jmění manželů rodinný dům č.p. 62 v D., že tento dům obsahoval jednu bytovou jednotku a že ke dni 7. 2. 2005 byla vlastníkem tohoto domu pouze M. K. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný a jeho manželka uzavřeli dne 8. 3. 1999 dohodu o užívání bytu před rozvodem, podle níž bude nadále užívat rodinný dům v D. M. K. spolu se synem L. K. a žalovaný spolu s dcerou M. K. bude užívat předmětný byt. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně bylo správné, a uzavřel, že skutečnost, že v rodinném domě v D., jehož výlučným vlastníkem je v současné době bývalá manželka žalovaného M. K., se nachází pouze jedna bytová jednotka, kterou obývá bývalá manželka žalovaného spolu se synem, je z hlediska posouzení, zda byla ke dni smrti původní nájemkyně předmětného bytu ze strany žalovaného splněna podmínka neexistence vlastního bytu, irelevantní. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce v daném případě neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný se dobrovolně dohodl se svou manželkou, že nadále bude společnou nemovitost užívat ona, a z tohoto důvodu nelze žalobce omezovat ve výkonu jeho vlastnického práva. Uvedené skutečnosti odvolací soud zohlednil při rozhodování o lhůtě k plnění a stanovil žalovanému lhůtu k vyklizení bytu v délce čtyř měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Dovolatel má rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, protože se soud dostatečně nevypořádal se všemi důkazy, nezjistil všechny rozhodné okolnosti, zejména okolnosti týkající se dohody žalovaného a jeho bývalé manželky o užívání bytu v rodinném domě v D. před rozvodem, případně neprovedl další důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaný v rodinném domě v D. nebydlel. Dále dovolatel namítá, že soud neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní byt“ s ohledem na tento případ, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně délky lhůty k plnění, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. již proto, že výrok o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou vyklizení bytu. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, která je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, popř. neprovedl důkazy další, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní byt“ s ohledem na daný případ, lze tuto jeho námitku (ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.) vzhledem k výslovnému uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) posoudit jako námitku nesprávného právního posouzení. Ani tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť pojem „mít vlastní byt“ je v soudní praxi vykládán jednotně a odvolací soud se v daném případě od tohoto ustáleného výkladu neodchýlil.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitu č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura a rovněž v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitu č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zákoníku) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitu č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. A dále zde uvedl, že jestliže osoba uvedená v §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (nyní §706 odst. 1) je v den smrti uživatele nositelem takového titulu (vlastnického, nájemního apod.), není podstatné, že bydlení na jeho základě zamýšlí v budoucnu ukončit. Závěru, že k přechodu práva nedojde, nepřekáží ani okolnost, že vlastní byt této osoby je situován v cizině. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že rozvedený manžel, který nebyl uznán nájemcem družstevního bytu, se v průběhu řízení podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bez vážného důvodu zbavil možnosti bydlet v domě, jehož je spoluvlastníkem, lze zhodnotit při úvaze, zda mu ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. neodepřít právo na bytovou náhradu, jež by mu jinak (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) příslušela.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu