ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2744.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2744/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ P. V., a B/ V. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. O., státní podnik, o náhradu za odstraněné stavby, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 64 C 238/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.10.2004, čj. 11 Co 94/2004-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je nárok žalobců na náhradu za stavby bývalé zemědělské usedlosti, které byly odstraněny v souvislosti s budování Ž. přehrady v padesátých letech. Mezi účastníky je nesporný tento nárok, který žalovaný výslovně uznal, i výše nároku. Žalobci původně požadovali, aby soud určil, jakým způsobem bude náhrada poskytnuta, když k dohodě účastníků o peněžitém plnění nedošlo, v průběhu řízení návrh změnili se souhlasem soudu na finanční plnění ve výši 778.600 s úroky z prodlení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.9.2003, čj. 64 C 238/2002-130, návrhu vyhověl. Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly zbourány v roce 1957, takže je nelze vydat. Žalovaní jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), žalovaný je povinnou osobou podle §5 tohoto zákona. Soud při rozhodování o formě náhrady aplikoval ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, přičemž vycházel z toho, že žalobci byli ke dni účinnosti zákona o půdě věcně legitimováni jako dědici původních vlastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení §23 zákona o půdě. Žalobci jsou nepochybně oprávněnými osobami, protože nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm.r) tohoto zákona, a nejde o případ užívání nemovitostí, s nímž počítá ustanovení §23 odst. 1 zákona. Pokud by toto ustanovení mělo být aplikováno, muselo by jít o případ, kdy nemovitosti nikdy nepřešly na stát a vlastnické právo původního vlastníka nebylo nikdy zpochybněno; o takový případ však nejde. Nesprávné jsou závěry soudu prvního stupně, který na jedné straně konstatuje, že nemovitosti přešly na stát podle §6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě, na druhé straně vychází z toho, že žalobci byli vlastníky předmětných budov ke dni účinnosti zákona o půdě jako dědici původních vlastníků. Na danou věc aplikuje odvolací soud ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, který nepřipouští peněžitou náhradu, pokud se na ní oprávněné osoby s povinnými osobami nedohodnou. Za situace, že řízení o takové náhradě je řízením o určitém způsobu vypořádání, může soud rozhodnout o náhradě i jinak, než požaduje žalobce, pokud však žalobce trvá pouze na peněžité náhradě a k dohodě o takové formě plnění nedošlo, nelze než žalobu zamítnout. Protože žalobci v průběhu řízení dali jasně najevo, že odmítají jinou formu náhrady a zásadně trvají na náhradě v penězích, nelze jim vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, a opírá se možné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, a §241a odst. 3 o.s.ř., jímž je tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci dovolacích důvodů uplatněných dovolateli ( §242 odst. 3 o.s.ř.)
Dovolatelé uvádějí, že měli zájem o náhradu ve věcech, byla jim však nabídnuta bez jakéhokoli výběru jen nemovitost, která je pro ně nevyužitelná - zčásti jde o cestu, využívanou i dalšími subjekty, zčásti o nevyužitelné základy pro řadové domky, přičemž reálná hodnota představuje asi 5,69% jejich nároku. Ještě před vydáním rozsudku soudu prvního stupně požadovali jakoukoli náhradu, ale povinný již nic nenabídl. Žalovaný tvrdí, že jiný majetek, který mohl nabídnout, nemá, a je proto povinen poskytnout náhradu peněžitou. Dle dovolatelů zákon o půdě připouští peněžitou náhradu za pozemek, který nelze vydat, §23 odst. 1zákona o půdě ji přiznává všem vlastníkům jako náhradu za neexistující budovy, pokud se nedohodnou na jiné formě náhrady. Vycházejí z toho že žalovaný užíval předmětné budovy podle tehdy platných právních předpisů, kterými mohly být např. i předpisy o územním plánování a pod. Subsidiárně lze použít i ustanovení §442 obč.zák., dovolatelé poukazují na to, že podáním z 8.11.2002 žalovaný uznal nárok žalobců písemně co do důvodu i výše, tj. 778.600 Kč, což je zřejmým uznáním peněžitého závazku. Dalším podáním navrhoval kombinované plnění, zčásti finanční a zčásti v nemovitostech, jež jsou pro dovolatele nepřijatelné. - Dále dovolatelé poukazují na to, že právní předchůdce žalovaného P. O. převzal vykupující organizace budovy i polnosti do správy, rodiče žalobců zůstali bydlet v obytné části budovy a platili za její užívání. Poukazují na to, že se tak dělo za situace, kdy rodiče byli politicky persekvovaní, a podrobněji specifikují, k jakým účelům organizace předmětné budovy užívala. Přitom rodiče žalobců byli stále vlastníky budov, když odstupní smlouvu z 1.6.1951 nepodepsali. Vykupující organizace odstranila budovy v roce 1957, kdy postup napuštění Žermanické přehrady byl již tak daleko, že bylo nutno budovy odstřelit. Až po podpisu smlouvy z 11.6.1960 obdrželi rodiče žalobců finanční náhradu za zbourané nemovitosti; o tuto náhradu se nárok žalobců snížil. Plně lze tedy podle jejich názoru použít ustanovení §23 odst. 1 a 2 zákona o půdě, protože budovy byly odstraněny v době, kdy byly v užívání organizací a byly v té době ve vlastnictví rodičů žalobců. Dovolatelé uplatňují též okolnost, že nebyli proti dohodě o vyrovnání náhrady formou věcnou, žalovaný však, ač je dostatečně majetný, prohlašuje, že nemá věci, kterými by mohl plnit svůj závazek mimo nemovitosti zcela pro žalobce nepoužitelné. Navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů. Shledal, že odvolací soud aplikoval na daný případ správný právní předpis, jímž je zákon o půdě. Jde o zákon zvláštní, který problematiku náhrad za znehodnocené či odstraněné budovy výslovně upravuje a nelze tedy použít obecný předpis, jímž je občanský zákoník. Tvrzení dovolatelů, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se týká procesní situace, tj. posouzení nároku žalobců jako nároku na plnění výhradně v penězích. Dovolatelé mají pravdu v tom, že původně požadovali náhradu dle uvážení soudu, tedy i ve věcech. Později však svůj návrh změnili na plnění výhradně v penězích, a dle obsahu spisu soud prvního stupně dokonce připustil tuto změnu návrhu svým rozhodnutím a o tomto návrhu rozhodl. Pro rozsudek soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud proto musel vyjít z výslovného prohlášení žalobců učiněného při řízení před odvolacím soudem, totiž že v současné době trvají pouze na finančním vyrovnání. Odvolací soud za této situace posoudil procesní situaci v souladu s běžnou judikaturou Nejvyššího soudu. Správně vyšel z toho, že náhrada za odstraněné stavby podle zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž je podle §153 odst.2 o.s.ř. možné přisoudit náhradu v jiné formě, než žalobce požaduje, že se tak ale nemůže stát, jestliže žalobci výslovně trvají pouze na jedné formě náhrady, pro jejíž přisouzení zákon stanoví jako podmínku, že o ní došlo k předchozí dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou. Pokud k takové dohodě nedošlo - o čemž mezi účastníky není sporu - lze použít k náhradě jen forem, jež jsou v §16 odst. 2 zákona o půdě vyjmenovány; nejde zde o peněžitou pohledávku. Dovolací soud neshledal, že by soud odvolací vyšel z nesprávného zjištění, pokud dovodil, že v době jeho rozhodování žalobci požadovali právě jen peněžitou náhradu.
Shora uvedené závěry by ovšem nebyly použitelné v případě, že by se nárok žalobců odvíjel od jiné skutkové a právní situace, totiž v případě, že by se jednalo o náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě. V něm je právní postavení vlastníků, domáhajících se náhrady za znehodnocené nebo odstraněné budovy opačné - pokud nedojde k dohodě o jiné formě plnění, mají nárok na plnění v penězích. Dovolatelé poukazují na to, že toto ustanovení mělo být právě aplikováno na jejich případě, protože nemovitosti byly zbourány v době, kdy byly ve vlastnictví jejich právních předchůdců a v užívání právního předchůdce žalovaného, jež se dělo na základě tehdy platných právních předpisů. Tato úvaha má určité opodstatnění, protože užívání zemědělských nemovitostí se nedělo jen podle předpisů z oblasti zemědělství, ale i jiných, a protože zbourané nemovitosti nemohly později přejít do vlastnictví státu smlouvou, jež je právním důvodem pro vydání pozemků, resp. náhrady za ně (protože byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek) podle §6 odst. 1 písm.k), resp. §11 odst. 1 zákona o půdě. K převodu budov do vlastnictví na základě smluv uzavřených 11.6.1960 a 6.12.1962 nemohlo tedy dojít z toho důvodu, že v době uzavření smluv byly zbourány, tedy fakticky ani právně jako věci neexistovaly. Pokud byly ve smlouvě o převodu nemovitostí uvedeny, nemohlo to mít z hlediska vlastnictví žádný právní význam a pravděpodobně šlo o způsob vyjádření, že za ně bude poskytnuta náhrada. Lze tedy uzavřít, že přechodu budov na stát došlo již v roce 1957, když na základě určitých příprav pro vykoupení nemovitostí právní předchůdce žalovaného budovy užíval a posléze zboural, takže jde o přechod věci bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě.
Nárok podle §23 odst. 1 zákona o půdě totiž dán není, protože žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace osoby, jíž se právo podle tohoto ustanovení zakládá. Právo náleží vlastníkovi budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Dovolací soud se otázkou aktivní věcné legitimace dané tímto ustanovením vícekrát zabýval z pohledu, kdo je považován za vlastníka, jemuž se právo podle tohoto ustanovení zakládá. V konstantní judikatuře, jež je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dospěl k závěru, že za vlastníka ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě je třeba považovat osobu, která byla vlastníkem budovy, nebo alespoň pozemku, na němž budova původně stála, a to ke dni účinnosti zákona o půdě, nebo zákona č. 114/1990 Sb. Zákon o půdě totiž v ustanovení §22 odst. 1 zrušil většinu dosavadních užívacích práv k zemědělskému majetku a současně vlastníkům založil právo na náhradu za jejich znehodnocení, a podle zákona č. 114/1990 Sb. docházelo ještě před přijetím restitučních přepisů k ukončení užívacího práva k zemědělským nemovitostem na základě úředního rozhodnutí a současného založení práva na náhradu za znehodnocení. Žalobci však nebyli k uvedeným datům vlastníky nejen budov, které neexistovaly, ale ani pozemků, na nichž původně budovy stály, protože pozemky podle nesporného zjištění soudu přešly v roce 1960 a 1962 do vlastnictví státu a byly předmětem restituce podle části druhé zákona o půdě. Ustanovení §23 zákona o půdě proto nelze v dané věci aplikovat, jak správně dovodil odvolací soud.
Pokud žalobci poukazují na to, že jim byla odepřena již podruhé náhrada za odstraněné budovy, nezbývá než poukázat na to, že nedojde-li ani v budoucnu k dohodě o peněžité úhradě náhrady, jejíž důvod i výši žalovaný uznává, budou se muset zaměřit na náhradu věcnou. V tomto řízení však již nelze zkoumat rozsah věcí, které žalovaný vlastní, a z nichž by mohla být náhrada poskytnuta, protože bylo ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu za situace, že žalobci požadovali plnění pouze v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech je dán tím, že žalovanému, jenž měl v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu