ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.387.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 387/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovoláních A. V.s., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.11.2003, sp.zn. 64 Co 261/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004, vydaným v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 307/95 (žalobkyně A. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. O. p. b. h. v P, státnímu podniku, v likvidaci, zastoupenému advokátkou, 2. M. č. P. 2, 3. M. B., zastoupenému advokátem, 4. Ing. H. B., zastoupené advokátem, 5. L. V., 6. J. M., 7. C. V., zastoupenému justičním čekatelem, a 8. V. V., zastoupenému opatrovnicí, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 6.11.2003, sp.zn. 64 Co 261/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 6.11.2002, čj. 16 C 307/95-342 (ve znění opravného usnesení z 20.1.2003, čj. 16 C 307/95-356).
II. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 16 C 307/95-384.
III. Zrušují se také usnesení Městského soudu v Praze z 31.8.2005, sp.zn. 39 Co 109/2005, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 30.12.2004, čj. 16 C 307/95-431.
IV. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 30.10.1995, byl vynesen Obvodním soudem pro Prahu 2 rozsudek ze 6.11.2002, čj. 16 C 307/95-342. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně A, V. proti žalovaným O. p. b. h. v P., M. č. P.2, M. B., Ing. H. B., L. V., J. M., C. V. a V. V. Zamítavý výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně se týkal tří žalobních návrhů. Prvním z nich byl žalobní návrh, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je neplatný dodatek č. 1 k dohodě o vydání věcí, uzavřený 14.10.1991 mezi O. p. b. h. v P. 2 a K. V., podle něhož byly K. V. dány i tři ideální čtvrtiny domu čp. 71 a pozemků parc. č. 27/1 a parc. č. 26 v katastrálním území P.-V. Druhým žalobním návrhem žalobkyně A. V. bylo uplatňováno, aby soud rozsudkem určil, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 30.10.1991 mezi K. V., jako prodávajícím, a M. B.a H. B., jako kupujícími, podle níž K. V. prodal uvedeným kupujícím nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 52 pro katastrální území P. – V. Třetím žalobním návrhem se pak žalaobkyně A. V. domáhala, aby všem osmi uvedeným žalovaným bylo uloženo vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni tři ideální čtvrtiny domu čp. 71 a pozemku parc. č. 27/1 (o výměře 409 m2) a pozemku parc. č. 26 (o výměře 247 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 52 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P. Uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 6.11.2002, čj. 16 C 307/95-342, bylo také rozhodnuto o nákladech řízení, a to takto: a/ žalobkyně A. V. a žalovaní M. č. P. 2, L. V., J. M., C. V. a V. V. nemají vzájemně vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, b/ žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému O. p. b. h. v P. 2 na náhradu nákladů řízení 4.735 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, c/ žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit M. B. na náhradu nákladů řízení 4.625 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a d/ žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované H. B. 4.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 6.11.2002, čj. 16 C 307/95-342 (ve znění opravného usnesení z 20.1.2003, čj. 16 C 307/95-356) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.11.2003, sp.zn. 64 Co 261/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupě ve výroku o věci samé ohledně určení neplatnosti dodatku č. l. ze dne 14.10.1991 k dohodě o vydání věcí, dále ve výroku o určení neplatnosti kupní smlouvy z 30.10.1991 „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými M. B. a Ing. H. B.“ a konečně ve výrocích o vydání věcí a o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými O. p. b. h. v P. 2 a M. č. P. 2. Byl však změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými M. B., Ing. H. B., L. V., J. M., C. V. a V. V. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému O. p. b. h. v P. 2 8.175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou M. č. P. 2 bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ze 6.11.2003 (sp.zn. 64 Co 26/2003 Městského soudu v Praze) byl doručen advokátce, která v řízení žalobkyni zastupovala, dne 22.1.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 22.3.2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatelky je toto dovolání přípustné podle ustanovení §237 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam; jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 2 pak vynesl rozsudek z 25.2.2004, čj. 16 C 307/95-384. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně A. V., aby žalovaným M. B., Ing. H. B., L. V., J. M., C. V. a V. V. bylo uloženo vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku tři ideální čtvrtiny domu čp. 71 a pozemku parc. č. 27/1 (o výměře 409 m2) i pozemku parc. č. 26 (o výměře 247 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 52 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému M. B. na náhradu nákladů řízení 10.175 Kč a žalované Ing. H. B. rovněž na náhradu nákladů řízení 9.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými L. V., J. M., C. V. a V. V. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 30.12.2004, čj. 16 C 307/95-384, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými L. V., J. M., C. V. a V. V. Rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými M. B. a žalovanou Ing. H. B. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou L. V., žalovanou J. M., žalovaným C. V. a V. V. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
Obvodní soud pro Prahu 2 potom usnesením z 30.12.2004, čj. 16 C 307/95-431, uložil žalobkyni, aby žalovaným M. B.a Ing. H. B. zaplatila na náhradu nákladu řízení 22.996,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; toto usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 31.8.2005, sp.zn. 39 Co 109/2005, s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004, byl doručen dne 5.11.2005 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 3.1.2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelky je také toto její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka v tomto svém dovolání uváděla, že „vzhledem k dvojímu podání dovolání dovolatelkou (dne 22.3.2004 a dne 3.1.2005) žádá dovolací soud, aby posoudil obě dovolání jako souhrnné dovolání“.
Obě dovolání žalobkyně, směřující jednak proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.11.2003, sp.zn. 64 Co 26/2003, a jednak proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004, byla dne 9.2.2006 předložena soudem prvního stupně dovolacímu soudu (Nejvyššímu soudu ČR) s tím, že vyjádření žalovaných k těmto dovoláním nebylo podáno.
Dovolatelka A. V. zdůrazňovala ve svých dovoláních, že její právní předchůdce K. V. uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí (3/4 domu čp. 71 a pozemků parc. č. 27/1 a parc. č. 26 v katastrálním území V.), avšak tyto nemovitosti byly již dohodou o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. ze 14.10.1991 vydány z jedné čtvrtiny O. p. b. h. v P. 2 K. V., sourozenci původní vlastnice E. V. (třebaže jejím dědicem se stal manžel žalobkyně K. V., jehož zákonnou dědičkou žalobkyně je). Dne 30.10.1991 byla pak uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícím K. V., zastoupeným V. B., a kupujícími M. a H. B. ohledně uvedených nemovitostí jako celku; tato smlouva byla, podle názoru žalobkyně, neplatnou.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že při uzavření kupní smlouvy z 30.10.1991 zastupoval prodávajícího K. V. V. B. na základě plné moci z 12.1.1991; podle znění této plné moci byl V. B. zmocněn, aby K. V. zastupoval „v řízení o restituci jeho majetku v ČSFR“, takže tato plná moc se vztahovala pouze k restituci majetku K. V. (představujícího jednu ideální čtvrtinu uvedených nemovitosti v katastrálním území V.) a nikoli na restituci ¾ nemovitostí, které původně patřily E.V.; proto tato plná moc z 12.1.1991 neobsahovala zplnomocnění k uzavření tzv. Dodatku č. 1 k dohodě ze 13.5.1991, jenž byl sjednán dne 14.10.1991; tím méně tato plná moc zmocňovala V. B. k uzavření kupní smlouvy z 30.10.1991 mezi K. V., jako prodávajícím, a kupujícími M. B. a H. B. Původní znění plné moci z 12.1.1991 neobsahovalo žádné zmocnění k prodeji ¾ nemovitostí (domu čp. 71 a pozemků parc. č. 27/1 a parc. č. 26 v Praze-V.).
Dovolatelka dále poukazovala na to, že i tzv. Dodatek č. 1 (ze 14.10.1991) k dohodě o vydání nemovitostí z 13.5.1991, uzavřené mezi vydávajícím O. p. b. h. v P. 2 s přejímajícím K. V., je vadným právním úkonem. Právní důvod vydání nemovitostí byl totiž v původní dohodě z 13.5.1991 (uzavřené podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb.) naprosto odlišný než v dodatku č. 1 ze 14.10.1991 (vycházejícím ze zákona č. 87/1991 Sb.); přitom vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. vyžadovalo uzavření zvláštní dohody podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nikoliv pouze dohody o dodatku k dohodě již před tím uzavřené podle zcela jiného právního předpisu. V době sjednání Dodatku č. 1 neměl K. V. trvalý pobyt na území ČR, takže nesplňoval podmínku podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (v původním znění).
Podle názoru dovolatelky jsou nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, stále vlastnictvím K. V., protože dovolatelka má za to, že následná kupní smlouva z 30.10.1991 je neplatná. Nevzniklo tu proto platně vlastnictví kupujících M. B. a H. B. ke ¾ nemovitostí v katastrálním území P.-V., jichž se týká tento spor.
Za uvedených okolností je dovolatelka přesvědčena, že „má naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaných určeních neplatnosti uvedených právních úkonů (tj. dodatku č. 1 ze 14.10.1991 a kupní smlouvy z 30.11.1991), které uzavřel K. V., zastoupený V. B. na základě plné moci z 12.1.1991, která ale tohoto zástupce k uvedeným úkonům nezmocňovala“. Dovolatelka se rovněž, jako právní nástupkyně K. V., domáhá vydání uvedeného ¾ podílu na nemovitostech v katastrálním území P.-V., o něž jde v tomto soudním řízení.
Namítala proto dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který ve svém rozsudku, proti němuž směřuje její dovolání, vycházel z názoru, že v daném případě bylo již soudy obou stupňů rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobkyně o neplatnost restituční dohody ze 14.10.1991 a žaloby žalobkyně o vydání nemovitostí, údajně proto, že není důvodný ani její žalobní návrh na vydání týchž nemovitostí z důvodu neplatnosti kupní smlouvy z 30.11.1991, uzavřené mezi K. V. a M. a H. B.
Naproti tomu odvolací soud ve svém rozsudku z 11.8.2004 (sp.zn. 19 Co 245/2004 Městského soudu v Praze) odůvodňoval svůj výsledný právní závěr takto: „Pokud byla kupní smlouva z 30.11.1991 uzavřena platně, pak se vlastníky nemovitostí stali M. a H. B. a nemovitosti nenabyli do vlastnictví žalovaní L. V., J. M., C. V. a V. V., takže vůči nim se vydání nemovitostí nelze domáhat. V případě, že by kupní smlouva ze dne 30.11.1991 byla absolutně neplatná, nemovitosti by zůstaly ve vlastnictví K. V., který dne 11.5.1993 zemřel. Žalobkyně by se mohla domáhat povinnosti věci vydat podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. na dědicích osoby, které byla věc povinnou osobou vydána; podmínkou tu však je, aby šlo o dědice, tj. o osoby, které se staly vlastníky věcí z pozůstalosti, tedy o jejichž dědictví byl pravomocně rozhodnuto. Vydání nemovitostí se tu nelze domáhat, jak to v této věci činí žalobkyně, na všech předpokládaných dědicích, za situace, kdy o sporných nemovitostech nebylo dědické řízení vedeno. Žalobkyně netvrdí nic o tom, že by sporné nemovitosti byly v rámci dědického řízení po K. V. projednávány, netvrdí také, že by žalovaní L. V., J. M., C. V. a V. V. platnost kupní smlouvy ze dne 30.10.1991 napadli a že by tvrdili, že sporné nemovitosti měly náležet do dědictví po K. V.. V řízení nebylo prokázáno, že by o sporných nemovitostech bylo v rámci dědického řízení po K. V. rozhodnuto o tom, že je dán okruh osob-nástupců po K. V., na kterých by bylo lze se domáhat vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 16 C 307/95 Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelky, řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí argumentoval z hmotněprávních ustanovení zejména ustanovením §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., když ve svém rozsudku z 11.8.2004 (sp.zn. 19 Co 245/2004 Městského soudu v Praze) uváděl, že „žaloba na vydání nemovitostí, směřující vůči M. B. a Ing. H. B., jako osobám, které vlastnictví k nemovitostem nabyly od restituenta, a směřující dále vůči žalovaným L. V., J. M., C. V. a V. V., jako předpokládaným dědicům restituenta, je za dané situace nutno posuzovat podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako nárok osoby oprávněné vůči osobám, kterým byla věc vydána (resp. vůči nástupcům těchto osob)“.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla-li věc vydána podle tohoto zákona, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí osoby uvedené v §3 odst. 4 téhož zákona. Tohoto ustanovení se žalobkyně v této právní věci dovolávala.
Zemřela-li oprávněná osoba uváděná v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jejíž věc přešla do vlastnictví státu (který k ní získal oprávnění např. i soudním rozhodnutím – srov. §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), potom další oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb., a to bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která zemřela, sama svůj nárok již uplatnila nebo nikoli.Zemře-li osoba uvedená v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., stávají se nároky po ní předmětem dědictví a do jejích práv mohou další oprávněné osoby vstoupit jako dědicové oprávněné osoby (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 116-117 /250-251/).
Nároky oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), jsou podmíněny tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 (ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného také vyplývá, že pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k tomuto právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku 2 Cdon 1030/97).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.6.199?, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní závěr „k interpretaci a aplikaci restitučních právních norem“: Při této interpretaci je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve svaze státu o zmírnění následků některých majetkových křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, které by nepřinesly křivdy nové.
V řízení, v němž žalobce se domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvy uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek ukládající vydání věci oprávněné osobě povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako podle zákona č. 403/1990 Sb., je podkladem i pro vyklizení nemovité věci (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115 /249/).
V období po nabytí dědictví (§460 občanského zákoníku) jsou z právních úkonů, týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni a oprávněni vůči jiným osobám všichni dědicové zůstavitele, kteří dědictví neodmítli. Proti dědicům zůstavitele lze proto v době po nabytí dědictví (§460 občanského zákoníku) uplatnit např. i žalobu o vyklizení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Při srovnání těchto uveřejněných právních závěrů, k nimž dospěly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, vydaných v této právní věci, nemohl dovolací soud dospět k výslednému závěru v řízení o dovoláních dovolatelky, že by soudy obou stupňů, a to i odvolací soud ve svých rozhodnutích ze 6.11.2003 a z 11.8.2004 (sp.zn. 64 Co 261/2003 a sp.zn. 19 Co 245/2004 Městského soudu v Praze) vycházely ze shodných právních závěrů jako v citovaných záběrech z uveřejněné judikatury soudů, zejména při aplikaci a výkladu hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž bylo třeba návrh žalobkyně v této právní věci posoudit. Musel proto dovolací soud přisvědčit názoru, že tu byly i v rozhodnutích odvolacího soudu, proti nimž směřuje dovolání dovolatelky, řešeny právní otázky nikoli v souladu s hmotněprávními ustanoveními zejména zákona č. 87/1991 Sb. (posuzováno z hlediska jejich výkladu obsaženého v uveřejněné judikatuře soudů) a tedy „v rozporu s hmotným právem“, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Z týchž důvodů nebylo možné posoudit rozhodnutí odvolacího soudu, napadená dovoláním dovolatelky, jako rozhodnutí správné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než postupovat podle téhož ustanovení občanského soudního řádu a zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž směřovala obě dovolání dovolatelky.
Protože důvody, pro které byla zrušena rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu).
Zrušit bylo třeba i související následná rozhodnutí soudů obou stupňů řešící jen otázky nákladů řízení předcházejícího vydání rozhodnutí ve věci, která byla zrušena v tomto dovolacím řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu) a z jeho závěrů, vyjádřených v rozhodnutí dovolacího soudu, bude vycházet zejména co do aplikace a výkladu hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to v pokračujícím řízení, v němž je nyní již žalobkyní uplatňován (podle stavu odvolacího řízení, ukončeného rozhodnutím z 11.8.2004, sp.zn. 19 Co 245/2004 Městského soudu v Praze) už jen žalobní návrh na vydání sporných nemovitostí, jak to zatím posuzoval i uvedený odvolací soud (viz str. 5 jeho rozsudku z 11.8.2004).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu