ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.488.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 488/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Dr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. J. S., 2. D. H., a 3. Ing. V. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.3.2005, sp.zn. 23 Co 94/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 133/92 (žalobců J. S., D. H., a Ing. V. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu V., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 24.3.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8.9.2004, čj. 15 C 133/92-308. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovanému stavebnímu bytovému družstvu bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální třetiny domu čp. 354 a pozemků parc. č. 1626, parc. č. 1627 a parc. č. 1628 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 480 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 16.915 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 16.952 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě žalobců nelze vyhovět.
Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že právní předchůdce žalobců B. J. byl spoluvlastníkem žalobci uváděných nemovitostí podle postupní smlouvy z 22.4.1948. Tento svůj spoluvlastnický podíl převedl B. J. dne 19.12.1972 kupní smlouvou na státní hospodářskou organizaci Investic za 10.580 Kč. O této smlouvě nebylo v tomto soudním řízení zjištěno, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. B. J. zemřel 15.5.1989 a jeho bratr J. J. u povinné osoby dne 26.9.1991 podal výzvu k vydání domu č. 354 a pozemků parc. č. 1626, 1627 a 1628 v katastrálním území P. J. J. zemřel 20.2.1993 a žalobci J. S., D.H. a Ing. V. J. jsou jeho právními nástupci v této právní věci; žalobce tedy soud prvního stupně považoval za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně žalovaného bytového družstva zjistil soud prvního stupně, že budovu čp. 354 a pozemky parc. č. 1626, 1627 a 1628 v P. získalo hospodářskou smlouvou ze 7.1.1982, uzavřenou s oborovým podnikem Č. P.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno, že by původní spoluvlastník B. J. uzavřel smlouvu s hospodářskou organizací I. dne 19.12.1972 v tísni, po nějakém nátlaku. V okolí domu čp .354 v P. byly sice prováděny v období 1969 až 1972 stavební práce související s ražením tunelu metra, investoři tehdy navrhovali několikráte vyvlastnění uvedeného domu, ale vyvlastnění provedeno nebylo. Nebylo rovněž zjištěno, že by k uvedené koupi došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena 10.580 Kč byla ve smlouvě z 19.12.1972 stanovena podle tehdy platného cenového předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.). Prodávající B. J. v uvedeném domě nebydlel a nebylo mu proto za byt v domě čp. 354 v P. zajišťováno náhradní bydlení.
Neshledal proto soud prvního stupně zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1°91 Sb. k vydání žalobci uváděných nemovitostí a žalobu žalobců zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně vydán podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30.3.2005, sp.zn. 23 Co 94/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu 6.350 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně úplná a jeho rozhodnutí posoudil odvolací soud jako věcně správné.
Také odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by původní vlastník B. J. uzavřel kupní smlouvu z 19.12.1972 ohledně spoluvlastnického dílu žalobci uváděných nemovitostí s hospodářskou organizací I. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stejně tak převedla svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech i další spoluvlastnice A. M. V soudním řízení byly provedeny znalecké posudky, které doložily, že cena, za niž B. J. svůj podíl na nemovitostech prodal, byla v místě a čase prodeje tehdy obvyklá a odpovídala cenovým předpisům platným v době prodeje (tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení §224, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.7.2005 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 6.4.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a je tedy jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu; proto by se měl, podle názoru dovolatelů, dovolací soud „předloženou věcí zabývat meritorně v zájmu co nejlepšího chápání a výkladu sporného problému“. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že se věcně a vážně nezabýval skutečnostmi uváděnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 8.9.2004; tyto uváděné skutečnosti buď vůbec pominul, nebo s jinými skutečnostmi a důkazy jeví jako nepravdivá“.
Podle názoru dovolatelů se odvolací soud nesprávně spokojil jen s úvahou o tom, že tu byla cena při prodeji původního spoluvlastníka nemovitostí B. J. kupující státní hospodářské organizaci z 19.12.1972 sjednána na základě tehdy platných cenových předpisů. Nepřihlížel k tomu, že v době tohoto prodeje tu byl stav absence ochrany soukromého vlastnictví, což samo o sobě už znamenalo tíseň při uzavírání smluv týkajících se věci ze soukromého vlastnictví, kdy prodávajícímu byla poskytována nikoli cena věci, ale náhrada jako při vyvlastnění.
Dovolatelé vytýkali, že i při posuzování nápadně nevýhodných podmínek, za nichž byla v daném případě kupní smlouva uzavřena byly odvolacím soudem opomenuty žalobci uváděné závažné skutečnosti, a to pokud šlo o soustavné porušování stavebních předpisů tehdy platných (zákona č. 87/1958 Sb. a vyhlášky č. 144/1959 Úředního listu) ve vztahu k vlastníkům nemovitostí v soukromém vlastnictví při tehdejší výstavbě metra, dále pokud šlo o protiprávní užívání domu čp. 354 v P. po skončení výstavby metra od roku 1970 (bez ohledu na nájemní smlouvu z 13.11.1969) a také pokud šlo o přeměnu bytového domu na objekt nebytový bez souhlasu vlastníků. Odvolacím soudem uváděný údaj o tom, že původní spoluvlastník nemovitostí B. J. v domě nebydlel, je pak vůbec v rozporu s obsahem zjištění, jak vyplývají ze soudního spisu.
Dovolatelé poukazovali i na to, že v tomto soudním řízení bezvýsledně upozorňovali soudy obou stupňů na to, že JUDr. J. F., který jako advokát žalované družstvo v řízení zastupoval, je členem představenstva žalovaného bytového družstva a nikoli „členem dozorčí rady“, jak se uvádělo v rozsudku odvolacího soudu.
Žalované stavební bytové družstvo ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné vzhledem k tomu, co bylo zjištěno v řízení před soudy obou stupňů.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 15 C 1332 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Tuto právní věc posoudil odvolací soud zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
K výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo:
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posoudit odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, která by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v posouzení s předsmluvním stavem.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 17.9.1996, I. ÚS 168/95, uveřejněném pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k pojmům „tíseň“ a „nápadně nevýhodné podmínky“ podle restitučních zákonů vyloženo: Pojem „v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“, používaný v restitučních zákonech (č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb.), je třeba vykládat tak, že jde především o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, ale i o jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj., a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Pro aplikaci výše uvedených ustanovení je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminovalo výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.10.1999, II. ÚS 366/98, uveřejněném pod č. 149 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo ještě dále vyloženo: Pod pojmem nápadně nevýhodných podmínek u kupních smluv je nutné posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy vyplývající, tj. zda smluvní strana kupní smlouvy získala protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným nemovitostem.
K výkladu pojmů „tíseň“ a „nápadně nevýhodné podmínky“ podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo Ústavním soudem ČR v nálezu z 27.6.1996, I. ÚS 65/96, uveřejněném pod č. 56 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, také uvedeno: „přestože zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek často vzájemně se prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci“.
Při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti i to, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl (viz nález Ústavního soudu ČR z 27.9.1995, II. ÚS 59/95, uveřejněný pod č. 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů usnesení Ústavního soudu ČR).
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i citované závěry z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na paměti i na zřeteli i v daném případě při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že i odvolací soud ve svém rozsudku z 30.3.2005 (sp.zn. 23 Co 94/2005 Městského soudu v Praze) vycházel v podstatě z těchto právních závěrů a přihlížel k nim ve svém postupu při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně a při svém rozhodování o odvolání žalobců. Odvolací soud při aplikaci a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. nepostupoval z jiných právních závěrů a z jiného nesprávného výkladu tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolání dovolatelů tedy nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla nejen řešena právní otázka rozhodovaná rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo shora uvedeno), ale ani otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k nálezům Ústavního soudu ČR) anebo právní otázka, jež by byla řešena v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
Za těchto uvedených okolností bylo nutno dovolání dovolatelů vlastně jako dovolání směřující proti dovolateli tvrzené neúplnosti dokazování v řízení před soudy obou stupňů, jakož i proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů těmito soudy. V takovém případě ovšem šlo o uplatnění dovolacích důvodů, které nejsou obsaženy v právní úpravě dovolacích důvodů, jak jsou stanoveny v občanském soudním řádu.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí bylo vyloženo, že ani vadná či nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení občanského soudního řádu o důvodech dovolání; dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Také v usnesení Ústavního soudu Ústavního soudu ČR z 11.5.1995, III. ÚS 36/95, bylo zdůrazněno, že posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je součástí nezávislého soudního rozhodování.
Musel proto dovolací soud dospět k závěru, že u dovolání dovolatelů nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ i odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů odmítnout jako dovolání nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným stavebním družstvem na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného stručného vyjádření žalovaného družstva k obsahu dovolání dovolatelů, jež vycházelo z procesních vyjádření, učiněných žalovaným družstvem již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu