ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1007.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1007/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelky P.-Ž. spol. s r. o., proti odpůrkyni R. K., o vyloučení společníka ze společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 31/2003, o dovolání odpůrkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č. j. 7 Cmo 117/2004-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení 5075,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 12. prosince 2003, č. j. 1 Cm 31/2003-16, kterým Městský soud v Praze rozhodl o vyloučení R. K. (dále též jen „společnice“) ze společnosti P.-Ž. spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) a o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel při rozhodování z toho, že R. a J. K. jsou společníky společnosti, jejíž sídlo je umístěno v nemovitosti ve vlastnictví společnice. Vzal za prokázané, že dne 31. března 1995 byla mezi společností a společnicí uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, ve kterých bylo umístěno sídlo společnosti a zároveň její provozovna, s trváním nájmu nejméně do 31. prosince 2007. Podle této smlouvy společnost užívala nebytové prostory v uvedené nemovitosti do roku 2000 bez zřejmých problémů. V roce 2001, zjevně v souvislosti s rozvodem manželů K., se stala platnost nájemní smlouvy spornou, strany však nedosáhly dohody o skončení nájmu a o žalobě společnice na vyklizení nemovitosti nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Přesto společnice zabránila společnosti nebytové prostory dále užívat. Úkony společnice směřující k vyklizení dotčených nebytových prostor hodnotil odvolací soud nikoliv jako svépomoc ve smyslu §6 občanského zákoníku, ale jako jednání v rozporu s právem, které nepožívá zákonné ochrany.
Cituje ustanovení §149 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož se může společnost domáhat u soudu vyloučení společníka, který porušuje závažným způsobem své povinnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že společnice porušila povinnost danou jí zákonem ve vztahu ke společnosti. Vyšel přitom z úvahy, že společenská smlouva R. K. mimo ručení a povinnost splatit vklad jiné povinnosti nestanovila, jmenovaná však podpisem společenské smlouvy vyjádřila souhlas s podnikáním společnosti v oboru hostinská činnost a koupě zboží za účelem jeho prodeje, přičemž tyto činnosti společnost realizovala v dotčených nebytových prostorách. Zvyšování zisku, snižování ztrát a možnost rozvoje podnikání je cílem nejenom společnosti, ale i jejich společníků. Společnice místo aby jako společnice přispívala k rozvoji společnosti nebo alespoň umožnila její činnost – podnikání v nebytových prostorách (kde měla společnost provozovny), opakovaně, resp. soustavně komplikovala a později i znemožnila společnosti užívání nebytových prostor. Tím ztížila a po určitou dobu znemožnila podnikání společnosti a tím i dosažení jejího základního cíle. Pokud společnosti svědčil právní titul k užívání nebytových prostor v nemovitosti společnice, jsou úkony vlastníka nemovitosti, který je zároveň společníkem, protiprávním jednáním, majícím dopad i na jeho účast ve společnosti. Protože bylo prokázáno, že R. K. porušila své povinnosti společnice, odvolací soud uzavřel, že byly naplněny podmínky pro vyloučení společnice ze společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnice dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a existenci takových vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav a soud prvního stupně neprovedl důkazy jí navržené o (ne)existenci platného nájemního vztahu, neboť společnost užívala dotčené nebytové prostory nikoliv na základě nájemní smlouvy, ale výprosy.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka především otázku, zda a za jakých okolností je svépomocné jednání společníka ve vztahu ke společnosti, která vůči němu porušuje právní povinnosti, porušením povinnosti společníka a kde končí hranice dovolené svépomoci ve vztahu mezi společníkem a společností. Zásadní právní význam přikládá dovolatelka i otázce, zda povinnosti společníka ve smyslu ustanovení §149 obch. zák. jsou konkrétními povinnostmi, vyplývajícími ze společenské smlouvy, ze zákona či z dalších eventuelních listin zavazujících společníka nebo také blíže nespecifikované povinnosti dovozované z funkce společnosti. Dovozuje, že konkrétní povinnost danou zákonem či smlouvou neporušila, povinnost zajistit společnosti užívání nemovitosti nepřevzala a navíc společnost porušovala svou povinnost vyplácet jí zisk a úhradu za užívání dotčených nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu hodnotí jako velmi nespravedlivé a blížící se vyvlastnění ve prospěch druhého společníka a z hlediska právního posouzení věci proto nesprávné.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neboť jeho přípustnost nelze založit na důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolatelkou formulované otázky podle jejího názoru neměly pro řešení věci zásadní význam a s posouzením věci nesouvisejí zejména proto, že odvolací soud neřešil otázku hranic dovolené svépomoci společnice. V otázce náplně „povinností společníka“ nelze podle společnosti nalézt řešení v obecné rovině, odvolacím soudem přijaté konkrétní řešení je v souladu s právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda povinnostmi společníka ve smyslu ustanovení §149 obch. zák. mohou být i povinnosti, které pro společníka nevyplývají ze společenské smlouvy nebo „z dalších eventuelních listin zavazujících společníka“, či ze zákona. K tomu dovolací soud uzavřel, že povinnosti společníka nemusí vyplývat ze zákona, společenské smlouvy či jiných „listin“. Takové povinnosti mohou vyplývat též ze zásad, na kterých je postaven obchodní zákoník, z jiných než písemných závazků převzatých společníkem vůči společnosti, popřípadě z jiných právních skutečností, v tom směru proto odvolacímu soudu nesprávný závěr vytýkat nelze. Zda v konkrétním případě taková situace nastala, je věcí individuálního posouzení okolností daného případu, které postrádá potřebný judikatorní přesah a je významné právě jen pro projednávanou věc.
Rovněž posouzení otázky, za jakých okolností je svépomocné jednání společníka ve vztahu ke společnosti, která vůči němu porušuje právní povinnosti, porušením povinnosti společníka a kde končí hranice dovolené svépomoci ve vztahu mezi společníkem a společností, postrádá potřebný judikatorní přesah, když záleží na posouzení konkrétních okolností případu.
Výhrady dovolatelky zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nikoli tedy, jak se domnívá dovolatelka, dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Protože dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal navrhovatelce náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu