ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1041.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1041/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně G. M. B., a.s., proti žalovaným 1) K. B., a 2) H. B., o zaplacení 755.207,16 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 97/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2005, č.j. 4 Cmo 426/2004-248, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. září 2002, č.j. 2 Cm 97/95-169, mimo jiné zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (K. b., a. s.) domáhala po druhé žalované zaplacení částky 755.207,16 Kč, s tím, že se uspokojení své pohledávky může domáhat v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to objektu bydlení č.p. 1216, na pozemku parc. č. 1148/10, zapsaného na listu vlastnictví č. 731, pro k. ú. R., obec O.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vzhledem k neurčitosti označení předmětu zástavy (když stavba nebyla specifikována uvedením charakteru, čísla a výměry pozemkové parcely, na níž se podle zápisu v evidenci nemovitostí nacházela) nebyla platně uzavřena zástavní smlouva, která by zavazovala druhou žalovanou. Vlastníci nemovitosti (tehdy manželé A. a H. B.) navíc zástavní smlouvu ze dne 31. prosince 1991 nepodepsali (podepsala ji pouze dlužnice - první žalovaná), a pouze v prohlášení ze dne 13. prosince 1991 vyslovili se zřízením zástavního práva ve prospěch žalobkyně pro pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 31. prosince 1991 souhlas. Jelikož žádost o zřízení zástavního práva (§129f odst. 3 hospodářského zákoníku - dále jen „hosp. zák.“) podal za trvání manželství pouze A. B. - pokračoval soud prvního stupně - „nedošlo k platnému zápisu zástavního práva“, když takový úkon nelze považovat za běžný, který by mohl učinit kterýkoli z manželů bez souhlasu druhého z nich.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. března 2005, č.j. 4 Cmo 426/2004-248, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované změnil tak, že druhé žalované uložil společně s první žalovanou zaplatit žalobkyni (nyní G. M. B., a. s.) 302.509,13 Kč, s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, přičemž žalobkyně se může vůči druhé žalované domáhat uspokojení své pohledávky v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti, a to objektu bydlení č.p. 1216, na pozemku parc. č. 1148/10, s příslušenstvím, zapsaném na listu vlastnictví č. 731, pro k.ú. R., obec O. Ve zbývající části tohoto výroku a v souvisejících výrocích rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud převzal jako správná „skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o uzavřenou úvěrovou smlouvu a její plnění, a rovněž skutková zjištění, týkající se uzavření zástavní smlouvy a okolností zápisu zástavního práva do evidence nemovitostí“. Právní posouzení věci soudem prvního stupně pak shledal správným potud, že vznik zástavního práva podle smlouvy ze dne 31. prosince 1991 je nutné posuzovat podle ustanovení §129 c) a násl. hosp. zák.
Dále odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zdůraznil, že zástavní smlouva byla uzavřena mezi „úvěrovým věřitelem a úvěrovou dlužnicí“ a byl v ní „zcela konkrétně a nezaměnitelně určen jak předmět zástavního práva (zástava), tak i pohledávka, kterou zástavní právo zajišťuje“. Neuvedení parcelního čísla pozemku, na němž „rodinný domek“ stojí, není „na závadu určitosti předmětu zástavy“, když „údaj číslem popisným a číslem listu vlastnictví je zcela dostatečný“.
Na neplatnost zástavní smlouvy - pokračoval odvolací soud - nelze usuzovat ani z toho, že předmětem zástavy byla cizí věc, jelikož hospodářský zákoník zástavu cizí věci umožňoval, s tím, že vznik zástavního práva zřízeného zástavní smlouvou k cizí věci podmiňoval souhlasem vlastníka. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. února 1996, sp. zn. IV. ÚS 233/95, podle něhož v případě, že zástavní smlouva byla uzavřena jinou osobou než vlastníkem zastavených nemovitostí, vlastník těchto nemovitostí kvalifikovaně projevil souhlas s takovouto smlouvou tím, že v souladu s ustanovením §129f odst. 3 hosp. zák. podal návrh na zápis zástavního práva do evidence nemovitostí. V poměrech projednávané věci tak A. B. (tehdy manžel druhé žalované) učinil, přičemž souhlas druhé žalované (srov. §145 občanského zákoníku ve znění účinném k datu podání návrhu na zápis - 9. ledna 1992 - dále jen „obč. zák.“) je dán prohlášením vlastníků ze dne 13. prosince 1991, které je přílohou zástavní smlouvy a v němž druhá žalovaná prohlásila, že souhlasí se zřízením zástavního práva a že její prohlášení je zároveň výslovnou žádostí o zápis zástavního práva do evidence nemovitostí. A. B. tak sice jednal „v neběžné záležitosti“, avšak se souhlasem druhé žalované, pročež „jeho právní úkon - návrh na zápis zástavního práva v evidenci nemovitostí je platným právním úkonem“; zástavní právo ke sporné nemovitosti tudíž platně vzniklo.
Proto odvolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 302.509,13 Kč, představující dlužné splátky úvěru, je nárok žalobkyně proti druhé žalované důvodný.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka s poukazem na ustanovení §6 vyhlášky č. 22/1964 Sb. (správně zřejmě vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí) namítá, že zástavní smlouva je pro neurčitost označení předmětu zástavy neplatná, když pro nezaměnitelnou identifikaci stavby je třeba tuto označit především parcelním číslem pozemku, na němž stojí. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o vzniku zástavního práva, přičemž zdůrazňuje, že žádost o zápis zástavního práva do evidence nemovitostí měla obsahovat označení zastavované nemovitosti, věřitele a zajištěné pohledávky. Tyto údaje - pokračuje dovolatelka - nemohly být uvedeny v prohlášení vlastníků ze dne 13. prosince 1991 již proto, že úvěrová a zástavní smlouva byly podepsány až 31. prosince 1991. Prohlášení vlastníků bylo proto pouze předpokladem pro jednání o úvěru a kvalifikovaný souhlas se vznikem zástavního práva tak měl být dán až podáním žádosti o zápis do evidence nemovitostí; k takovému úkonu (následně učiněnému „zřejmě“ jejím bývalým manželem) však dovolatelka nedala souhlas.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušil a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; dovolací soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §129d hosp. zák. zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona (odstavec 1). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje. Trvání zástavního práva je možné ve smlouvě omezit jen na určitou dobu. Zástavním právem lze zajistit i závazek budoucí nebo podmíněný (odstavec 2). Na základě smlouvy vzniká zástavní právo a/ u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci), b/ u nemovitosti zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí (odstavec 3).
Zřízení zástavního práva k nemovitosti i jeho zánik musí být zapsány na žádost vlastníka nebo organizace, která má k zastavené věci právo hospodaření, do evidence nemovitostí podle zvláštních předpisů (§129f odst. 3 hosp. zák.).
Výhradu dovolatelky, podle níž je zástavní smlouva neplatná pro neurčitost označení předmětu zástavy - stavby (vzhledem k absenci údaje o parcelním čísle pozemku, na němž stojí), Nejvyšší soud důvodnou neshledává. Je tomu tak již proto, že dovolatelka, argumentujíc ustanovením §6 „vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, zaměňuje otázku (ne)platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva s požadavky, jež odkazované ustanovení (v odstavci 2 větě prvé) určuje pro účely vyznačení právních vztahů k nemovitostem v evidenci nemovitostí. Označení předmětu zástavního práva (zástavy) pak ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, jaká nemovitost byla zastavena.
Za opodstatněné Nejvyšší soud nepovažuje ani námitky dovolatelky co do obsahových náležitostí žádosti o zápis zřízení zástavního práva do evidence nemovitostí, založené na tvrzení, že taková žádost musí obsahovat - mimo jiné - označení zajišťované pohledávky. Určení pohledávky, která je zástavním právem zajišťována, je totiž podstatnou částí smlouvy o zřízení zástavního práva (§129d odst. 2 věta první hosp. zák.), přičemž z hospodářského zákoníku, jímž se vznik zástavního práva k nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené do 31. prosince 1991, řídí i po tomto dni (k tomu srov. závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 64/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani z jiného právního předpisu takový požadavek dovodit nelze.
Skutečnost, že dovolatelka (jako bezpodílová spoluvlastnice předmětu zástavy) souhlasila jak s uzavřením zástavní smlouvy, tak i s žádostí o zápis zástavního práva (touto smlouvou zřízeného) do evidence nemovitostí (následně učiněnou tehdejším manželem dovolatelky A. B. 9. ledna 1992), pak zcela nepochybně vyplývá z provedeného dokazování (k tomu srov. „Prohlášení vlastníka nemovitosti“ ze dne 13. prosince 1991, jakož i výpověď samotné dovolatelky u jednání před soudem prvního stupně dne 18. dubna 2001, v níž potvrdila souhlas „se zástavou úvěru“). Potud považuje dovolací soud tvrzení dovolatelky, že nedala souhlas k žádosti o zápis zástavního práva do evidence nemovitostí, za účelové.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že dovolatelka nijak nekonkretizovala, v čem spatřuje jeho naplnění, ani nespecifikovala, která skutková zjištění, významná pro následné právní posouzení věci, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu