ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1202.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1202/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. Š. M., proti žalovaným 1. úpadci O. P., 2. L. P., a 3. JUDr. O. P., o zaplacení 550.000,- Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 1/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 5 Cmo 418/2003-106, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 5 Cmo 418/2003-106 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. srpna 2003, č. j. 50 Cm 1/2002-82, kterým tento soud zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17. srpna 2001, č. j. Sm 426/2001-7, ve vztahu ke třetímu žalovanému.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že vyšel ze zjištění, která učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. V projednávané věci současně existují vedle sebe dvě směnky vystavené totožným výstavcem, které se formálně překrývají, když druhá, později vystavená směnka, nepochybně souvisí se směnkou první, která je předmětem řízení. Rozdíl je v zásadně odlišné interpretaci vzájemného poměru směnek. Soud prvního stupně, vázán názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení, vzal jako rozhodující důkaz směnečnou dohodu uzavřenou písemně mezi žalobcem a prvním žalovaným. V rámci doplněného dokazování pak zjistil, že této dohody byl účasten také třetí žalovaný jako směnečný rukojmí. Okolnosti, za nichž byla tato dohoda uzavřena, nebyly zpochybněny, resp. žalobce neprokázal svá tvrzení o odlišném ujednání, podle něhož by byl oprávněn uplatnit práva z obou směnek. Z předmětné směnečné dohody vyplývá, že vystavením druhé směnky zaniká platnost první směnky vystavené dne 11. dubna 2000, tedy tato nová směnka ze dne 31. srpna 2000 původní směnku nahradila. Proto závěr soudu prvního stupně o prokázané důvodnosti námitek třetího žalovaného a tedy důvodné obraně proti jeho povinnosti platit z uplatněné směnky, je správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
V dovolání uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že na něm třetí žalovaný vylákal půjčku pro svého příbuzného p. P. v době, kdy na majetek p. P., výstavce vlastní směnky, byl podán návrh na prohlášení konkursu, o čemž třetí žalovaný musel vědět. Sedm dní po splatnosti směnky přiměl třetí žalovaný p. P. k zaplacení 200.000,- Kč a přislíbil, že dalších 550.000,- Kč zaplatí do 15. srpna 2000. Následně do 31. srpna 2000 třetí žalovaný zorganizoval jednání ve S., kde žalobce vyhotovil pod fyzickým a psychickým nátlakem podle diktátu třetího žalovaného zápis na tzv. směnečné doložce. Před tím došlo k vystavení druhé směnky, kterou již třetí žalovaný odmítl avalovat, ale zákeřným a lstivým způsobem si tzv. doložku „ofotil“ ještě před skončením jednání. Tuto tzv. doložku sám třetí žalovaný vyhotovil a následně ji využil k námitkám proti platnosti směnky. Dále dovolatel popisuje průběh jednání ve vile ve Strašicích. Tvrdí, že druhá směnka byla vystavena pouze jako další zajišťovací instrument a tvořila součást dohody, ale rovněž nebyla zaplacena řádně a včas. Nikdy nedošlo k dohodě, že by jedna směnka nahrazovala druhou, nebo že dovolatel vydá první směnku před zaplacením druhé, a proto mu byly ponechány v držení obě směnky.
Soud prvního stupně se uvedenými skutečnostmi podle dovolatele dostatečně nezabýval, zejména uvěřil tvrzení třetího žalovaného, že první směnka zanikla vystavením druhé směnky, která rovněž nebyla zaplacena. Směnečně zavázané osoby již nebyly způsobilé druhou směnku zaplatit, neboť na jejich majetek byl prohlášen konkurs a třetí žalovaný druhou směnku jako rukojmí nepodepsal. Soud prvního stupně své nesprávné rozhodnutí odůvodnil závěrem odvolacího soudu, že směnečné dohody nemusí mít písemnou formu, ale postačuje ústní dohoda a porušením a neplatností tzv. doložky se již nezabýval.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se nezabýval platností tzv. doložky a povinností třetího žalovaného jako rukojmího zaplatit směnku za směnečníka a že nepřihlédl k ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §17 a 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 6. září 2005, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání, dovolatel dovolání doplnil o další důvody, zejména namítl podjatost soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. H. Z.
Třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání popisuje vývoj a průběh vztahů účastníků a navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti JUDr. Z. Žalobce tvrdí, že tuto námitku vznesl již před odvolacím soudem, že ji však předseda senátu v protokolu neuvedl. K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že pokud tomu tak bylo, měl žalobce možnost navrhnout doplnění protokolu či namítat jeho nesprávnost ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel však netvrdí, že takový návrh či námitku podal a ani ze spisu takový postup nevyplývá, naopak, v protokolu ze dne 2. května 2004, proti kterému žalobce nevznesl námitku, je protokolováno, že účastníci po poučení o možnosti namítat podjatost vůči členům senátu uvádějí, že proti obsazení senátu nemají námitky.
Za důvod podjatosti JUDr. Z. dovolatel označil její možný příbuzenský vztah s plk. Z., se kterým, podle jeho tvrzení, spolupracuje třetí žalovaný. Dovolatel však ani netvrdí, že je JUDr. Z. známou či příbuznou plk. Z. (přičemž ani takové tvrzení by nebylo způsobilé odůvodnit závěr o její podjatosti), tvrdí pouze, že pokud by tomu tak bylo, mohla by být ve věci podjatá. Netvrdí tedy, že JUDr. Z. má k projednávané věci, jejím účastníkům či jejich zástupcům vztah, který by vzbuzoval pochybnost o její nepodjatosti ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., ale svoji námitku zakládá pouze na shodě jmen. Taková tvrzení však nejsou způsobilá odůvodnit námitku podjatosti soudkyně.
Pokud jde o námitky dovolatele ve vztahu k ustanovení §17 a 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. dovolatel nekonkretizuje, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu a dovolací soud žádné pochybení v tom směru neshledal.
Odvolací soud vycházel při rozhodování ve věci ze zjištění soudu prvního stupně, že třetí žalovaný byl účasten jako směnečný rukojmí směnečné dohody uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným.
Dovolací soud se nejprve zabýval výtkou dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s platností tzv. doložky, hodnocené odvolacím soudem jako směnečná dohoda (o které dovolatel tvrdí, že ji podepsal pod nátlakem), z pohledu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech. Jednak na tom, že třetí žalovaný byl účasten směnečné dohody uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným, ze které vyplývá, že vystavením druhé směnky zaniká platnost směnky první, jednak na tom, že žalobce neprokázal svá tvrzení o odlišném ujednání, podle kterého byl oprávněn uplatnit práva z obou směnek. Přitom odvolací soud přesto, že dovolatel v odvolání výslovně uvedl, že dohodu sepsal „pod psychickým nátlakem podle diktátu třetího žalovaného“, neposoudil směnečnou dohodu z hlediska dovolatelem tvrzené neplatnosti z důvodu nesvobody vůle. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tedy i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu