ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1209.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1209/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. A. s. r. o., proti žalovanému W. S., o zaplacení částky 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 43/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2003, č. j. 8 Cmo 41/2003-65, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2003, č. j. 8 Cmo 41/2003-65, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č. j. 26 Cm 43/2001-53, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením Městský soud v Praze zastavil řízení s odkazem na ustanovení §37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu procesním a soukromém (dále též jen „ZMPS“) a na ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně měl za to, že ve věci není dána pravomoc tuzemských soudů, s tím, že účastníci si ve smlouvě z 25. června 1996 (dále též jen „smlouva“) ujednali, že jde o smlouvu uzavřenou podle německého práva, řídící se právem Spolkové republiky Německo a že příslušnými soudy pro veškeré spory vzniklé z této smlouvy jsou výlučně soudy v Hamburku. Projednávaná věc je pak právě sporem vzešlým z uvedené smlouvy.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda obsažená v článku 14 smlouvy, je platně sjednána podle §37 odst. 3 ZMPS, a jelikož jde o spor vzešlý ze smlouvy, je tím podle odvolacího soudu vyloučena pravomoc českých soudů daný spor rozhodovat. To, zda uvedené ujednání postačuje k tomu, aby tím byla založena pravomoc soudu jiného státu, záleží podle odvolacího soudu na právním řádu cizího státu, tato otázka je však pro výsledek daného řízení bezpředmětná. To, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení znovu (podle §104 odst. 1 o. s. ř.) zastavil, odůvodnil odvolací soud tím, že při absenci pravomoci českých soudů byl chybný již postup Obvodního soudu pro Prahu 10 (jenž usnesením ze 16. května 2000 vyslovil svou věcnou nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Konkrétně dovolatelka namítá, že pro právní posouzení věci není možné jednoduše aplikovat pouze kolizní normy zákona o mezinárodním právu procesním a soukromém. Ve skutkové rovině případu dovolatelka zdůrazňuje, že je obchodní společností založenou podle českého práva se sídlem v Praze, zatímco žalovaný je občanem Spolkové republiky Německo, dlouhodobě pobývajícím v České republice, jehož obchodní aktivity vedly k jeho jmenování v několika obchodních společnostech do postavení jednatele. Obchodní zdatnost žalovaného vedla zakladatele dovolatelky k oslovení žalovaného, zda by byl ochoten podpořit svými znalostmi českého trhu leasingové podnikání dovolatelky; žalovaný nabídku přijal a začal pro dovolatelku pracovat. Za zásadní dovolatelka v této souvislosti považuje smlouvu o zaměstnání z 25. června 2006 (správně 1996) - dále též jen „zaměstnanecká smlouva“ - která právně nemá charakter pracovní smlouvy podle českého pracovního práva. Žalovaný - pokračuje dovolatelka - nebyl nikdy jmenován jednatelem a v obchodněprávní rovině neexistuje žádná smlouva, která by jej opravňovala k jednání za dovolatelku.
Podle dovolatelky je nespornou skutečností, že součástí zaměstnanecké smlouvy bylo ujednání o použití německého práva a podřízenosti smlouvy německým soudům. Soudy ve Spolkové republice Německo však nejsou pro věc podle německého civilně procesního řádu věcně příslušné, jelikož žalovaný nemá bydliště ve Spolkové republice Německo a zdržuje se trvale v České republice, kde je i v pracovním poměru a pobírá mzdu. Ve Spolkové republice Německo žalovaný nedisponuje majetkem a ujednání o příslušnosti německých soudů v Hamburku, aniž by bylo určeno, který konkrétní soud je pro věc příslušný, je neúčinné a neumožňuje projednání nároků žalobce u německých soudů v Hamburku. Ujednáním o podřízenosti zaměstnanecké smlouvy německým soudům byl zcela obcházen zákona a takové ujednání je právně jistě neplatné. Již textem žaloby dovolatelka poukazovala na článek 17 Bruselské dohody o soudní příslušnosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech (platné v Německu, leč nikoli v České republice). Ujednání o příslušnosti více, resp. konkrétně neurčených, německých soudů v Hamburku je podle dovolatelky neplatné již podle jazykového výkladu kolizní normy (potud je odkazováno na rozdíl v jednotném a množném čísle). České soudy - uzavírá dovolatelka - musí zkoumat, zda odkaz na cizozemské soudy je právně možný; odkazem na neexistující soud nebo více cizozemských soudů by totiž nebyla sjednána příslušnost cizího soudu.
Žalovaný - uvádí dovolatelka - měl zpřístupněnu nejen hotovost dovolatelky v pokladně; měl též zřízeno podpisové právo k účtu v bance, přičemž prostředky dovolatelky podle svého uvážení a bez konzultace a povolení k jednotlivým platbám používal k úhradě závazků třetích osob. S finančními prostředky žalovaný disponoval nikoli na základě zaměstnanecké smlouvy, nýbrž na základě zvláštního ujednání s bankou. Kdyby odvolací soud vyšel z tohoto faktu, pak by podle dovolatelky zjistil, že její nároky se opírají o porušení zaměstnanecké smlouvy co do činnosti označené ve smlouvě jako závazek „vykonávat veškerá opatření v rámci obvyklé obchodní činnosti společnosti“; činnost žalovaného neuvedenou ve smyslově je třeba podle §4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) posuzovat podle českého občanského zákoníku, konkrétně ve smyslu §2 odst. 2 obč. zák. tak, aby účastníci měli rovné postavení. Žalovaný podle dovolatelky svévolným použitím financí žalovaného (správně žalobkyně) porušil §3 odst. 1 obč. zák. Odtud dovolatelka dovozuje, že nevykonával-li žalovaný „veškerá opatření v rámci obvyklé obchodní činnosti společnosti“, pak se na taková opatření zaměstnanecká smlouva nevztahuje a toto jednání je třeba posuzovat nikoli v režimu zaměstnanecké smlouvy, ale podle českého právního řádu a rozhodnout tedy o příslušnosti českého soudu. Žalovaný pracoval v České republice bez řádné pracovní smlouvy a bez pracovního povolení a neplatil zde ani sociální ani zdravotní pojištění. Tím, že měl přístup k bankovnímu kontu dovolatelky a prostředky disponoval výlučně na základě vlastního uvážení a rozhodnutí, porušil dle dovolatelky i §415 obč. zák. Soud by podle dovolatelky měl prověřit, zda zaměstnanecká smlouva má charakter české pracovní smlouvy, neboť podle §16 zákona č. 97/1963 Sb. by se poměry takové smlouvy řídily českým právem, nebo by měl určit, zda se věc řídí německým pracovním právem. V obou případech by však byl pro projednání věci příslušný český soud.
Samotný zákon č. 97/1963 Sb. umožňuje podle dovolatelky české organizaci ujednat v majetkovém sporu příslušnost cizozemského soudu, ale pouze jednoho konkrétního soudu; takový soud není zaměstnaneckou smlouvou určen. Kdyby mělo platit, že žalovaný nemůže být žalován v České republice, nemůže být žalován ani v Německu. Kdyby snad česká kolizní norma vylučovala příslušnost českého soudu s ohledem na platnost ujednání o příslušnosti německých soudů, pak stejné ujednání je podle německého práva neplatné a dovolatelka by aplikací takového právního názoru byla zkrácena v právu na náhradu škody vzniklé protiprávním jednáním žalovaného. Žalovaný se během své činnosti pro dovolatelku dopustil trestné činnosti, za kterou již byl i pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což bylo odvolacímu soudu známo. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 3 ZMPS ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení i v době uzavření smlouvy, československá organizace (nyní rozuměj česká právnická osoba) může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu.
Ustanovení §64 písm. a/ ZMPS ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení i v době uzavření smlouvy pak určuje, že cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže uznání brání výlučná pravomoc orgánů československých nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti československých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu.
Nejvyšší soud především uvádí, že na rozdíl od dovolatelky má podle obsahu spisu za to, že předmětný spor je sporem vzniklým v souvislosti se smlouvou a jejím prováděním a výhrady, jimiž dovolatelka tomuto závěru oponuje, opodstatněné nejsou. Zbývá určit, jaký vliv na otázku pravomoci českých soudů má ujednání obsažené v článku 14 smlouvy.
Jde (v intencích §37 odst. 3 ZMPS) o tzv. prorogaci, tedy o dohodu stran o řešení jejich sporu určitým konkrétním soudem. První otázkou, jež se tu nabízí, je, zda prorogační (v daných souvislostech vlastně derogační) klauzule odnímající smluvně pravomoc českým soudům, obstojí, aniž by současně obsahovala konkrétní určení cizozemského soudu, jehož příslušnost je současně zakládána. V díle Steiner, V. - Štajgr, F.: Československé mezinárodní civilní právo procesní. Vydání 1. Academia, Praha 1967, se k tomu na str. 54 a 55 uvádí, že zákon chce požadavkem, aby byla umluvena příslušnost určitého soudu určitého státu, pro československou organizaci (nyní rozuměj českou právnickou osobu), která úmluvu uzavírá, zajistit v cizině soudní ochranu, která by jí nebyla dostatečně zajištěna úmluvou pouze o tom, že se její spor vylučuje z československé (nyní rozuměj české) soudní pravomoci. V díle Rozehnalová, N.: - Týč., V. - Záleský, V.: Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi. 2. vydání. Masarykova universita v Brně, Brno 1997, je k danému problému na str. 64 uvedeno, že vůle stran může ovlivnit otázku pravomoci stanovené zákonodárcem i negativně, tak, že dochází k derogaci pravomoci soudů jednoho či více států, přičemž tato dohoda může zůstat i osamocena, tj. bez následného pozitivního vymezení pravomoci. Pro praxi by pak znamenal, že z více na výběr daných možností jsou jedna či více vyloučeny. Otázku, zda text článku 14 smlouvy, podle kterého pro veškeré spory vzniklé v souvislosti s touto smlouvou a jejím prováděním jsou příslušné výlučně soudy v Hamburku, je ve smyslu ustanovení §37 odst. 3 ZMPS dostatečně určitým označením cizozemského soudu, soudy nižších stupňů nezodpověděly, ačkoli úsudek, že pravomoc českých soudů není dána, je na určitosti klauzule vyslovující se k tomu, které soudy (soudy v Hamburku) výlučně příslušnými jsou, nutně závislý.
Pro závěr, že napadené rozhodnutí v právu neobstojí, je nicméně podstatné především to, že odvolací soud ponechal stranou svých úvah výhradu dovolatelky, podle které soudy ve Spolkové republice Německo nejsou pro věc podle německého civilně procesního řádu příslušné, výslovně uváděje, že to, zda uvedené ujednání postačuje k tomu, aby tím byla založena pravomoc soudu jiného státu, záleží na právním řádu cizího státu, že však je tato otázka pro výsledek daného řízení bezpředmětná. Tak tomu ovšem není. Tak ve výše cit. díle Československé mezinárodní civilní právo procesní se na straně 55 a 56 výslovně uzavírá (a to i s přihlédnutím k dikci §64 písm. a/ ZMPS), že účinnost prorogace cizího soudu podle §37 odst. 3 ZMPS může pro československé (nyní rozuměj české) soudy přijít v úvahu pouze v majetkovém sporu, pro který není vyhrazena výlučná pravomoc a tato účinnost je zároveň podmíněna daností nikoli výlučně československé (nyní rozuměj české) pravomoci, což znamená, že prorogací se cizí soudní pravomoc nezakládá, neboť už před pravomocí existovala. Obdobný závěr plyne z výše užitého citátu z druhého díla (Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi). Závěr, že „z více na výběr daných možností jsou jedna či více vyloučeny“, předpokládá, že pravomoc českého soudu lze smluvně vyloučit, jen existuje-li i cizí soudní pravomoc. Tamtéž se na str. 65 jako jedna z podmínek přípustnosti prorogační úmluvy klade neexistence výlučné pravomoci soudů dotčených států. Logicky totiž není možné, aby platné ujednání, na jehož základě bude vyloučena pravomoc českých soudů, vyústilo v závěr, že k projednání sporu není dána pravomoc soudu žádného státu. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se touto otázkou nezabýval, je tedy neúplné a již proto nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že poté co usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 o vyslovení věcné nepříslušnosti a postoupení věci příslušnému krajskému soudu s působností ve věcech obchodních nabylo právní moci, je právo posuzovat nedostatek pravomoci českých soudů plně v rukou Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně a důvod, pro který odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci nejprve zrušil (aby pak řízení na základě téhož názoru sám zastavil) dán nebyl a není.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu