ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.128.2005.1
sp. zn. 29 Odo 128/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, proti žalovanému JUDr. V. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Š. a r. d. Ch., státního podniku, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. s., a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 404/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 13 Cmo 544/2003-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2003, č.j. 20 Cm 404/98-98, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2003, č.j. 20 Cm 404/98-113, určil, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučují nemovitosti zapsané v soupisu majetku konkursní podstaty pod body B 1), B 3) až B 34), B 38 až B 40, B 46) až B 54) [dále jen „sporné nemovitosti“ - viz výrok I.], žalobu na vyloučení nemovitostí sepsaných jako položky B 43), B 44) a B 55) soupisu majetku konkursní podstaty zamítl (výrok II.), žalobu na vyloučení nemovitostí označených v soupisu majetku konkursní podstaty jako položky B 42), B 45) a B 35) vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odkazuje na ustanovení §1, §17 a §22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), soud prvního stupně zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda sporné nemovitosti, k nimž „právo trvalého užívání“ svědčilo úpadci, jsou podřaditelné ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě, zda dnem účinnosti zákona o půdě toto právo úpadci zaniklo a zda „tyto nemovitosti ve vlastnictví státu má spravovat žalobce jako subjekt k tomu zákonem zřízený“.
Vycházeje z toho, že sporné nemovitosti pod položkami B 1), B 3) až B 34), B 38) až B 40) jsou ve vlastnictví státu a pod položkami B 46) až B 54) je stát vlastníkem jejich ideální jedné poloviny a zdůrazňuje, že jde o nemovitosti podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě (a to vzhledem k rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státní správy, vydanému v intencích ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě, jakož i k rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 21. září 1994, včetně absence námitek žalovaného, jimiž by „zemědělský charakter pozemků“ zpochybnil), soud prvního stupně uzavřel, že sporné nemovitosti „spravuje“ Pozemkový fond České republiky.
Námitku promlčení „práva spravovat nemovitosti ve vlastnictví státu“ shledal soud prvního stupně nedůvodnou, přičemž zdůraznil, že Pozemkový fond České republiky „nevykonává jakési právo správy, ale vykonává způsobem stanoveným v zákoně vlastnická práva státu jako orgán k tomu zákonem zřízený“. Proto - pokračoval soud prvního stupně - nelze uvažovat o promlčení práva, když by v podstatě šlo o promlčení práva vlastnického, což je ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyloučeno.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2004, č.j. 13 Cmo 544/2003-124, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení §17 zákona o půdě upravuje tzv. zákonnou cesi správy nemovitostí ve vlastnictví státu (uvedených v §1 odst. 1 zákona o půdě), na jehož základě přešla „veškerá jejich správa“ na žalobce. Dnem účinnosti zákona o půdě tak „přešla správa nemovitostí ve vlastnictví státu na žalobce“ a současně zaniklo dosavadní právo hospodaření jednotlivých podniků k těmto nemovitostem, a to bez ohledu na to, zda a kdy byly tyto změny zaznamenány v katastru nemovitostí. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru co do charakteru sporných nemovitostí, tj., že jde o nemovitosti tvořící zemědělský půdní fond ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě, včetně toho, že na takový charakter sporných nemovitostí lze usuzovat jednak z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu České republiky ze dne 4. června 1997 (vydaného v intencích ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě), jakož i ze shodných tvrzení účastníků.
Přitom doplnil, že neobstojí námitka žalovaného, podle které vydání správních rozhodnutí (rozuměj rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona o půdě) bránilo ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Těmito rozhodnutími bylo totiž pouze deklarováno, zda sporné nemovitosti mají charakter zemědělského půdního fondu, tj. byly odstraněny pochybnosti o charakteru sporných nemovitostí. Navíc správní řízení „směřovala“ proti žalovanému, který - jako jejich účastník - mohl využít všech zákonných prostředků k uplatnění svých námitek.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v jeho závěru o nedůvodnosti žalovaným uplatněné námitky promlčení „práva věc spravovat“, s tím, že „výkon správy nemovitostí žalobcem podle ustanovení §17 zákona o půdě je ve své podstatě výkonem vlastnického práva, když stát jako vlastník pověřuje jím zřízený subjekt k hospodaření s tímto majetkem“, pročež je výkon správy podle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčitelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel setrvává na výhradách, podle kterých rozhodnutí o tom, zda sporné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě (§17 odst. 6 zákona o půdě), nemohlo být v době „po zahájení konkursu“ vydáno, když to zapovídalo ustanovení §14 odst. 1 písm. e) ZKV. Přitom akcentuje, že jde o rozhodování, jež ve svých důsledcích určuje, zda Pozemkovému fondu České republiky vzniklo ke sporným nemovitostem „právo správy“, z čehož je nepochybné, že jde o rozhodování „o nároku řešeném v konkursním řízení“.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu co do důvodnosti námitky promlčení, maje přitom za zásadně právně významnou otázku, zda právo správy ke státnímu majetku je promlčitelné.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Za zásadně právně významné Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu ani co do řešení dovolatelem vymezené otázky, zda „je právo správy ke státnímu majetku promlčitelné“. Odpověď na ni totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení §130 hospodářského zákoníku, ve spojení s ustanovením §761 odst. 1 obchodního zákoníku, jež určuje, že se nepromlčují právo vlastnické a právo hospodaření.
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky, zda ustanovení §14 odst. 1 ZKV brání vydání rozhodnutí podle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě. Je tomu tak proto, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství (Ústředního pozemkového úřadu) o tom, zda jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě (§17 odst. 6 zákona o půdě), je rozhodnutím, kterým je řešena pouze otázka, zda předmětné nemovitosti jsou zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení §1 zákona o půdě (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 1998, č.j. 5 A 43/98-13, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod číslem 550/1999). Přitom - jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jehož správnost v tomto směru nebyla dovoláním napadena - tato řízení „směřovala“ [v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. d) ZKV] proti žalovanému.
Na zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani proto, že závěr, podle něhož se na sporné nemovitosti vztahuje zákon o půdě (srov. jeho §1 odst. 1), spočívá mimo jiné i na tom, že šlo o otázku, která mezi účastníky nebyla sporná, což dovoláním zpochybněno nebylo.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu