ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1314.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1314/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. ČR s. r. o ., proti žalovanému JUDr. D. U., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně A. I. spol. s r. o., o zaplacení částky 1,285.619,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 60/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č.j. 11 Cmo 127/2004-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2004, č.j. 8 Cm 60/2002-24, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1,285.619,80 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že 15. června 1999 byla mezi A. I. spol. s r. o. jako prodávající (dále též jen „úpadkyně“) a žalobkyní jako kupující uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí - domu čp. 299, včetně pozemku parc. č. 2987, v katastrálním území P. - S. Prodávající přitom vznikla v intencích ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí, s tím, že za splnění této daňové povinnosti prodávající ručí kupující (žalobkyně). Poté, co byl dne 16. srpna 1999 usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 88 K 52/2002-10, prohlášen konkurs na majetek prodávající, žalobkyně obdržela od Finančního úřadu pro Prahu 5 (dne 14. září 2000) výzvu k úhradě daňového nedoplatku ve výši 1,351.485,- Kč, který následně dne 29. září 2000 uhradila.
Akcentuje, že spor mezi účastníky je pouze sporem o to, zda pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni je pohledávkou za podstatou či nikoli, a odkazuje na ustanovení §31 odst. 2 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobkyně (jako ručitelka) splnila za úpadkyni její „daňovou povinnost“, nelze takto vzniklou pohledávku „kvalifikovat jako daň“, nýbrž jde o nárok ručitele upravený ustanovením §550 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je ručitel, který dluh splnil, oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli. Jelikož ve vztahu mezi žalobkyní a úpadkyní nejde o daňovou pohledávku, nemůže podle soudu prvního stupně jít ani o pohledávku za podstatou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 11 Cmo 127/2004-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se s výjimkou právního posouzení vzniku pohledávky žalobkyně ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal.
Dále odvolací soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem. Ručení zde vzniká ze zákona a povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek vyplývá z ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni v tom směru, že závazkový vztah mezi ní a úpadkyní vznikl „z jejich podnikatelské činnosti“, pročež je namístě jej posuzovat podle ustanovení §305 až §312 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); toto odlišné právní posouzení ovšem ničeho nemění na správnosti závěrů, na nichž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá.
Pohledávku žalobkyně za úpadkyní totiž - pokračoval odvolací soud - nelze subsumovat pod žádnou z kategorií pohledávek taxativně vymezených v ustanovení §31 odst. 2 ZKV. V této souvislosti doplnil, že pohledávka žalobkyně nevznikla až po prohlášení konkursu tím, že jako ručitel zaplatila za úpadkyni daň z převodu nemovitostí, popř. tím, že byla finančním úřadem k této platbě vyzvána, nýbrž již okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb. Za tento okamžik je nutno pokládat den 22. června 1999, kdy se vkladem do katastru nemovitostí žalobkyně stala vlastnicí prodávaných nemovitostí. Takový závěr odpovídá i zákonné úpravě přihlašování podmíněných pohledávek ve smyslu ustanovení §20 odst. 4 ZKV, s tím, že „ručitel musí do konkursu za úpadcem přihlásit svou pohledávku i v případě, že za úpadce dosud neplnil a pohledávku vůči němu dosud nemá“. „Pokud tato odkládací podmínka bude splněna tím, že ručitel v průběhu konkursu za úpadce zaplatí oprávněnému věřiteli, bude věřitel uspokojen ve třídě, do níž jím včas přihlášená pohledávka podle své povahy náleží“.
Proto odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, podle něhož pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni není pohledávkou za podstatou, správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, tj. dovolávajíc se dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především zdůrazňuje, že její povinnost zaplatit daňový dluh vznikla až poté, kdy jí byla ve smyslu ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. řádným způsobem doručena výzva správce daně. Jako nepřípadnou hodnotí rovněž argumentaci odvolacího soudu založenou na ustanovení §20 odst. 4 ZKV, s tím, že „daňový ručitel“ vůbec neví (a nemá možnost zjistit), zda daňový dlužník daňový nedoplatek skutečně uhradil. Setrvává na právním názoru, že ručiteli vzniká povinnost uhradit daňový nedoplatek v případě, že mu zákon povinnost ručení ukládá a současně je k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzván; při absenci výše zmíněné výzvy by „jeho povinnost zaplatit vůbec nevznikla“.
Vycházejíc z úpravy ručení obsažené v ustanoveních §305 až §312 obch. zák., současně dovolatelka dovozuje, že ustanovení §308 obch. zák. upravuje tzv. subrogaci, spočívající v tom, že ručitel, který uspokojí věřitele, vstupuje do jeho práv, jež má vůči dlužníku. Uspokojením věřitele ručitelem podle dovolatelky zanikne pouze ručitelský závazek, avšak zajištěný závazek trvá dále, pouze se ze zákona mění oprávněný. Žalobce tak vstupuje do práv „finančního úřadu“ a je tedy oprávněn „požadovat od dlužníka zaplacení daně“ a nikoli pouze náhrady za plnění poskytnuté věřiteli, jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů.
Proto dovolatelka, považujíc pohledávku vůči úpadkyni za pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. d) ZKV, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvého stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že ručení je subsidiární a akcesorický právní vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který slouží k zajištění věřitelovy pohledávky z hlavního právního vztahu (mezi věřitelem a dlužníkem) a jehož obsahem je závazek ručitele uspokojit konkrétní (ručením zajištěnou) pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Tím, že ručitel splní věřiteli dlužníkův dluh, zaniká právo věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky, a to nejen vůči dlužníku, nýbrž (případně) i vůči dalším osobám, které tuto pohledávku svým majetkem zajišťovaly; jinak řečeno zanikla tím věřitelova pohledávka vůči dlužníku. Ručitel, který uhradil závazek dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek, a současně „vzniká ručiteli nové právo vůči věřiteli“. Plnivší ručitel tak nenabývá nárok, který měl věřitel vůči dlužníku, nýbrž nárok „nový“ na náhradu plnění poskytnutého věřiteli.
Jelikož právní závěry, na nichž rozhodnutí soudu nižších stupňů spočívá, jsou s právním názorem vysloveným ve shora odkazovaném rozhodnutí co do řešení „povahy“ nároku vzniklého ručiteli vůči dlužníku v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 75,- Kč, a celkem činí 1.625,- Kč. Určení výše odměny za zastupování advokátem podle ustanovení §8 písm. b) citované vyhlášky je pak odůvodněno skutečností, že předmětem řízení bylo pouze posouzení, zda jde o pohledávku za podstatou či nikoli, tj. určení pořadí pohledávky - k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu