ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.298.2005.1
sp. zn. 29 Odo 298/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. P. k. s., proti žalovanému Z. d. T., o určení vlastnického práva a zaplacení částky 74.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 103/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2004, č.j. 25 Co 110/2004-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 6. října 2003, č.j. 4 C 103/2003-55, zamítl žalobu na určení, že část kupní smlouvy uzavřené 27. února 2001 mezi Ing. V. B., správcem konkursní podstaty úpadkyně V. - s. B., s. r. o. a žalovaným ohledně dvou tlakových nádob je neplatná (výrok I.), určil, že žalobkyně je vlastnicí dvou tlakových nádob - nádrží na proban-butan o objemu 17 m³ výr. č. 5414 a výr. č. 5418 (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 74.725,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a na náhradu nákladů řízení 2.748,- Kč (výrok IV.). Dále žalobkyni uložil zaplatit České republice na soudním poplatku 2.000,- Kč (výrok V.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně mimo jiné k závěru, že 16. září 1997 byla mezi žalobkyní (jako dodavatelkou a pronajímatelkou) a V. - s. B., s. r. o. (jako objednatelkou a nájemkyní - dále též jen „úpadkyně“) uzavřena smlouva o dodávkách kapalného plynu a pronájmu zásobníků na tento plyn; zásobníky (ve vlastnictví žalobkyně) v počtu dvou kusů byly umístěny na odběrném místě - farmě B. u P. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č.j. 27 K 23/2000-25, byl na majetek V. - s. B., s. r. o. prohlášen konkurs a v průběhu konkursního řízení v rámci zpeněžování konkursní podstaty byla dne 27. února 2001 uzavřena mezi správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. V. B.(jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) smlouva o prodeji nemovitostí, jejímž předmětem byly tři zemědělské hospodářské budovy, včetně stavebních parcel č. 1208/1 a č. 1208/5 v k. ú. D. Jako předmět prodeje a to „příslušenství nemovitostí“ byly v kupní smlouvě uvedeny i sporné tlakové nádoby, které však nebyly zapsány do soupisu majetku konkursní podstaty.
Soud prvního stupně akcentoval, že při vymezení předmětu prodeje dle výše označené smlouvy došlo k pochybení ze strany správce konkursní podstaty, který jako „příslušenství převáděných nemovitostí“ uvedl také sporné tlakové nádoby, které však byly ve vlastnictví žalobkyně a nikoli úpadkyně, která je „měla“ pouze v nájmu. Při zpeněžování konkursní podstaty tak došlo k prodeji věcí, které byly ve vlastnictví „třetího subjektu“ a které nebyly ani „zapsány do konkursní podstaty“. Proto shledal smlouvu v části týkající se sporných tlakových nádob za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a to pro rozpor se zákonem - ustanoveními §18, §18a, §19 a §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
Výhradu žalovaného co do možnosti aplikace ustanovení §446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) neshledal soud prvního stupně důvodnou, jelikož kupní smlouva byla uzavřena „v režimu občanského a nikoli obchodního zákoníku“, přičemž nešlo o „zvláštní typ smlouvy o prodeji podniku ve smyslu §27a ZKV“. V této souvislosti doplnil, že žalovaný v době prodeje mohl vědět, že úpadkyně není vlastnicí předmětných zásobníků, když předseda představenstva žalovaného Ing. J. K. byl současně jedním ze společníků úpadkyně.
Maje za splněnou i podmínku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně žalobě na určení vlastnického práva vyhověl. Pokud jde o požadavek na úhradu částky 74.725,- Kč s příslušenstvím, i v tomto směru považoval žalobní požadavek za opodstatněný, odkazuje přitom na smlouvu o dodávkách zkapalněného uhlovodíkového plynu a o pronájmu zásobníků - tlakových nádob ze dne 29. srpna 2001, ze které nárok co do důvodu a výše vyplývá.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 25 Co 110/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně co do existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva ke sporným tlakovým nádobám, přičemž správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně co do existence vlastnického práva žalobkyně k těmto věcem.
Odvolací soud zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní, zda tlakové nádoby mohly být předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi Ing. V. B., správcem konkursní podstaty úpadkyně, a žalovaným a zda sporné tlakové nádoby jsou samostatnými věcmi, popř. součástí věci nebo jejím příslušenstvím.
Přitom uzavřel, že jde o zásobníky, které jsou umístěny na betonovém podkladě na povrchu země, a které byly žalobkyní zakoupeny a úpadkyni pronajaty. V žádném případě tak nejde o věci, které náleží k nemovitosti a nemůžou být od ní odděleny, aniž by se tím nemovitost znehodnotila, přičemž nejde ani o věci, které náleží vlastníku věci hlavní, a které jsou určeny k tomu, aby s hlavní věcí byly trvale užívány. Jsou-li sporné tlakové nádoby samostatnými movitými věcmi - pokračoval odvolací soud - nemohly být převedeny kupní smlouvou ze dne 27. února 2001 na žalovanou jako „příslušenství nemovitostí“, nýbrž pouze jako „samostatné movité věci“.
Zabývaje se otázkou oprávnění správce konkursní podstaty úpadkyně výše uvedené věci prodat, odvolací soud, odkazuje na ustanovení §18 ZKV, považoval za rozhodující, že tyto tlakové nádoby nebyly „zapsány do konkursní podstaty“ a správce konkursní podstaty tak s nimi nebyl oprávněn nakládat. Proto shledal závěr soudu prvního stupně o částečné neplatnosti smlouvy (ohledně sporných tlakových nádob) správným.
Argumentaci žalovaného o nutnosti aplikace ustanovení §446 obch. zák. považoval odvolací soud za nepřípadnou již proto, že správce konkursní podstaty není podnikatelským subjektem a při zpeněžování majetku konkursní podstaty nevystupuje v pozici podnikatele, v důsledku čehož smlouvy uzavírané správcem konkursní podstaty při zpeněžování majetku je třeba posuzovat podle občanského zákoníku.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného uhradit sjednané nájemné včetně úroků z prodlení, poukazuje přitom na řádně uzavřenou nájemní smlouvu a skutečnost, že žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí má obecný právní význam, když „zajistí právní jistotu ohledně práv a povinností správce konkursní podstaty“, včetně toho, „jak široce je možné vykládat dobrou víru nabyvatele věci získaných při zpeněžování konkursní podstaty prováděné mimo dražbu“. Současně by mělo být dle dovolatele judikováno, „jaký je rozsah konkursní podstaty, které věci do ní skutečně spadají a v této souvislosti by pak měl být vysloven právní názor ohledně práv a povinností třetího osob, které nabývají určité věci z konkursní podstaty“.
Co do dovolacích důvodu dovolatel odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel zdůrazňuje, že kupní smlouvou ze dne 27. února 2001 správce konkursní podstaty úpadkyně prodal žalované nemovitosti specifikované ve smlouvě, jakož i další movité věci - mimo jiné i sporné tlakové nádoby. Pokud správce konkursní podstaty sám deklaroval, že „movité věci“ patří do konkursní podstaty, neměl žalovaný důvod, proč „tuto skutečnost“ dále zkoumat. Byť dovolatel akceptuje závěry soudů nižších stupňů, podle nichž jsou sporné tlakové nádoby samostatnými movitými věcmi, nadále setrvává na výhradě, že ohledně jejich prodeje bylo nutno postupovat podle obchodního zákoníku, když šlo o prodej movitých věcí mezi podnikatelskými subjekty. V této souvislosti se dovolává ustanovení §446 obch. zák., s tím, že sporné tlakové nádoby nabyl od nevlastníka v dobré víře.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda závazkový vztah z kupní smlouvy, kterou správce konkursní podstaty zpeněžil movité věci (§27 ZKV), je obchodním závazkovým vztahem a zda na nabytí vlastnického práva kupujícím podle takové smlouvy lze aplikovat ustanovení §446 obch. zák.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány [dovolatel sice odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nicméně - podle obsahu dovolání - žádnou výhradu v tomto směru nevznesl] a ze spisu se nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou podstatné především skutkové závěry, podle kterých:
1) žalobkyně byla před 27. únorem 2001 vlastnicí sporných tlakových nádob a dne 16. září 1997 uzavřela jako dodavatelka (pronajímatelka) s pozdější úpadkyní (jako objednatelkou a nájemkyní) smlouvu o dodávkách kapalného plynu a pronájmu zásobníků na tento plyn;
2) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č.j. 27 K 23/2000-25, byl na majetek V. - s. B., s. r. o. prohlášen konkurs;
3) v průběhu konkursního řízení dne 27. února 2001 při zpeněžování majetku konkursní podstaty byla mezi Ing. V. B., správcem konkursní podstaty úpadkyně (prodávajícím) a žalovanou (kupující) uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitostí, s tím, že předmětem prodeje bylo i příslušenství nemovitostí, za které byly označeny i sporné tlakové nádoby;
4) sporné tlakové nádoby nebyly sepsány do soupisu majetku konkursní podstaty.
Podle ustanovení §18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku (odstavec 2 věta první ). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu (§27 odst. 1 věta první ZKV).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr (jež se plně prosadí i v projednávané věci), že kupní smlouva, kterou správce konkursní podstaty zpeněžil majetek ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce, aniž jej sepsal do konkursní podstaty, je absolutně neplatná (§39 obč. zák.). Je tomu tak především proto, že - jak Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty právo věc zpeněžit.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci jsou pak se shora uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitku o nezbytnosti aplikace ustanovení §446 obch. zák. na vznik vlastnického práva žalovaného ke sporným tlakovým nádobám, jež - podle obsahu dovolání - vychází z předpokladu, že kupní smlouva, kterou správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku (§27 ZKV) prodává movité věci, je obchodním závazkovým vztahem.
Přitom zdůrazňuje, že za obchodní vztahy je nutno považovat obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v ustanovení §261 a §262 obch. zák. (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); posuzovaná kupní smlouva žádné z definic obchodních závazkových vztahů, jak jsou konkretizovány ve shora odkazovaných ustanoveních obchodního zákoníku, nevyhovuje. Z pohledu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. je tomu tak proto, že při zpeněžování majetku (§27 ZKV) nelze na prodávajícího správce konkursní podstaty nahlížet jako na podnikatele, ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se týkají jeho podnikatelské činnosti.
Navíc oprávnění správce konkursní podstaty ke zpeněžení majetku osob odlišných od úpadce není založeno na existenci vlastnického práva, nýbrž právě na skutečnosti, že jde o majetek sepsaný správcem konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty. Proto ani v případě, že by závazkový vztah založený kupní smlouvou uzavřenou správcem konkursní podstaty při zpeněžování majetku byl - vzhledem k dohodě podle ustanovení §262 obch. zák. - obchodním závazkovým vztahem, by aplikace ustanovení §446 obch. zák. nepřicházela v úvahu, když to, zda prodávajícímu „svědčilo vlastnické právo“, je při zpeněžování majetku podle ustanovení §27 ZKV irelevantní.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu